Kytarovka, která stárne elegantně
Britských kytarovek, nebo těch, které se jim podobají, jsou dnes záplavy. Od zmíněného roku 2005 jich ještě dost přibylo. Už to začíná být nuda a je celkem příznačné, že až nyní dorazila tato vlna naplno do Česka, když britské kapely figurují na soupisce většiny letních festivalů a dokonce se objevují i v hitparádách komerčních stanic. The Rakes nemají výraznou specialitu - frontman Alan Donohoe zpívá o životě obyčejného měšťáka strhaného prací a těšícího se na víkend, kdy patřičně vymaže všechny běsy, které se v něm nashromáždily. A taky o lásce, vztazích a středostavovském životě vůbec. Jejich nejlepší písničky dosud zdatně soupeřily s konkurencí , třeba 22 Grand Job, kousek o absolventských „podržtaška" létech ve firmě, rozchodovou hymnu All Too Human nebo Work, Work, Work (Pub, Club, Sleep) o nočních oknech (aneb včera jsem měl okno). To všechno byly písně z úspěšného a oceňovaného debutu. Albová dvojka víceméně zapadla a tak se kapela vydala hledat inspiraci pro navazující desku do německého Berlína, kde se Klang pod dohledem producenta Chrise Zanea (White Rabbits, Asobi Seksu, Tokyo Police Club) nahrávala.
Kdo by čekal berlínský zvuk á la David Bowie, tak odejde s prázdnou. Německá kulturní metropole se na desce nijak znatelně nepodepsala. Kapela jen navázala na předchozí počin Ten New Messages, který ji vychýlil od řinčivě garážového debutu k čistšímu tanečnímu zvuku, kde je kromě kytar místo i pro jemnější efekty. Sice tím ztratili trochu energie, ale písničky se lépe vyrýsovaly. Klang vězí někde mezi těmito póly. Kamarádí spíše s novou vlnou než post punkem, jak ukazuje skladba The Woes of the Working Woman, otevřeně inspirovaná Roxy Music. Alan v ní hlasem doslova imituje Briana Ferryho a i doprovod poskakuje typickým arty dance stylem. Ačkoli v dalších kusech už podobnost není taková, což je jistě ku prospěchu - chceme The Rakes a ne Roxy Music Revival - ozvěny zjemnění jsou slyšet i jinde, třeba v prvním singlu 1989 s chytlavým „lalala" refrénem (starý trik a pořád funguje).
Rafinovanost lze číst mezi řádky textů, tradičně silné devízy kapely. Donohoue má dospělý vypravěčský talent trochu jako Julian Casablancas z The Strokes: ovládá zkratku, vyhýbá se banálním doslovnostem i středoškolsky laděné nanicovaté romantice. Skladby jako 1989, That's the Reason nebo Shackleton vyčnívají, ale žádný ústřel nenajdete. Když zvolíte ze zástupu britských kytarovek The Rakes, nezískáte sice žádnou výjimečnost, ale ani napotřetí neprohloupíte. Na rozdíl od mnoha dalších se snaží vyhnout jednoduchému komerčnímu zaškatulkování, přitom by to bylo snadné, když mají takový cit pro popové písničky...
