MÁRDI z fiXy BLOGUJE: Sotva něco uhasíš, tak to jinde začne hořet

Ten poslední dubnový den  jsme měli hrát v Praze na Majáles. Šel jsem na sraz a pustil jsem si z mp3 přehrávače do uší desku The Cure, která se jmenuje taky The Cure. Cítil jsem, jak se mi ježej chlupy na páteři, cítil jsem čerstvou naléhavost, kterou je ta deska nasáklá. Produkoval ji Ross Robinson, kterej spíš dělal s tvrdšíma partama a na tý desce to je znát. Vzpomněl jsem si, jak jsme ji jednou poslouchali s Mejlou v autě a dali jsme ji celou. Jenom jsme poslouchali, nikdo celou dobu nepromluvil, Mejla řídil a my jeli nocí. Právě probíhající noc podpořila naše vnímání a to, jak to na nás působilo. Když deska skončila, tak Mejla řek:

Pak jsem si vzpomněl, že jsme si ji taky jednou pouštěli s Pítrsem v nějakým nonstopu, barmanka usnula a my jsme si tam pak s dalšíma troskama sami točili píváky. Jukebox hrál naplno a někdo řekl: "Ty jo, jak u toho může spát??"

Už ani nevím, kdy to bylo - asi někdy v tom roce 2004, protože to právě vyšla tahle deska, kterou jsem si po docela dlouhý době pustil.

Akorát s Mejnem jsem tu desku neměl nijak propojenou. Mejn byl totiž vždycky spíš na Pearl Jam. Taky poslouchal starý Walk Choc Ice a jednou, když jsme jeli domů z nějakýho koncertu, zpíval pořád dokolečka celou jejich desku. Podle mě je dobrý, takhle vnímat hudbu.

Dorazili jsme na ten pražskej majáles a tam mě Mejn dostal. Možná si někdo teď myslí, že za mnou přišel a řek: "Ty jo, ty kjůři z roku 2004 - to je docela dobrá deska. Poslouchal jsem to v noci v autě a pak jsem si to ještě pustil v jednom nonstopu. Má to náladu a energii i když tam nejsou hitovky jako na prvních třech deskách od Pearl Jam....."

Samozřejmě, že by měl na sobě vodrbaný tričko Walk Choc Ice.

No, tak to neproběhlo. Stalo se něco jinýho.

Situace.

Hrajeme, pod náma je několik tisíc jedinců, který nekompromisně řáděj -první letošní "velký"hraní, první letošní velká "odměna"  - po  výše zmiňovaném odpoledním poslechu The Cure se na páteř podepisuje (spíš je to tetování) zpětná vazba z tak obrovského množství lidí. Hrajeme dobře, fakt to jede a mně připadá, že sotva jsme začali, tak už musíme končit. Zbývá ještě deset minut. V písni San Piego, která právě vrcholí,  je závěrečná pasáž - vždycky ji odpálí Mejn. Koukám na něj - kdy jako začne a on kouká na mě. Mejla vazbí. Mejn furt nic. Tak jdu taky do vazbení. Někdy je dobrý, když se dvě vazby začnou otírat samy o sebe (třeba já s Mejlou - hahaha). Mejn pořád kouká. Přemejšlím o tom, jestli zkouší to, jak dlouho se dá nezačít. Všechno se jakoby zastavuje. Mejn se pořád soustředěně dívá a jakoby na něco čeká. V mojí hlavě se začíná rodit teorie, že se třeba o něco vsadil (jako že nezačne vůbec) nebo tak něco.

Připadám si jako zakleknutej sprinter, kterej čeká už půl hodiny na výstřel a startér dělá jakoby nic. Startér stojící v horkém slunci drží v ruce nataženou pistoli  a druhou si pomalu a soustředěně roztírá po obličeji opalovací krém. Jeho stín dopadá, bohužel, na druhou stranu. Čas, kterej se jakoby zastavil, se na hodinách posunul - uběhlo už skoro pět minut. Pět minut je v týhle chvíli už docela dost. Do toho už Mejla sešlápnul všechny svoje efekty a Pítrs se zaklání a trefuje paličkou největší činel a jediný, co se někam pohybuje společně s rotujícíma třískama z jeho zlomený paličky, jsou kapky potu z mýho obličeje, který se rozprskávaj o černý pódium a ty "rozprskance" mají různý tvary. Vzpomínám si, jak jsem  na základce vytvářel podobný skvrny inkoustovým perem do pijáku a mám stejně času na to, pozorovat ty, co se tvořej teď, protože jsme vlastně přestali hrát. Dostali jsme se (tím, že jsme přestali hrát) na vrchol vlastních "schopností". Připadám si jako týpek z filmu Noční hlídka, kterej vstoupil do šera. Napadá mě, že je to vlastně docela dobrej konec a že je to skoro stejně tak dobrý (zdůrazňuji slovo skoro a násobím ho dvěstěpadesáti), jako když jsem byl jednou na Sonic Youth a oni takovouhle pasáž natáhli asi na dvacet pět minut. Noise, hluk, zvuková apokalypsa atd. Holka mýho kámoše Jamese to nepobrala a složila se, zdravotníci ji vytáhli přes nášlapky, křísili ji  a ona se dala do kupy až na konci koncertu. Neměl jsem prachy na zpáteční lístek z Prahy, tak jsem jel ve vlaku zamčenej na záchodě se Staníkem, kterej měl na sobě mikinu Santa Cruz. Staník byl nad věcí.

Naštěstí nepřišel a po Kolíně už by nás stejně musel vyhodit doma, tak jsme vylezli. Otevřel jsem na chodbě okno, vytáhnul jsem hlavu, polykal jsem ten vzduchovej tlak a v hlavě mi pořád zněla ta noiseová pasáž. Bylo to skvělý. Slyším, jak James říká svý holce: "Příště vyrazíme na Motörhead, tam se ti nic nestane."

Střih. Jsem zpátky Praze na podiu a začínám vnímat, že  Mejnův pohled už není soustředěnej, ale nechápavej.

"Ty blázne, co nechápeš - začni ne," říkám si v duchu a pak mi to celý dochází. Z horkýho potu se stal kýbl se studenou vodou. Jsem o krok dál. Můj mozek skočil do stroje času a posunul se do budoucnosti a ostatní společně s mým tělem zůstali na tom samým místě. Na tom samým pódiu. Pak se mozek zahanbeně vrátil  zpět a sdělil mi krutou informaci: "Nemá začít Mejn - máš začít ty!"

Peklo. Jsem stejně bokem jako strýc Podger z Tří mužů ve člunu, kterej ráno hledal noviny u snídaně, pak zjistil, že si na nich seděl, tak všechny seřval, že si je musel najít sám. No, já jsem aspoň nikoho neseřval (vlastně v duchu jo) - jenom seděl na novinách, který jsem hledal.

Pítrs po koncertě za pódiem  nadšeně  komentuje celej průběh. "To bylo dobře vygradovaný ten závěr, myslím, že bych tu zlomenou paličku stihnul i slepit a pak bych to s ní i dohrál..."

Oznamuju celou a skutečnou  pravdu a všichni ležej mrtvý smíchem. Společnej smích je léčba. Možná je to lepší léčba než deska The Cure z roku 2004. Chacha. Balíme aparát a ředitele, kterej nám nadává, že jsme špatně propagovali jeho prodejní místo.

Game over - jedeme domů. Pražskej Majáles končí. Bavíme se o tom, jak shořelo výstaviště, když jsme tu měli naposledy hrát. Pak už je ticho, protože brácha pouští topení. Je to jeho tradiční - promyšlená akce.

Vytuhnout v dodávce není zas tak velkej problém - někdy mám pocit, že můj bratr dává do trubek nějaký omamný látky. Zdá se mi podivnej sen. Ve kterým se míchá nejspíš téma naší poslední debaty a fakt, že vyhořel legendární pardubickej klub Žlutej Pes, což je velká škoda a i když už jsem do něj poslední dobou nechodil, tak je mi to líto.

Jdu v tom snu kolem klubu - je to ještě ten "starej Pes" před přestavbou pod Lumírovou nadvládou a vidím, jak z oken šlehaj plameny. Vítr se točí v koruně stromu, kterej roste na zahrádce z pískoviště. Je noc - nikde nikdo, jenom venku u vchodu sedí legendární obtloustlej, fousatej vybírač vstupnýho, kterýmu jsme říkali ZZ TOP nebo Hutka. Klub apokalypticky hoří a on říká:

ZZ Top se začne nahlas zajíkavě smát a v očích se mu leskne prapodivný nadšení, jako když ze mě dostal jednou šest pětek za vstupný s tím, že kapela bude hrát ještě nejmíň hodinu a když jsem vlez do klubu, tak proběh poslední přechod a byl konec. Otočil jsem se a viděl jsem ten jeho vítěznej pohled stejně jako teď v tom snu.

"To víš, ten zpěvák to zase nestih. Pojď, pustím tě zadarmo."

Natahuje ruku a chce mě zatáhnout dovnitř. V lehkým šoku se budím a pak si doma  pouštím klip k písni, která hrála v tom mým snu z hořícího klubu. Je to jeden z mých nejoblíbenějších klipů, tak se na něj můžete podívat.

Tak se mějte - teď hrajeme hodně, tak se určitě něco stane.