Limp Bizkit – Gold Cobra: Fred Durst je zpět. A pořád se chce prát.

Nejprve si připomeňme některá fakta. Je to vlastně takový comeback. Předchozí alba Results May Vary a The Unquestionable Truth byla kritikou přijata vesměs negativně. Hudební rádoby prorokové a další chytráci všeho druhu dokonce nevěřili, že Limp Bizkit ještě někdy natočí dobrou desku. Kapela se v poslední dekádě také potýkala s personálními problémy. Wes Borland - kytarista, který se zásadně podílí na unikátním zvuku bizkitů, odcházel, přicházel a zase odcházel. Nyní jsme ale v roce 2011 a banda už několik let naplno maká v původní sestavě. A teď nás chce uštknout zlatou kobrou.

Po temném a ponurém intru Introbra otevírá album skladba Bring It Back. A koho jiného bychom měli na samém začátku slyšet, než kytaristu Wese Borlanda. K jeho kytarovému „psychoriffu“ se postupně přidává elektronický beat a zpěvák Fred Durst startuje rapovou smršť. Vypichuji hned druhý verš: „Let me turn this place into another motherfuckin’ danger zone“ – jak příznačné. V refrénu je beat vystřídán asi nejlepším jazzovým bubeníkem hrajícím metal – rytmus nakopává John Otto. V tento moment se snad každý bizkiťák vrátí zpátky v čase a rozeznává zvuk desek Significant Other a Chocolate Starfish. Od první skladby si člověk říká: „Tyve, vono to jakože fakt něco dělá,“ a automaticky začne pokyvovat hlavou do rytmu.

Tento pocit se nevytratí ani při poslechu dalších skladeb. Pecky jako Gold Cobra, Shark Attack, Shotgun, Get A Live nebo Why Try jsou totiž typické „Limp-Bizkit-style“ vypalovačky. Na masivním basovém podkladu se v nich objevují tvrdé kytarové riffy a tradiční kombinování agresivního rapu s čistým zpěvem. A nebyl by to Fred Durst, kdyby se mezi jeho novými písněmi neobjevil alespoň jeden „fight-song“. Tím je na albu Gold Cobra skladba Douche Bag. Refrén, v němž se zpívá: „Douche bag! I'ma fuck you up! Fuck you, fuck you, fuck you up,“ mluví za vše. Každý, kdo někdy viděl vystoupení Limp Bizkit, ví, že podobné pecky fungují naživo nejlépe a jejich fanoušci je milují.

Speciální pozornost zaslouží skladba Walking Away. Ani ne proto, že je to snad jediná věc, v níž se neobjevuje slovo „fuck“. Spíše z toho důvodu, že jde o nejemotivnější kus celé desky, který zaujme hned na první poslech. Píseň je sice pouhou variací tří akordů, ale zejména Fredův gradující zpěv, který se z klidného hlasu postupně mění v hysterický řev, způsobí, že ve finálních pasážích běhá mráz po zádech.

Určitým způsobem se také vymyká píseň Autotunage. Fred Durst ji vtipně uvádí na konci předchozí skladby, kde mluví do hlasového modulátoru oblíbeného hlavně v popové hudbě. Fred zde nezkrývá udivení nad tím, jak tohle, může někdo používat: „This fuckin' shit is ill!“ Nakonec se efekt rozhodne zkombinovat s metalem a paradoxně tak vzniká jedna z nejzajímavějších skladeb na desce.

Gold Cobra není přelomovým albem, které se bude zásadně podílet na hudebních dějinách. Tuto éru mají už Limp Bizkit za sebou. Z Gold Cobry nevstanou hymny jako Rollin nebo My Way. Ostatně slavné období nu-metalu už také pominulo. I tak je ale nové album Limp Bizkit velmi pozitivní záležitostí. Za prvé: bizkiti se po různých experimentech dokázali vrátit k tomu, co jim šlo nejlépe. Natočili tvrdou desku a výsledku lze uvěřit. Za druhé: vypálili rybník všem, kteří tvrdili, že pořádnou desku už nenatočí. Za třetí: Fred Durst nás ubezpečil, že nadávání mu pořád jde a že se i ve svých jednačtyřiceti letech chce prát. Za čtvrté: Wes Borland potvrdil, že je stále zásadní ikonou moderní elektrické kytary a že jeho hudební kreativita nezná meze.

No a hlavně, Limp Bizkit nám po dlouhé době dali dostatek materiálu na to, abychom na pořádně „vyhulené“ aparatuře pozlobili svoje babičky.

Takže volume doprava – it's Limp Bizkit back in da hauz!