MÁRDI z fiXy BLOGUJE: Dubnové zážitky č. 2

4. dubna jsme vyrazili do Českýho Krumlova. V tomhle městě jsme na rozdíl od minule popisovaný Litovle už hráli několikrát. Ale od poslední akce uplynulo už hrozně moc času, takže na to naše poslední hraní stejně většina lidí zapomněla. Situace se změnila na koncertech pro Nízkoprahy. Hráli jsme tam my, Baumaxa a taky kapela Kyanid, která je právě z Českýho Krumlova. Týpkům je kolem 16 let a tak je na koncerty vozil otec jednoho z nich. Nabídnul, že by v Krumlově uspořádal společnej koncert VF s Kyanidem. Vypsaná fixa s Kyanidem - to znělo zajímavě, tak jsme se dohodli, že jo. Byla to slovní domluva, která klapla. Ale stejně jsme netušili, co od toho můžeme čekat a jak to dopadne.

Dodávka nabrala směr  jižní Čechy. Ředitel San Piego records donesl do auta empétrojku, kterou propojil s rádiem a pustil Detroit 7. Nekompromisní zabijáckou partu z Japonska. Hráli před náma na našem posledním pražským koncertu v Lucerna Music Baru. Dvě holky - kytaristka a bubenice plus basák. Přišli do šatny, furt se usmívali, ukláněli a za všechno děkovali: "Arigato, arigato."

Po prvním dojmu, kterým na mě zapůsobili,  bych je tipoval na nějakej křesťanskej rock. No, v jejich případě (vzhledem k národnosti) by ten tip na styl, kterej hrajou, vzniklý z  pozorování  jejich chování před koncertem, zněl spíš  jinak - umírněnej budhistickej popík. Jenže oni hráli trochu něco jiného. Když začali, tak to bylo jako když to  japonský kamikadze během druhý světový naklopí čumákem přímo do americký lodě. Hráli jsme už po kdekom a před kdekým, ale tohle byla jedna z nejlepších kapel, s kterou jsme měli tu čest. Byl to masakr. Tři čtvrtě  hodiny trvající smršť. Seděl jsem v dole v šatně pod dunícím podiem a postupně dorazili Mejla, Mejn a nakonec Pítrs, kterej začal hned hlásit: "Řek bych, že budeme muset pořádně zabrat, protože ty japíci to nahoře slušně likvidujou!"

"Myslím, že je by to chtělo použít legendární fintu Sto zvířat", nadhodil jsem taktickou variantu. Společný lehce jízlivý smích zněl šatnou dohromady s řevem zpěvačky Nabany. Teď každej čeká, že tady popíšu legendární fintu, kterou jsme odkoukali od protřelejch pardálů, ale to rozhodně neudělám. Člověk nemůže prozradit všechno. Je to prostě něco podobného jako když chytili Klapzubovu jedenáctku lidožrouti. Navíc to nebylo jediný, co nám pomohlo nepodlézt laťku, kterou nasadili na stojany Detroit 7. Byl to samozřejmě kapelní duch, domácí půda a taky trochu kořka, kterou  jsme objevili v ledničce. Vlastně jsme tu fintu vůbec nepoužili. Následný hraní bylo i bez ní skvělý. Po koncertě jsme nadšeně žvatlali pseudoanglicky s Japoncema, který byli taky nadšený a na rozdíl od nás už suchý. Objímali nás a bylo cejtit, že maj upřímnou radost z toho, jak se hraní povedlo nám i jim. Dobře o nás referovali svýmu francouzskýmu agentovi a tak se díky týhle akci začala rozjíždět jiná, daleko šílenější akce. Pět koncertů VF v Japonsku!!

No a tak jsme jeli dál do Krumlova, poslouchali jsme Detroit 7 a pak ještě další kapely - třeba Sonic Youth a taky Toma Waitse. Kecali jsme o tom, jaký to bude asi v Japonsku a co od toho můžeme a nemůžeme čekat. Ale ještě to neproběhlo, tak to radši nebudu dál rozebírat, abych to nezakřik nebo spíš "nezapsal". Každopádně se po Anglii začíná rýsovat další dobrodružství. Kapely potřebujou dobrodružství, protože jinak se k nim začíná plížit zatuchlina, rozklad a konec.

Dorazili jsme do cíle. V Krumlově padaly z nebe proudy vody na kočičí hlavy před starým pivovarem. Roudriguez všechno točil na kameru a přišlo mi, že oproti pátečnímu výletu, je nějakej víc nenápadnej a tichej. Zastavili jsme před pivovarem Eggenberg, kde se to mělo všechno stát - brutální všechno s.r.o.  Nakonec jsme se dohodli, že náš aparát nataháme na podium až těsně před koncertem, protože tam byl mikroprostor - sotva pro jednu kapelu.

Ale jinak to bylo naprosto výborný - lidi kolem Kyanidu si na tý akci dali vážně záležet - všechno, co k hraní potřebujeme,  bylo nachystaný a připravený. Do pivovaru dorazilo krásnejch pět set lidí. Trojice týpků, co hrála před náma, působila sehraně a zahrála dobře. Pak jsme přišli na řadu my a byl to skvělej koncert. Propojilo se to hned. Lidi si výborně užívali a pak šli spokojeně domů. Jediný, co nakonec chybělo, byl vzduch, takže když jsme tahali komba zpátky do dodávky přes dvůr skrz souvislý déšť, bylo to jako když člověk vyleze z opravdový sauny  a vlastně to bylo strašně příjemný. Pot se míchal s vodou z nebe a bylo to jako když se řeka vlévá do moře.

Takhle to celý vzniká - Českej Krumlov, Japonsko nebo Anglie. Je to v podstatě jedno. Na začátku je věta, myšlenka, hláška nebo třeba někoho potkáš a tak. Vzniká možnost něčeho. Stačí to jen chtít. Pravděpodobnost, že se to stane, je větší. Ale jsou samozřejmě věci, který se asi nestanou nikdy. Nemůžeš mít všechno, protože pak by zase zatuchlina zaútočila z druhý strany. Vona totiž útočí pořád.

Jeli jsme domů. Pítrs pouštěl v dodávce na notebooku poslední dodělanou variantu  klipu na píseň Klenot, kterej jsme před nedávnem vypustili do světa nebo spíš na youtube a o kterým jsem taky slíbil, že tady něco napíšu. Jak to vzniklo? Nejdřív jsme se dohadovali, kdo to natočí, jak to natočí a o čem to bude. Proběhla spousta nápadů (našich i cizích), který se rozdělily na dvě kategorie. Buď se nám  (vždycky jednomu, dvěma nebo třem) nelíbily nebo byly nerealizovatelný (většinou kvůli prachům). Bylo jasný, že když to takhle půjde dál, tak to nevznikne. Nakonec jsme společně vytvořili vzorec nebo spíš podmínky, jak to uděláme.

Podmínka jedna - nebude to stát nic.

Tenhle bod proběhl (nebo spíš musel proběhnout, protože v kapelní kase nebylo nic) především díky Pítrsovi, kterej to sám natočil, sestříhal a také dal k dispozici místnost ve svém bytě, kterou jsme vybydleli. Dalo mu to strašně práce a dal do toho spoustu času a za to mu patří dík. No vlastně to přeci jenom něco stálo - benzín a dámské šaty s elasťákama, který jsem si kvůli tomu musel koupit. Takže bych celkový náklady odhadnul na dva až tři tisíce. Na otázku - proč jsem hrál hlavní ženskou roli já, bych odpověděl svou oblíbenou westernovou citací chlápka, kterej skočil nahatej do kaktusů a když se ho ptali proč to udělal, tak řek: "Přišlo mi to jako docela dobrej nápad."

Podmínka dvě - bude to částečně  souviset s textem.

Vytvořili jsme příběh. Klenot Eskortová kouká v San Piegu na Ligu Mistrů. Z napětí, které prožívá, vzniká kapela "Duchové ze zdí", která hraje v bytě. Je to podivnej byt a je to taky podivná parta. Je v ní alternativní hiphoper hrající na kytaru  Yoe (Mejla), mimoidní, nadopovaný baskytarista Psycho (Mejn) a opravář a zároveň obsluha dalekohledu na zdi Petar (Pítrs). Dalekohled (zvláštní útvar) visící na  zdi je důležitý (v reakcích na klip si ho překvapivě nikdo nevšiml...). Díky tomu, jak kapela hraje, začíná fungovat a skrze něj se ve zdech odráží rodné město hlavní hrdinky. Její oblíbený tým vítězí a ona, Yoe a Psycho oslavně rapují. Mejnovy "hroby" a  jeho čištění zubů je podle mě absolutní vrchol závěrečný pasáže. Samozřejmě jenom podle mě.

Podmínka tři - natočíme si to sami za jeden den.

Tohle jsme úplně nedodrželi. Jeden den trvalo natáčení, kde jsme byli všichni, jeden den pobíhal Pítrs z foťákem po San Piego City a jeden den jsem s ním jezdil dodávkou po městě. Porušili jsme všechny možný dopravní předpisy - já řídil, on točil a měli jsme kliku, že zrovna ten den bylo po dlouhý době hezky.

Podmínka čtyři (hlavní podmínka) - pobavíme se tím.

Po dlouhý době jsme se sešli kvůli něčemu jinýmu, než  je koncert a byla to vážně zábava. Pítrs přichystal záběr, kterej jsme pracovně pojmenovali "systém saudek", pražská sekce dorazila překvapivě z Prahy a překvapivě včas a já dorazil dodávkou převlečenej za Klenot. Ředitel San Piego records zapínal kameru na stativu a přítomná Kristýna z Chocolate Jesus mi radila s mimikou v dívčím světě. Klapalo to dobře. Nejlepší bylo, když ve chvíli, kdy už jsme vyčerpali všechny nápady řekl Mejla: "Teď jedou osmdesátky!"

No a vykouřil celej byt mlhátorem, kterej měl Pítrs půjčenej na úplně jiný věci. Furt to mačkal jako šílenec a nepřestával do chvíle, než došla náplň. Celej byt se změnil. On se nezměnil - on se ponořil do bílého oparu, v kterým jsme bloudili, naráželi jsme do sebe a řehtali jsme se tomu. Na chodbě činžáku začal někdo  řvát: "Proboha hoří, volejte hasiče!!"

Ředitel San Piego records, kterej se účastnil natáčení, otevřel dveře a řek: "V klidu, šéfe, nehoří, za chvíli to vyvětráme."

Prapodivnej týpek s igelitkou na něj nechápavě koukal, brunátněl a vypadalo to, že bude ještě chvíli nechápavě koukat a pak nasadí cholerickýho řvouna nebo eventuálně telefonickýho bonzáka nebo tak něco. Jenže pak jsem vylez já v těch dámskejch šatech a to ho dodělalo, to už prostě nevěděl, co si o tom má myslet, takže se začal stahovat a couval po schodech dolů. Ukázalo se, že tam vůbec nebydlí a že se tam vetřel s předvolebníma letákama sociální demokracie, který cpal lidem do schránek. "Asi ho sem přitáhlo, jak si tady řval, že jedou ty osmdesátky", řekl jsem Mejlovi.

Mejla neřek nic, jenom sebral oranžový letáky s opuchlým  obličejem místního leadera, kterej to s náma myslí určitě strašně moc dobře  a šel je vyhodit do popelnice. Dým se rozptýlil. Záběr byl hotov. Sbalili jsme věci a vyrazili jsme hrát do Plzně. Byl to pěkně strávenej den, kterej zůstane trvale zaznamenán v našich srdcích a taky na youtube.

Reakce na klip byly dvojí - někomu se to líbilo a někomu ne, ale myslím, že nejdůležitější na tom je to, že se to líbí nám. Myslím, že na tomhle principu jsme i vznikli a začali hrát.Ono je taky podle mě dost těžký vytvořit něco, co by se líbilo všem a taky není jednoduchý vytvořit něco, co by odsoudili úplně všichni. Možná je obojí těžký stejně. A to jsme se tak snažili.. Andy Kaufman vo tom ví svý.

Skutečná Klenot Eskortová se natáčení bohužel nemohla zúčastnit, protože spala po těžký šichtě v klubu. Klenot totiž není žádná děvka, jak si skoro všichni mysleli, je to barmanka v klubu Naše Nebe. Ýmo Mihai si na balkoně zhnuseně odplivnul, protože ten velkej billboard s krásně záhadnou ženou pijící kávu, dívající se upřeně do jeho bytu, s kterou každý ráno snídal, přelepili a do jeho bytu teď čuměl z oranžového pozadí ten tlusťoch, kterýho ještě ke všemu našel nacpaného ve schránce, když šel do práce. Letící flusanec se rozplácnul na rozpraskaný chodník, uschnul a ráno ho zprovodily ze světa místní uklízecí vozy.  Před Tennisem začaly zase stát kola, řeka před automatickejma mlýnama rozmrzla a v novinách napsali, že ty starý černobílý fotografie z nádru půjdou dolů, ale že lunární znamení zůstanou na svých místech. Do gorodu přišlo jaro a plynový kamna s bombou v Pítrsově bytě dostaly pohov. Mimochodem jsou to ty samý kamna, který jsme dali před  nahráváním naší druhý desky do zastavárny, abychom měli na benzín. Ne ty samý, ale stejná značka, tak to myslím. Příště to bude taky stejná značka - akorát teď nevím jaká.

Tak se mějte...