Lemura Lepá: Musím si to sama pochválit

Lenka Vychodilová známá především z účinkování v Divadle Sklep nebo z pořadů Na stojáka namíchala koktejl plný nevídaných "šansonů". Deska plná osobitého humoru opět nešetří sarkastickými a černohumornými narážkami. Zaručeně potěší ziskuchtivé stomatology (Ubývá mi mezer mezi zuby), pracovité hasiče (Táboráček) nebo sexuální "obtěžovatele" (Sáhni mi na hýždě)...

O Lemuře mluvíte jako o třetí osobě... Jak ji vlastně vnímáte?

Je to pro mě jakási pomůcka, protože o ní můžu mluvit ve třetí osobě. Taková parťačka, společnice.

A proč zrovna Lemura?

Sama nevím, jak to kdysi vzniklo. Možná se mi nějak spojilo Lenka a Lemura. Ta Lenka mi připadá příliš jemná, jako taková vlnka, ale Lemura je akčnější. Takže když jsem potřebovala jméno pro nějakou fiktivní osobu, napadlo mě tohle. Až dodatečně jsem zjistila, že existuje zvíře zvané lemur, opička s dlouhým pruhovaným ocasem. V osmdesátých devadesátých letech jsem nosila takovou brož, kterou jsem koupila na burze v Holešovicích - říkala jsem, že je to lištička, ale pak jsem byla upozorněna, že je to lemur, protože měla pruhovaný ocas....  Za pár let na to jsem se dozvěděla, že ještě před Atlantidou existovala civilizace jménem Lemurie. Takže byli Lemuřani...

A „lepá"?

To přišlo později. Nejdřív se jmenovala Lemura Vera, sama nevím proč, l-m-r-v-r...

Zdá se mi, že už i v tom názvu se promítá váš sarkasmus, trocha ironie...

Je to asi podobné, jako s těmi Šumnými městy. Použije se nějaké slovo, které se tím oživí. Slovo „lepý" už se nepoužívá a přitom je to výraz pro něco krásného, jako slovo šumný.

Vydání alba bylo původně plánované na rok 2007 a nestihlo se. Jak vznikalo, bylo to pro vás složité?

Když vznikalo druhé představení, chtěla jsem, aby to nebylo jako v tom prvním, kdy jsme se s ním pachtili tři roky. Radila jsem se s kolegou Davidem Nollem, který má své domácí nahrávací studio, jestli by to šlo udělat u něj. Začali jsme natáčet. Něco vzniklo třeba na šňůře se Sklepem na Moravě, něco se točilo Davida doma - ale ten výsledek se mi vůbec nelíbil. Znělo to tak nějak hluše. Na desce je dost bigbítových věcí a ty se vůbec nepovedly. Netušila jsem, že je opravdu potřeba dobré studio a všechno okolo. Na představení jsme jen já a tři muzikanti, nemáme živé bicí. Je to zatím hlavně z finančních důvodů. Ale na živé nahrávce zní umělé bicí strašně ploše. Celé to vypadalo jako demáč a museli jsme to zastavit. Chtěli jsme plnohodnotné cédéčko, které bude mít svou kvalitu. Takže jsme to točili nadvakrát.

Líbil se mi text k písni Až jednou umřu. Je hodně ironický, vtipný...

Mám ho moc ráda, ten nadhled. Jak se tam začne mluvit o Telecomu a bankovním účtu, divák se začne pochechtávat a já si můžu dovolit šlápnout do té polohy šansonu.

Nové album jste pokřtili na 6. února Dobešce. Jak to probíhalo?

Hlavně jsem ráda, že to mám za sebou. S deskou i křtem je spousta starostí, mám to na triku já sama, i finančně. Bylo to pro mě těžké zvládnout to i organizačně, co, kdo, kde, kdy... Zajistit skleničky na šampaňské - a pak odehrát koncert.

Takže spíš starost než radost?

Tak trochu, samotný koncert už byl "brnkačka".

Zajímavé bylo, že jste křtili calvadosem...

S kolegou Vladimírem Vytiskou jsme si říkali, že nemáme moc rádi, když se při křtu ten artefakt, ať už je to kniha nebo cédéčko, polévá šampaňským a znehodnotí se. Vladimír je gurmán, nechává si vyrábět vlastní pálenku z jablek. Měl s sebou malou lahvičku, takže jsme symbolicky křtili calvadosem. Alkohol se z toho vypařil, cédéčku se nic nestalo, tak ho mám doma na psacím stole.

Vaše hudba je okrajovým žánrem. Mrzí vás to, nebo to berete jako výhodu?

Člověk si nevybírá - prostě to tak nějak vzniklo. Jsou písničky, které člověk potká a skamarádí se s nimi. Nevybírá si je. Je mu s nimi dobře a prostě to tak je.   Samozřejmě cítím i určité nevýhody tohoto žánru. Nedosahuje kritérií toho, co se pouští a považuje za hudbu k poslechu. Je to písnička, kterou musíte  poslouchat, je to hra se slovy a s nějakým obsahem, vyžaduje pozornost a není až tak "pohodlná".

Ráda bych se zastavila u vašeho divadla. Hrála jste spoustu úžasných rolí, třeba matku Ubu. Začínala jste ale v Pohádce o chytré opičce Itě - vzpomínáte si na ni?

(smích) Vzpomínám, jistě. (smích) To byla moje první profesionální role. Byla jsem ráda, že můžu někde takhle trdlovat a ještě mi za to platí. Divadlo má tu nevýhodu, že si nemůžete „hrát do šuplíku" a já jsem v té době trpěla jakýmsi přetlakem... Chodila jsem tenkrát na Žofín, a tam jsem si v takovém amfiteátru v noci hrála, tančila a zpívala... Tenkrát Ústřední loutkové divadlo obeslalo lidi, kteří se nedostali na DAMU. Loutkové divadlo od dětství bytostně nesnáším, protože jsem s ním měla takový traumatický zážitek... jako dítě jsem se tam bála. Ale řekla jsem si, že na konkurz půjdu, protože mám ráda přijímací řízení .Všichni jsou hrozně vyděšení a to mě uklidňuje. Přijali mě a byla jsem tam pár sezón. Tohle bylo ještě ve Sluníčku, v Dětském domě. A první role - měla jsem mluvit slonici. Byla jsem oblečená za pralesního skřítka a schovávala jsem se za zadkem velikého monstra, to byla ta slonice. V ní byl ukrytý loutkoherec. Přední nohy měl navlečené na svých a byl schovaný v hlavě slonice. Měl tam dvě páčky a mohl ovládat její uši a chobot. (předvádí) Zadní nohy tahal za těma předníma. Já jsem chodila za slonicí, která ustavičně hledala své nezbedné slůně , případně jsem hýbala jejím ocasem a říkala jsem: „Bumbo! Kde jsi Bumbo?" ... Dětem se to docela líbilo, jen některé volaly: „Mami, přepni to!" (smích)

V současnosti vystupujete představeních: jednak Piš, Kafka, piš! a Besídky. Jak vás to naplňuje?

Musím si to sama pochválit - podařilo se mi dělat věci s přáteli. Pokaždé je to pro mě jako "setkání ". Třeba v představení Piš, Kafka, piš! jsme čtyři a všichni máme radost - Honza Slovák, David Vávra a Monika Načeva - rádi se vidíme a hlavně jsme rádi, že máme důvod se potkat. A to je krásné. S Besídkami je to stejné, jsou to přátelé, které ráda vidím. Nehraje se tak často, jako v repertoárových divadlech, je to pár představení v měsíci a vždycky si je užíváme...