MÁRDI z fiXy BLOGUJE: Dubnové zážitky č. 1

Já - Márdi - člen kapely Vypsaná fixa a taky autor tohoto blogu, kterým vás budu periodicky obšťastňovat. Z dubnových zážitků se postupem času stanou květnové a tak pořád dál. Myslím, že to bude většinou o tom, jak jsme někde hráli s výhybkami, který se při tom dějou kolem mě nebo v mojí hlavě.

Brácha - můj brácha Radek - většinový řidič (jezdí často nebo spíš skoro vždycky), kterej se snaží udržet naši dodávku v jezdícím stavu a nás ve stavu žijícím - obojí se mu zatím daří.

Pítrs - člen kapely Vypsaná fixa - bubeník.

Ladis - ředitel naší firmy San Piego records, kterej  na koncertech prodává to, co vydává a vyrábí.

Roudriguez - přítel kapely (zejména pak Pítrse), multiumělec, alternativní vizionář a v této chvíli člověk, který si svůj pestrý život ještě více zpestřuje výletem s námi s možností, že se po delší době opět stane tím, kým byl legendární "Bez" pro Happy Mondays. A malá vsuvka pro ty, kteří nevědí, kým a hlavně kdo byl Bez z Happy Mondays - týpek s tímhle  jménem  jednou přišel na tuhle kapelu, chvíli poslouchal jak hrajou, pak se vyhoupnul na podium, začal tančit a už s nima zůstal. Takže  stručně řečeno Roudriguez je prostě takovej občasnej, menšinovej Bez, protože jezdí jenom někdy.

Venku bylo jaro a v dodávce byl aparát smíchanej s náma na sedadlech a s bordelem na zemi. Konečně jsme zase mohli otevřít okna během jízdy a vypudit ven všechen ten smrad z doby, kdy větrání hrozilo omrzlinama. Po dlouhý a nekonečný zimě přišla zase doba, kdy se na koncerty vyráží za světla, venku je teplo a občas se dá někde zastavit a lehnout si do trávy nebo na vojetou lavičku stojící vedle benzínky. To (i ta vojetá lavička, pod kterou roztál sníh a objevily se věci, co maj dlouhej poločas rozpadu) je prostě odměna za dlouhý zimotmový utrpení - vidíš na ty, s kterejma jedeš. Můžeš si číst a nebo se taky můžeš dívat z okna na ubíhající krajinu. Konečně není jediná "zábava" ta, že začneš rejt do někoho, koho ani nevidíš, aby se něco dělo. I ten bordel v dodávce se jakoby zmenší a ze smradu se stane vůně. Lidé, kteří celou zimu nepromluvili, pronesou souvětí. Chacha.

"Tak jsem teď slyšel, že prej každejch šestnáct kiláků potkáš v autě někoho, kdo tě může svým způsobem jízdy zabít!" řekl ředitel firmy San Piego records nezúčastněným hlasem ve chvíli, kdy nás týpek v našlapaný káře (myslím, že to bylo Audi) začal předjíždět pěkně v zatáčce přes plnou čáru do kopce.

"To byl von!! Ten za těch šestnáct kiláků!" křiknul na Ladise  ze zadního sedadla  Pítrs a uchechtnul se za mizící audinou, která odvážela spokojené ego majitele dál do dalšího  ponižování těch, kteří chtějí pouze dojet a ne zemřít. Zima to zabalila a tyhle trotlové se vyrojili v daleko větším množství. Všechno asi musí být v rovnováze. Můžeš ležet na benzínce venku na lavičce, ale vedle žere bagetu borec ze šestnáctýho kilometru, kterej měl v zimě auto v garáži. To je život. Ale myslím, že je to teď, co se týče trotlů, v těžký nerovnováze.

Do Litovle to je ze San Piega asi stočtyřicet kiláků, takže nás čekalo ještě sedm a třičtvrtě vraha. Přežili jsme to a dojeli jsme do města, kde jsme ještě nikdy nehráli. Zastavili jsme před místním kulturákem, kde se měl náš koncert odehrát.  Vzorec akce  byl tím pádem celkem jasnej. VF plus Litovel rovná se kulturák. Jediný tajemství se skrývalo v tom, JAKEJ  kulturák to bude.  Byla to celkem pěkná (zřejmě prvorepubliková), ale bohužel celkem nenazvučitelná (dost častý jev) stavba. Fakt číslo dvě (to o tý nenazvučitelnosti) nám sdělil náš zvukař Martin, kterej přijel společně s pražskou sekcí.

Pražská sekce, to je Mejla - kytarista VF, Mejn - basákVF a právě Martin - ten, co se snaží, aby to hrálo dobře. Zvukovka trvala dlouho a my jsme společně vytvořili hlukovou stěnu, z který se ten, co ji měl mít pod kontrolou, moc neradoval. V týhle chvíli - na konci zvukovou - přichází památná věta, která je vlastně něco jako cena útechy nebo tak něco: "Snad se to zlepší až přijdou lidi!"

To je prostě jako kdybys dojel rallye Paříž - Dakar poslední v naší dodávce a řek bys: "Snad se to zlepší až ostatní pojedou na velbloudech!"

Jenže ostatní nikdy nepojedou na velbloudech a akustika starýho kulturáku někdy taky úplně nezlepší nápis "vyprodáno".

Ale dojet Paříž - Dakar v naší dodávce je frajeřina. To je v podstatě výhra, i když seš poslední. Ale nikdy se to nemůže stát. Rozjet to v nenazvučitelným kulturáku tak, aby z toho lidi měli dobrej pocit, je taky frajeřina. A ještě ke všemu - se to stát může.

Martin tu větu řek pro jistotu ještě jednou: "Snad se to vážně zlepší až přijdou lidi."

Lidi přišli, ale moc se to nezlepšilo. To jsme zjistili, když jsme začali. Zhoršilo se to totiž i na pódiu, kde to před tím bylo dobrý. Odposlechy buď nešly nebo houkaly. Ale celková situace nebyla vůbec špatná. Dole pod pódiem, kde to bylo při zvukovce prázdný, to bylo plný a hlavně - to bylo DOBRÝ, protože na tenhle koncert přišli lační lidé toužící po rokenrolu, hluku a chuti si to užít. Společně s nima  dorazilo i pár exhibicionistů. Exhibicionista = koření akce.

Když jsme hráli píseň Dezolát, tak se na podium vyškrábal chlastem nasáklej padesátník se šíleným výrazem  v obličeji. Vypadalo, že je to pro něj naprosto běžná záležitost. Vlastně by se dalo říct, že ten výraz ani nebyl tak šílenej. Spíš to byl výraz člověka, kterej jde do práce. Nasadil do Mejnova mikrofonu nekontrolovatelný skřeky a pak se odpotácel se spokojeným výrazem. Mysleli jsme si , že je nasycenej svým výkonem, ale když jsme začali hrát Jamese, tak byl zpátky ve hře a hlavně u mikrofonu. Jeho skřeky zaplavily odposlechy. Tenhle chlápek měl neuvěřitelnou schopnost řvát tak falešně a úplně mimo rytmus, že to Pítrs nevydržel a odtáhnul ho dozadu za pódium, kde tenhle člověk pak dlouhý minuty bezcílně bloudil. Pak jsme zase mohli hrát. Lidi, který pod náma nekontrolovatelně řádili, začali útočit na pódium po skupinkách a nakonec jich tam v jednu chvíli bylo tak dvacet. To už ale bylo na konci našeho setu a všechno to tak nějak přirozeně vygradovalo.

Vlastně to celý rozpoutal Roudriguez, kterej rozjel na pódiu hned po padesátníkovi svoje nenapodobitelný taneční kreace a vyprovokoval ostatní.

Myslím, že tak nějak to celý bylo, ale chronologickým průběhem toho všeho (jako kdo a kdy tam byl) si jistej nejsem. Skončilo to tak, že jsme se stáhli dozadu k Pítrsovi a odehráli somrácky poslední kus a pak jsme zmizeli do šatny. Možná by se spíš dalo napsat, že jsme se strategicky stáhli. Lidi samozřejmě neměli dost a tak následovaly přídavky. Pak už byl konec. Celou dobu se po pódiu pohyboval jinej zvláštní borec. Jeho pohyb byl možná tanec, ale nebylo to tak úplně jasný. Určitě to bylo přemísťování. Připadalo mi, že je jakoby puštěný pozpátku a ostatní jsou puštěný normálně. Z celý jeho bytosti vyzařovalo, že tohle, co teď dělá, je majstrštyk, kterej má do detailu vypilovanej. Dokonce i Roudrigueze zatlačil do defenzívy. Takže si myslím, že to, co dělal, bylo sebevědomý přemísťování s tanečními prvky. Vždycky, když kolem mě "protančil", tak mi oznámil, co máme dál hrát. Mejn s Pítrsem se tomu tlemili, Mejla nechápavě kroutil hlavou a já jsem si nemyslel nic, protože se mi povedlo si pořádně vyčistit mozek. Někdy je chvíle, kdy si nic nemyslíš, hodně dobrým momentem v životě. Někdy je chvíle, kdy je v melodii bůh. Ten týpek chtěl samozřejmě Krasojízdu.

Po koncertě přišel do šatny legendární pořadatel "Drát" a sdělil nám  zásadní fakt: "Hele, tady jsou dvě takovýhle akce  do roka a ty lidi si to prostě chtěj užít pořádně!"

Myslím, že to klaplo. Naložili jsme dodávku a jeli jsme domů. Druhej den nás čekal Český Krumlov. To je daleko i z našeho města, který má nejlepší strategickou polohu, protože je uprostřed tohoto státu. Roudriguez si v dodávce spokojeně pomlaskával. "Tak hele, trosky, tohle byla fakt dobrá akce. Ze začátku jsem si myslel, že to bude těžká nuda, ale nakonec se to docela rozjelo!!"

Pak se napil z flašky, kterou někde ukořistil, zaklonil hlavu a spokojeně usnul. Ze spaní ještě zamumlal: "Zejtra asi pojedu s váma znova", ještě jakoby zamžoural, aby bylo jasný, že bez něj jsme poloviční hošíci s mlíkem na bradě a pro jistotu dodal: "Kucí...zejtra asi pojedu s váma, kucí" - přes to nejede vlak.

Pítrs ho chvíli pozoroval a řek: "Ty jo, asi bysme měli založit cestovku...."

Ředitel San Piego records se začal nahlas smát na předním sedadle a můj brácha pustil topení a všichni jsme se propadli za Roudriguezem do e-mailu...

Pokračování příště... Bude to o dalších dubnových koncertech a taky o tom, jak jsme točili tenhle klip.