Kterak U2 vystřelili rachomejtli a grilovali pro sto tisíc hladových duší
Však by bylo z obchodního hlediska hloupé nenafilmovat turné, kterým U2 dotahují rekordy. Už první část veleúspěšné šňůry, která začala loni 30. června, pomohla Irům získat hezké druhé místo. Když se sečetly příjmy z koncertů pořádaných v první dekádě 21. století, předehnali irskou čtyřku jenom Rolling Stones.
V další kategorii už U2 rekord obhájili: Scéna, kterou její designér Willie Williams popisoval jako „kosmickou loď na čtyřech podpěrách", ale brzy dostala přiléhavější přezdívku „spár", se stala vůbec největší koncertní strukturou, jakou kdy kdo vláčel po planetě. A pak nazývejte Pink Floyd, Genesis a spol. dinosauřími kapelami. Kdo je tady větší dino?
Ano, filmový záznam vystoupení na stadionu Rose Bowl v kalifornské Pasadeně z 25. října 2009, kde kapelu obklopuje víc než 97 tisíc fanoušků, působí impozantně. Čert vem, že monstrózní pódium vypadá, když z něj zrovna světelné efekty nedělají startující raketu, spíše jako hodně přerostlý, futuristicky designovaný zahradní gril. Aby vše zachytil v patřičných rozměrech a nezmeškal přesuny muzikantů kolem celého ciferníku, použil režisér Tom Krueger 27 kamer. Je to akční, velkolepé. A co dál kromě čísel a statistiky?
Kapela hraje jako o život, statečně se griluje v žáru reflektorů a bezesporu se snaží navázat co nejlepší kontakt s posluchači. Jak jsme u ní zvyklí. Na tak velké platformě, kdy pánové navíc musí směřovat energii do všech světových stran... všechna čest.
Otázka zní, zda ještě je v lidských silách takovou komunikaci utáhnout. Ti v „Rudé zóně" kolem pódia, kteří měli štěstí v aukci na prestižní vstupenky, asi cítili pověstnou „vřelost" Bona a spol. Ale pro ostatní musel tenhle zážitek být spíš o představivosti. Fanoušci si mohli kontakt vysnít jako u vzdálené televizní (či spíše počítačové, pokud jste patřili mezi těch téměř deset milionů diváků, sledujících streaming koncertu na YouTube) obrazovky. Nebo bylo hudební grilování U2 tak vydatné, že nasytilo i vzdálené duše, hladovějící po přítomnosti irských věrozvěstů? Těžko říci, nebyl jsem tam.
Přefouknuté rozměry akce, které jsou občas cítit i z filmu, nesnižují fakt, že koncert nabídl spoustu sympatických momentů. Třeba píseň Walk On a masové vyjádření podpory barmské disidentce Aung San Suu Kyi. Angažovaná chvilka pak přirozeně pokračovala nahranou řečí jihoafrického aktivisty Desmonda Tutu před trvalkou One, vždyť část zisku z turné poputuje organizacím, zabývajícím se bojem proti AIDS, malárii a tuberkulóze v chudých zemích. Ne, nepřidám se k obvyklým posměškům na téma Bonova spasitelského komplexu. Je fajn, že odčerpá nějaké finance návštěvníků koncertů ve prospěch potřebných.
Dramaturgie koncertu funguje. I když se často ozývá názor, že od dob Achtung Baby už vlastně U2 nenapsali žádnou skutečnou „hymnu", novější písně jako Vertigo či No Line On The Horison v rámci živého vystoupení zapadnou mezi „klasiku" překvapivě dobře. A když pocity vzájemnosti vygradují v chorálu závěrečné, gospelem načichlé balady Moment Of Surrender, zprostředkuje tu sílu dokonce i stříbrný kotouček.
Resumé? Vizuálně zajímavé, technicky brilantně provedené a U2 odvádějí poctivou práci. Ani gigantické cirkusové prostory je nesvedly k tomu, aby dělali pouhou cirkusovou show. Asi vše v pořádku, záleží pouze na tom, jak citliví jste na projevy megalomanie. Ovšem boj o „rozmontování atomové bomby" (tedy demytizaci kapely a zlidštění jejích rozměrů), který U2 před časem vyhlásili, jest definitivně vzdán. Slogan U2, „you too" z počátků kariéry, kdy kapela tvrdila „i ty bys mohl stát na našem místě", se ve sférách rockových polobohů ztrácí v nedohlednu. To, že kapela občas vytáhne někoho na pódium, na věci nic nemění. Jenže co mají chudáci Bono a spol. dělat, když jsou tak populární.
