Manic Street Preachers: Journal For Prague Lovers

Mediální agitka pod hlavičkou návratů k prvopočátkům kapel a jejich nejúspěšnějším deskám je v posledních letech pěkně obehranou písničkou. I proto je nutné poznamenat, že u Journal For Plague Lovers nejde jen o plácání do prázdna. „Sečtělejší" novinka se může po zásluze zařadit po bok kultovních nahrávek Holy Bible, Gold Against The Soul nebo Generation Terrorist. Atmosféru dávných časů podtrhuje i nevídaná spoluúčast před čtrnácti lety zmizelého člena kapely - excentrického kytaristy, prvotřídního magora a osobitého textaře Richieho Edwardse.

Šli na to bez obalu...

Uvedení novinky Manics na trh nemohlo předcházet nic jiného než další drobný „skandál", tentokrát ovšem bez většího přičinění provokatérské trojky - tedy čtyřky... Konzervativnost Britů pro tentokrát zpečetila reakce na obal desky z dílny malířky Jenny Seville, která se mimo jiné postarala i o cover Holy Bible. Členka tzv. Young British Artist vycházející z Freuda na něm zobrazila další ze svých kontroverzních ženských portrétů. A protože v ní vidí hudební nákupčí zkrvavenou tvář, je deska distribuována v neprůhledných krabičkách. Takže další albový rabbit v pytli... A v kožichu z devadesátých let.

K hudebnímu návratu do minulého tisíciletí kapela přizvala mistra všech mistrů - Steva Albiniho. Producentské eso, které se podepsalo pod legendární nahrávku Nirvany In Utero nebo vybroušené desky Pixies a The Stooges, doplnil ještě kapelou prověřený hudební guru  Dave Eringa. Zkušenosti a tah na branku silného tandemu je ve výsledku zatraceně znát.

Ve víru nových velšských přikázání a tasemnic...

Pod velením červeného draka prince Calwaladera a s heslem více filozofie, méně hitovosti se kapela vydává na třiačtyřicetiminutovou zteč. Vše se odehrává v doprovodu všudypřítomně kvílejících kytar a Edwardových jízlivých odkazů na náboženství, společnost, politiku a literaturu.

Skvělým otvírákem je vypalovačka Peeled Apples v podobě syrového štrúdlu s dvojitou porcí rumem nasáklých rozinek a ostrou skořicí předznamenávající to, že se na desce zbytečně nesladí... zato s pálivým kořením chlapci nešetřili.

Trumf Manici vynáší hned napodruhé - rande s populární herečkou a autorkou literárních kýčů Jackie Collins je dost možná tím nejlepším z desky, bezesporu pak tím nejhitovějším. Melodickou pecku dokreslují neotřelé linky kytar, vygradovaný refrén, maximálně afektovaný Jamesův vokál a tradiční uštěpačné výkřiky typu „if a married man fucks a Catholic"...

Do Oxfordu na katedru fyziky pak kapela zavítá spolu s odbrzděným songem Me And Stephen Hawking. Pomalé mezihry a burácivé pasáže nenechají posluchače vydechnout. Je libo dát si šlofíka nebo říznou dvoustovku v tretrách? A co takhle sexuální revoluce probiotiků? Na návštěvě u pana Hawkinga je nejvíc znát časová propast mezi zrodem textu a samotné nahrávky. Téma klonování a ovcí Dolly je sice stále aktuální, v současnosti ale posunuté do úplně jiných dimenzí než na začátku devadesátých let. Přesto „Today it's a cow, tomorrow it's you"? Jak trefné...

Pomalejších míst na desce najdete poskrovnu. Prvním z nich je song Joke Sport Severed. Naléhavá píseň se silným nábojem a hymnickými smyčci se naštěstí neutápí v patetičnosti, což by se u balady na takovéhle nahrávce mohlo hodně lehce stát. Asi nejkomornějším kouskem je pak skladba Facing Page: Top Left. Ta se odehrává v režii nezaměnitelného Jamesova vokálu, výrazné linky akustické kytary a něžného klavíru. Za zmínku stojí i vzorová melancholická odrhovačka Doors Closing Slowly.

Kapitolou samou pro sebe je pak závěrečná píseň William's Last Words. Ta u mikrofónu nezvykle zachytila výstředního basáka a bezkonkurenčně druhého největšího magora kapely... Nicky Wire, kterého nenechá chladným žádná sukně (hlavně ta jeho - skotská...), se stal v anketě týdeníku Melody Maker pánskou osobností roku, zároveň byl zvolen nejméně sexuálně přitažlivým mužem a nečekaně zabojoval i v kategorii Žena roku... Tolik ke komplikovaným povahám uvnitř velšského bandu. Ale zpátky k desce. Přestože není Nicky bůhvíjaký zpěvák, právě jeho figurování v písni William's Last Words je trefou do černého. Závan pěvecké naivity, amatérismu a nevinnosti dodává choulostivému textu se sebevražedným tématem daleko hlubší emoce, než které by jim propůjčila ústa o mnoho zkušenějšího a talentovanějšího Bradfielda...

Až na tyto pomalejší výjimky spurtuje deska od začátku do konce ve vražedném tempu. Navícovostí tu zapáchá snad jen nevýrazná záležitost She Bathed Herself In A Bath Of Bleach, která se bez nosné konstrukce a jakékoliv pointy v konkurenci ostatních písní doslova ztrácí. Podobně je na tom i All Is Vanity, která sice v úvodu boduje skvělou kytarovou vyhrávkou, tady však její pozitiva končí a monotónní výlet do duše kafkovského odcizení a znechucení životem začíná...

K tomu nejlepšímu naopak patří Virginia State Epileptic Colony, melodická odpichová kytarovka s neotřelým partem kláves. Myšlenkově zprostředkovává barvitě vykreslenou iluzi svobody ovlivněnou Richieho pobyty v nemocničních pokojích. Právě tady se jako autor naváží do nefungujících hospital-institucí a doktorů servírujících tuny pilulí s pocitem vítězství nad pacienty a snad i celým světem. A aby toho nebylo málo, na paškál si bere i kapitalistickou společnost.

Na písničkový trůn doráží i titulní Journal For Plague Lovers, od podlahy nakopnutá pecka s úchvatnými kytarovými exhibicemi a pořádnou bubenickou ušní masáží... Nutno podotknout, že pánu Bohu píská v uších asi ještě teď. Ale co, hlavně, že máme ty odpustky...

Na cardiffskou hudební Bibli (Holy Bible, 1994) navázali Manic Street Preachers bez sebemenší patetičnosti a s hlavou nahoru. Anoncovaný návrat ke kořenům tak není dalšími prázdnými plky, ale opravdovou skutečností - a pakliže to berete jako hudební zpátečnictví, pak vzhůru do pravěku. Tam to totiž s přílohou syrového kytarového rocku chutná Manic Street Preachers nejvíc. Pozn.: A velšských tasemnic se bát nemusíte, ty na člověka nejdou...