Tentokrát vám přiblížíme „roxetťácké“ začátky populární party, festivalové ozvěny, pražské riskování, nedvědovské stánkování nebo kryštofácké (ne)plavecké styly…

Nedávno jste hráli v Lucerna Music Baru. Jak se vám tam líbilo?

Nikolaj: Byl to náš první samostatný koncert v Lucerna Music Baru. Jednou jsme tam vystoupili, zahráli jsme asi jen jednu věc, v rámci nějaké akce. Jinak jsme v Praze byli ve velké Lucerně, v Akropoli… Takže jsme se na Music Bar těšili, i když jsme byli varováni, že je tam jak v sauně, ale chtěli jsme si to v rámci turné vyzkoušet, zahrát si tam taky a užít si to.

Richard: Atmosféra byla úžasná. Lidi byli fajn. Já se vždycky Prahy trošku bojím, ale bylo to fantastický. Od první písničky zpívali všechno, to byly prostě chorály, bavilo je to, nás to bavilo a fakt na to vzpomínám hrozně rád.

Vy se sice bojíte, ale přijde mi, že si ty Pražáky prostě vychutnáváte, vašimi průpovídkami o Baníku… A o tom, jak se divíte, že zrovna v Praze je to takové…

Richard: To já říkám vždycky… (smích) Ale když v Praze zazpíváte píseň o tom, že štěstí je, když Baník porazí Spartu, tak je to jiné, než když to zazpíváte kdekoliv jinde.

A nebál jste se, že k vám přiletí něco na pódium?

Richard: Já myslím, že ty lidi nás už natolik znají, že to pochopí. Navíc doufám, že máme dost inteligentní fanoušky… to je jako ve fotbalu. Vy jste taky sparťanka, a povídáme si…

Ale já nejsem ultras…

Richard: Jasně, ale i tak. Po koncertu za mnou přišli fanoušci jiných klubů a říkali, že to bylo fajn… A to, že se hlásíte k tomu regionu, já třeba prostřednictvím toho Baníku – snad není nic špatného.

Vrátím se k vašemu akustickému turné a MTV Unplugged. Jaký umělec vás v téhle proslulé sérii zaujal nejvíc?

Richard: Viděl jsem třeba Soul Asylum, ti mě bavili. Samozřejmě Nirvana… Pearl Jam byl vynikající… Těch koncertů byla spousta.

Nikos: Mě se líbili třeba i Cure. Měli to zajímavě řešené a přišlo mi to, jako bych byl u nich v pokojíčku… Nebo George Michael byl dobrý.

Jak prožíváte koncert, když publikum moc nereaguje? Třeba letos v Litoměřicích na vinobraní byli diváci dost vlažní.

Nikolaj: To už si nepamatuju…

Richard: Jo, to jsme měli dvoják a potom jsme ještě večer jeli na další koncert…

Nikos: Myslím, že jsme tam hráli hrozně brzo, asi ve tři hodiny… A to je strašně těžké, rozproudit ty lidi ve tři odpoledne. Jsou tam rodiny s dětmi nebo starší lidé, kteří vůbec neví, co od nás mají čekat. Je obrovský rozdíl, když přijedete do toho města večer.

Nikolaj: Ono kolikrát neznamená, že když lidi neskáčou, tak že je to nebaví. Přijdou si nás poslechnout, znají písničky, brumlaj si to pod nosem a já myslím, že je to baví jiným způsobem.

A jaké to pro vás je, když tu reakci úplně nevidíte?

Richard: Je fakt, že jsme zvyklí, že ti lidé tančí, zpívají a skáčou. A jsme na to zvyklí z devadesáti devíti procent. A pak přijdete třeba na koncert, kde lidi zpívají, ale nechtějí skákat… Ale to ještě neznamená, že se jim ten koncert nelíbí, takže já to beru v pohodě.

Letos jste se představili na spoustě festivalů. Kde se vám líbilo nejvíc?

Nikolaj: Já už si to tak moc nepamatuju… splývá mi to… Ale Benátská noc byla pěkná…

Nikos a Richard: Sázava byla výborná…

Richard: Rock for People byl pěkný.

Nikolaj: Votvírák…

Byli jste i v Lipnici, tam pěkně pršelo…

Richard: Ano, tam pršelo. Ale naštěstí jenom pršelo, protože o pár kilometrů dál, u Břeclavi, to strhlo Creamfields… Tak buďme rádi, že jenom pršelo, lidi skákali, bavili se, zpívali. Takže všechno bylo v pořádku.

Co Stánky, už máte nějaký ohlas od bratrů Nedvědů?

Richard: Ne. My už to nehrajeme. Hráli jsme vždycky jenom jednu sloku. To vzniklo z nějaké… (přemýšlí) Nám se někomu něco stalo na pódiu… buď praskla struna nebo co… Ne, to tenkrát vypadala elektřina, a než se to všechno nahodilo, tak dechaři zahráli dechovku, já jsem mezitím řekl ještě dva vtipy a pak mě napadlo, že zahraju Stánky, aby lidi nečekali, než naskáčou všechny ty naše přístroje. A jim se to líbilo, tak jsem to pak občas z fóru prostě zahrál, jako první přídavek, ale jenom kousek té písně. Tak trošku jsme si v z toho dělali legraci, ale v tom dobrém slova smyslu.

Příští rok se v létě chystáte naopak na menší fesťáky a na Slovensko. Chcete tam nějak víc prorazit?

Richard: Bude to spíš comeback. Jezdíme tam od vydání druhé desky docela hodně, byli jsme tam s Richardem Müllerem na turné. Spíš jde o to, že teď chvíli nechceme tolik hrát v Čechách, nechceme se lidem „vyhrát“. A chceme se zaměřit na přípravu nové desky . Takže zahrajeme pět-šest vystoupení v Čechách, pět-šest na Slovensku. To nám zaplní prázdniny.

Vaše nová píseň Tak nějak málo tančím provází nový seriál ČT Vodáci aneb Proč bychom se netopili… Jste plavci?

Richard: Já jsem neplavec.

Nikolaj: Já jsem kdysi chodil i do plavání a byl jsem na nějakém závodě. To bylo ještě na základní škole.

Máte už materiál na novou desku?

Richard: Máme zhruba šest až sedm věcí, které se nám líbí . Takže ty použijeme. A máme ještě rok na to, abychom složili další písničky, co se nám budou líbit stejně jako ty, co už máme… A pak můžeme začít točit.

A co nová písnička Jaro, kterou už hrajete, ta se tam objeví?

Richard: Jaro? To hraje úplně jiná kapela. Ale my hrajeme Ráno, i večer někdy… A i na podzim… (smích)

Samozřejmě jsem si to spletla – tak co Ráno? Objeví se na nové desce?

Richard: Určitě.

Mám dojem, že ty verše znám už dlouho, ze zvukovek. Ta písnička byla asi dlouho v šuplíku, ne?

Richard: No to jo. To jsou ty písničky, co vznikají postupně. Akorát když jich složíte pět, šest, deset, tak to neznamená, že hned musíte natočit desku. My to nemáme nikdy tak – jak to dělají jiné kapely, které jdou do studia a tam tu desku vymyslí. My připravujeme ten materiál celý rok,dva, uděláme si pár soustředění, dáme ho dohromady, a už jenom vybereme ty věci, a s tím jdeme do studia.

Rubikon byl hodně ovlivněn událostmi, které se v té době kolem vás děly. Bude nová deska pozitivnější?

Richard: Já nevím. Tohle moc neřeším. Ale už Tak nějak málo tančím je taková generační zpověď a člověk prostě vždycky reaguje na něco, co prožívá.

Jak moc vám při tvorbě písní pomáhá básník Tomáš Roreček?

Richard: To je různé. Třeba teď u posledních dvou písniček jsem si vystačil sám. Záleží na tom, jak ten konkrétní text rozepíšu. Naše spolupráce probíhá tak, že třeba napíšu sloku, refrén, pak začnu vymýšlet druhou sloku a nejsem si tím úplně jistý, tak jdu za Tomášem. Probereme to spolu, on k tomu má nějaké připomínky nebo návrhy nebo něco dopíše. Takže na Rubikonu jsme spolu dělali asi na čtyřech nebo pěti písních a celkem se nám to osvědčilo. Já jsem si ho vlastně původně přizval proto, že jsem se nechtěl začít opakovat. Chtěl jsem jiné oči, jiné uši a narazil jsem na jeho sbírku básní, která se mi moc líbila, oslovil jsem ho a jednoduše jsme si sedli. A myslím, že ta naše společná práce vypadá, jako by to psal jeden člověk. Není poznat, že by do toho někde zasahoval a to je podle mě ideální.

Poprvé jsem vás viděla jako předkapelu Roxette v T-Mobile aréně.

Richard: To byla taky jediná kapela, která si nás vzala jako předkapelu. A ještě Moby...

Jak na to vzpomínáte? Jak jste to vnímali?

Richard: Jak na to vzpomínáme? Já nevím, byl to asi náš třetí koncert…

Hráli jste před šesti tisíci lidmi…

Richard: Já si z toho koncertu pamatuju akorát jedinou věc. A sice, než jsme vyšli na pódium, tak jsem říkal klukům: Kluci, tohle si zapamatujte, před tak početným publikem už nikdy nebudeme hrát. A pak, když uběhlo těch šest nebo sedm let, tak jsem stál v té T-mobile Aréně znovu a říkal jsem: Kluci, pamatujete si, když jsme hráli před Roxette a říkal jsem, že na nás nikdy nepřijde víc lidí, než kolik bylo na Roxette? Lhal jsem. Dneska tady bude o čtyři tisíce lidí víc. Takže tohle je můj zážitek s Roxette. Jinak si člověk nic nepamatuje. Když hrajete jako předkapela, probíhá to strašně rychle. Krátká zvukovka, stáhnutý zvuk, stáhnutý světla, ale my – kluci ze zkušebny, kterou jste dneska viděli, jsme najednou jeli do Prahy, kam nás pozvali… A hráli jsme před Roxette. To bylo hrozně milé.

Poslední otázka: Proč už nejste THE Kryštof?

Richard: „The“ byla taková parodie na všechny ty české kapely, které musely zpívat anglicky. Přišla revoluce, všichni chtěli na MTV a všichni byli „The“ tohleto, „The“ tamhleto – a my jsme zpívali česky, na tom jsme si vždycky zakládali. Ale abychom byli „cool“, jako všechny ty anglický kapely, tak jsme si tam dali taky „The“. A pak jsme si asi po dvou letech řekli, že už je to trapné, že už ten fór vyprchal, tak jsme to vypustili.