MÁRDI z fiXy BLOGUJE: FiXa málem bez živáku a Pítrs málem bez oka

Anabáze s naším živákem „VFRFP" proběhla  úspěšně - nosiče spatřily světlo světa a začaly se prodávat na Rock for People. Nakonec jsme měli jeden den zpoždění - byla to přeci jenom ještě náročnější mise, než jsme doufali a tok času byl nebo spíš vlastně pořád je neúprosný. Jak jednoduše se dá shrnout celá ta celkem šílená akce... Jeden odstavec a je to. Pokusím se to popsat podrobněji.

Začalo to v neděli. Festival RfP už pulsoval na plný obrátky. Přijeli jsme k velkýmu stanu, kterej byl narvanej lidma - akorát dohrávali Sto Zvířat. Venku bylo vedro a pálilo slunce. Ve stanu bylo dusno a nebylo tam moc vzduchu. Ale byl tam stín, kterej venku nebyl. Těžko si vybrat, co je lepší pro koncert a pro lidi, který se ho chtěj zúčastnit. Zaregistroval jsem negativní ohlasy na to, že český kapely hrály v podstatě skoro všechny ve stanu a že se tam občas lidi nevešli atd. atd.  Co se týče nás, musím napsat toto - my jsme ve stanu hrát chtěli. Šlo nám o to, aby na živý nahrávce byli zachycený živý lidi, který si zpívaj nebo vydávaj i další zvuky - no a venku se nad ně blbě věšej mikrofony... Na posuvný rampy nebyly prachy..:) Sevřenej prostor je pro nahrávání taky lepší než obří plocha a hlavně mělo být  víc času na přípravu, než na velkejch stejdžích, kde bylo spousta věcí přichystanejch na koncerty „velkejch" kapel a nesmělo se to měnit.

Naše předpoklady se vyplnily jenom z půlky - mikrofony nad lidma se ve výsledku (v jednu chvíli jsem v ten výsledek úplně přestal doufat) ukázaly jako dobrá věc, ale času na přípravu jsme měli strašně málo. Před náma  hrála Marie Rottrová. Měla celkem dost velkej úspěch a její koncert se dost protáhnul.  Maruška to prostě kapičku přetáhla. Senioři na lavičkách v prvních lajnách a jejich vnuci s dredama, kérkama atd. jí dali najevo fakt: „že Marie Rottrová taky dobře zpívá"

Problém byl v tom, že když vedlejší podium naproti hraje, tak to druhý nemůže moc zvučit. Tak jsme všechno alespoň postavili a zapojili. Lidi se začli cpát do stanu na „naši" stranu. Náš zvukař  Martin Černý s Ondrou Ježkem, kterej nám přijel na pomoc z Prahy, připravili záznam a Maruška už po čtvrtý přidávat naštěstí nepřišla. Stan už byl totálně naplněnej a lidi chtěli, aby to už začalo. My jsme začali zvučit - tahle fáze už vypadala v kotli lidí tak jako na našich normálních koncertech těsně před koncem. Řev, tlak, pot, hluk a puls. Jedno jednoslabičný slovo tam nebylo. Nebyl tam vzduch. Masa lidí mi připomněla situaci posledního školního dne z období kdysi na základní škole. Všichni jsou nalepený u východu a čekaj až je školník vypustí do náruče prázdnin. Tady jsme byli ten školník my a když jsme konečně po dlouhým hledání zjistili, kde je ten klíč od těch dveří, tak se zlomil v zámku. Přišlo se na to, že nefunguje to nahrávání. Začalo peklo. V odposlechu jsem slyšel Martinův řev: „Ještě nemůžete začít - musíme najít, kde je chyba!!"

A tak furt dokola. A všichni na tom místě už chtěli, aby to kurva začalo! I ten stan to chtěl. Koutkem oka jsem zahlídnul starou karosu odvážející důchodce z koncertu Marie Rottrový. Ty jediný chtěli to, aby už byli doma. Jejich udivený tváře sledovaly skrze špinavý skla x tisíc lidí, který řvou a řvou a řvou a pořád se nic neděje. Možná mezi nima seděl duch Jima Morrisona, pro kterého to byla lepší varianta než rozmlácený auťáky.  Jeho citlivá duše mohla sledovat předzvěst našeho debaklu. Nebyl to Jim Kortison. Byl to náš anděl strážnej jménem Bertil Bizzaro. Nejdřív psychopaticky gestikuloval a nakonec rozmlátil umělohmotným  kladívkem s kovovým hrotem to špinavý okno, vyklonil se z autobusu a snažil se přeřvat ty rozparáděný lidi:

„Frajer Luke to věděl - největší frajeřina je udělat to, na co nemáš. Vypsaná fiXa - směs frajera Lukea a Andy Kaufmana je nejlepší, když dělá to, na co nemá a nakonec to klapne... Klenot potřebuje řetízek!!!" Pak už byl moc daleko a tak jsem neslyšel tu nejdůležitější informaci a vypadalo to, že nás už nezachrání nic.

Zachránil to Ondra Ježek, kterej přišel na to, že někdo (jako víme, kdo to byl, ale nemá cenu ho pranýřovat za něco, co určitě neudělal naschvál) vykopnul kabel a proto nejde to nahrávání. Ale kdyby na to nepřišel, tak bysme stejně začali, protože už nešlo nezačít.

V tý chvíli jsme prostě začali hrát (z odposlechů jsem ještě zaslechnul zoufalé Martinovo: „Márdi ještě nenahráváme!!!") s pocitem, že se to  teda možná ani nenahrává a taky bylo jasný, že nemůžem nahrát všechno, co jsme měli v plánu, protože jsme byli v těžkým skluzu. Po dlouhý době jsem napsal pořadí písniček a hned na začátku bylo jasný, že je k ničemu. Ale zase se potvrdila stará známá pravda, že všechno zlý je ale k něčemu dobrý - přestali jsme se stresovat z toho, že nahráváme a hráli jsme tak nějak lehce a v podstatě tak, jak jsme  cejtili, že to lidi chtěj. No a ty lidi - ty jo, to bylo neuvěřitelný - ty lidi, který byli šílený z toho nezačínání, vytvořili likvidační atmosféru. To byla demolice. Uteklo to strašně rychle a najednou jsem stál za pódiem a nic jsem nechápal. Michal Thomes přivedl Japonce z Doping Panda, který udiveně pozorovali ten chaos a než jsme si stačili vyměnit zdvořilostní fráze o tom, jak spolu pojedeme přes Japonsko v jedný dodávce, tak už mě Martin táhnul do auta, kde už seděl Pítrs.

„Musíme jet, za necelý dvě hodiny začíná náš koncetr v Litoměřicích!" Martin totiž není jenom zvukař - je to stejná troska jako my a hraje na basu v kapele Rudovous.

Jeho starodávný Volvo to napálilo na Prahu. Na zadním sedadle vedle mě ležel štafetovej kolík pro Dušana Neuwertha. Ošuntělá krabice a v ní černá skříňka s nahraným koncertem. Svalil jsem se na zadní sedadlo a než jsem se stačil rozvalit, tak jsme dojeli na Černej Most, kde nás Martin vyhodil na metro a my jsme jeli za Dušanem do studia. Poslední úsek z centra taxíkem. Taxikář si nás dost divně měřil, když jsme k němu přišli s vodrbanou papírovou krabicí, ale nakonec nás překvapil, protože měl puštěný Radio1. Zrovna tam byl rozhovor s režisérem Bohdanem Slámou. Nedávno jsme s Pítrsem hráli  u něj doma - no vlastně to bylo ve vedlejší vesnici, kde je stará škola, která je předělená na zkušebnu a občas se z ní stane klub a je tam koncert. Bohdan je tam doma, takže to vlastně fakt bylo u něj doma. Snad jsem vysvětlil dostatečně jasně (někdy možná napíšu kapitolu o podivných místech, kde jsme hráli, tak tam to bude podrobněji) - byl to moc pěknej večírek. Tak poslouchám to rádio, otočím se v autě a říkám Pítrsovi: „To je Bohdan  v tom rádiu, ne??"

No a než Pítrs stačil odpovědět, tak ten temnej  taxikář aniž by se  nějak výrazně emočně mimicky nebo hlasově  projevil, řek: „Jo, to je Bohdan." No a to už jsme byli skoro v cíli, takže se tyhle věty (nebo spíš vlastně jedna věta) nestačily nějak víc rozvinout, ale cejtil jsem, že prostě Bohdan je náš společnej známej a tak napětí ve voze povolilo. My jsme ho nepřepadli a von nás nevokrad:)

Vylezli jsme z taxíku a Pítrs hned zahlásil:

Pak už jsme toho nechali. Taky to mohl bejt Bertil Bizzaro.

Šli jsme zazvonit na Dušana. Ve dveřích studia se objevila jeho zarostlá tvář, která byla ve fázi zvědavého šklebu. „Tak co jste mi přivezl, hošíci?"

Nejlepší písně a vtipný hlášky jsou jako vždycky vlastní, tak jsem řek: „Koukni se do krabice, co leží tu na podlaze.."

Bylo půl dvanáctý a Dušan Neuwerth rozbalil krabici a rozběhnul třetí, dost důležitý úsek. Poslechnul si prvních pár písniček, pak se otočil na otáčivě jezdící producentský židli a sdělil nám zásadní fakt: „Hmm, dobře jste to nahráli. Ste docela překvapili, hošíci. To jsem přesně chtěl. A ty blázni, co na vás choděj jsou tam taky pěkně slyšet. Teď si to vezmu do parády."

Podíval se na nás a z jeho očí sálal producentský trans: „To musí tlačit, to musí tlačit!!" Pak se otočil a makal na tom až do rána.

Největší perfekcionista a detailista nás taky překvapil. Fakt to v rámci omezených časových možností zvládnul a ráno to dodělal. Když už jsme toho měli někdy kolem osmý hodiny plný brejle, tak přijel Martin ve  svejch brejlích a trochu nakopnul uvadající energii: „Zjistil jsem, že už nemá cenu chodit spát."

Dušan to definitivně dotáhnul a já jsem zavolal Ladisovi - řediteli San Piego Records. „Můžeš vyrazit řediteli, je to hotový."

Ladis vyrazil z Pardubic, aby převzal štafetovej kolík a dovezl ho do cíle nebo spíš zpátky do Hradce Králové. Nejdřív ale musel do Čelákovic, kde se to, co jsme nahráli a to, co dal  Dušan dohromady, muselo rozmnožit a nabalit. Obal jsme už měli připravený dopředu díky Mejlovi a některým z VÁS. Před celou akcí jsme si dělali lehčí časovou rezervu a nakonec jsme zvolili jistější variantu. Náš živák se měl začít prodávat třetí festivalovej den ve čtyři. Po celý akci je pravda ta, že by se to dalo zvládnout i o ten den dřív. Trochu jsme se přeci jenom museli jistit, kdyby se něco pokazilo.

Po telefonu s Ladisem jsem se vrátil zpátky do studia. Pítrs spal, Dušan nepřítomně klikal myší a Martin koukal strnule do ajfonu. Vzbudil jsem Pítrse, rozloučili jsme se se zbylejma vyždímancema - bylo to loučení jehož intenzita byla skrytá, ale o to víc silnější a odpotáceli jsme se na hlavák. Vlak jel naštěstí docela brzy. Když je člověk nevyspalej, tak cítí, že svět není úplně normální místo a na nádraží je to cejtit hodně.V kupé jsme definitivně odpadli, ale naštěstí jsme nepřejeli, protože jsem v posledním záchvěvu zodpovědnosti nařídil na mobilu budík. Další deska a další cesta zpátky.

V San Piegu před naším o něco méně šíleným nádrem proběhlo gívmífááájf, telefonát s Mejnem, kterej byl zvědavej jak to dopadlo, pak doma pár hodin spánku a hurá zpátky na RfP za Mejlou dobít energii z jinejch kapel a taky z mojita! Bylo to náročný, ale ten řetízek na Klenot jsme dali dohromady. Frajer Luke taky sežral padesát vajec i když je před tím nikdy nesežral.

Třetí den se na RFP  před stánkem s mééérčem vytvořila docela dlouhá fronta. Podepisovali jsme s Mejlou lidem čerstvě vyrobený CD, prodalo se jich celkem dost, 99 korun je asi docela dobrá cena.

Naklonil jsem se k Mejlovi a říkám: „Když se prodaj tři čtvrtiny toho, co Ladis vylisoval, tak jsme na nule.."

Náš kytarista se ušklíbnul a procedil skrz fousy. „Děláme to přece pro prachy, ne??"

Epilog

Tuhle nahrávku jsem si nejvíc vychutnal cestou z nemocnice v Litomyšli. Ne, že bych byl nějakej člen spolku příznivců nemocnice v Litomyšli, ale osud to tak chtěl. V minulým blogu jsem psal o tom, že Pítrs už snad prolomí svoji každoroční červencovou smůlu. Bohužel neprolomil.

Situace

Jedeme na koncert do Králík. Ten den máme dva - Králíky a Kunětická hora v rámci Českejch hradů. Je hrozný vedro a dusno - ve vzduchu visí bouřka. Před Žamberkem zastavujeme na benzínce, kde si kupuju lahváče a podávám ho v dodávce Pírsovi, aby mi ho otevřel zapalovačem jako už x krát před tím. Klidná atmosféra, pohoda, čas máme dobrej, příroda Orlických hor ubíhá za okny, motor stereotypně hučí. Všechno je úplně v klidu a tak jak to má bejt. Pak se ozve zasyčení, pak nějaká silnější rána - natahuju ruku po tom lahváči, beru ho a Pítrs říká: „Ty vole, trefil jsem se tím víčkem do voka!"

Dopíjím loka a v rámci vtipu to glosuju: „Ve Francii je nejčastější úraz oka způsobenej vystřeleným špuntem ze šampusu!"

Pítrs se na mě otáčí - jeho oko nevypadá vůbec dobře - je to červenej krvavej chuchvalec. Všechno dodělává věta: „Já na to oko přestávám vidět.."

V jedný vteřině se to veškerý klidný ubíhání našeho v tu chvíli společného života podělalo.Volám na 155, kde je nejbližší oční pohotovost. Posílaj nás do Ústí nad Orlicí. Je to špatná informace, oční pohotovost tam není, tak jedeme až do Litomyšle. Pítrs už nevidí nic a taky nic neříká. Brácha se to snaží nakopnout tím, že jako bude mluvit o něčem jiným. „Hele, támhle jsou nějaký zbytky starejch bunkrů, vidíte to?"

Představuju  si vojáka oslepenýho dovnitř hozeným granátem, jak vybíhá ven a snaží se stopnout naši dodávku. Nevím, co si představuje Pítrs, ale zachytávám   útržkovitý klení, který obsahuje spojení „zpíčený pívo". Pítrs nikdy pivo moc nepije, většinou si dává střiky a tak. Dorážíme do Litomyšle. Sestra na očním oddělení nás poslouchá a když jí sdělíme příčinu úrazu, tak vybuchuje smíchem. Přemejšlím, jestli je to vygradovanej pozitivní přístup k pacientovi a co by asi dělala, kdybychom přitáhli Pítrse s uříznutou nohou. Pak přichází ten důvod toho smíchu: „Tady leží jedinej pacient a ten si včera udělal to samý."

Život je vtipnej, to se musí nechat. V nemocnicích maj těžkou fachu a bez humoru by si to mohli jít akorát tak hodit. Pítrse si nechávaj samozřejmě v nemáku a já volám Mejnovi do Králik, kterej mě přesvědčuje, že to prostě nějak zahrát musíme, protože pořadatel je úplně zhroucenej z toho, že bysme to odpískali. Je tady další varianta našeho vystoupení. My tři bez bubnů.  Jiná varianta není. Času už je strašně málo, brácha na to šlape, brzdy se přehřívaj a dodávka přestává brzdit. Přemejšlím o tom, co se ještě posere, ale brácha je dobrej řidič a tak dorážíme na místo.

„Hele, prostě to zkusíme a když to alespoň trochu klapne, tak dáme i ty hrady," říká Mejla za pódiem.

Začínáme trochu nejistě, ale lidi to berou strašně dobře a nám to moc pomáhá. Dáváme necelejch čtyřicet minut, pak už není čas, házíme aparát do dodávky a pálíme do San Piega. Po cestě přichází neuvěřitelnej přívalák. Není vidět nic jenom proudy vody. Dorážíme pozdě, ale přece. Všechno zlý je k něčemu dobrý, takže díky tomu, že nemáme bicí, nepotřebujeme tak dlouhou zvukovku. To, že Mejlovi odešla kytara už beru fakt s humorem (nebo s Homerem). Naštěstí má druhou.

Do našeho hraní neuvěřitelně leje a lidi v tom dešti neuvěřitelně tančej a užívaj si to. Je to odměna za to, že jsme se na to nevykašlali. Hrajeme na menší scéně -je to takovej komornější prostor a to teď přesně potřebujeme. Dáváme celou hodinu a některý písně vyznívaj opravdu zajímavě. Pak už je konečně konec a my jen kroutíme hlavama nad Pítrsovou každoroční smůlou.

Druhej den jedu do Litomyšle. Přicházím na sesternu jakože jdu na návštěvu a sestra (jiná než ta večer) mi říká: „Pivaři ležej na pětce.."

Jdu na pokoj za Pítrsem, kterej pro mě má dobrou zprávu. Podezření na utrženou sítnici se nepotvrdilo a že už na to oko docela začíná vidět. Pak ukáže na borce, co leží vedle něj a říká. „Tomuhle týpkovi se stalo to samý na koncertu kapely Škvor.."

Dostávám záchvat smíchu. Pítrs se plíží kolem sesterny na retko, vyprávím mu o včerejšku, nechápe, jak jsme mohli hrát bez bubnů. „Prostě nám nic jiného, mimo to se na to vykašlat, nezbejvalo, ale víc už bych to takhle hrát nechtěl."

Pak jedu domů. Druhej den maj našeho bubeníka pustit. Dávám do přehrávače VFRFP. Pěkně s lehčím odstupem času a jsem nadšenej a musím pořád kontrolovat tachometr, protože řvoucí automobil je přeci krásnější než Niké ze Samothráky..

Gou, gou, gou, gou, gou, gou na vr

chol!!

Jo a do dodávky kupuju erární otvírák - to je jasný. Jeden borec  na táboře  dokázal pivo otevřít okem - to je taky možnost:)

Tak se mějte!

• MÁRDI z fiXy BLOGUJE: Fixa na Rock for People
• MÁRDI z fiXy BLOGUJE: Sotva něco uhasíš, tak to jinde začne hořet
• MÁRDI z fiXy BLOGUJE: Ladislav Smoljak - jedno z nejsmutnějších tleskání
• MÁRDI z fiXy BLOGUJE: Dubnové zážitky č. 2
• MÁRDI z fiXy BLOGUJE: Dubnové zážitky č. 1
• MÁRDI z fiXy BLOGUJE: Zdravím všechny!