MÁRDI z fiXy BLOGUJE: Zdravím všechny!

V sobotu 22. května jsme měli hrát v Praze na koupališti Džbán. Pozvala nás kapela Tři sestry, která tam slavila narozeniny. 25 let je na kapelu hodně slušná číslovka. Dostat se do fáze „legenda" je svým způsobem vítězství. Vzpomněl jsem si, jak jsme si s bráchou koupili jejich první desku a furt jsme ji doma točili dokola. Máma z toho byla nepříčetná a nechápala, co se s jejími chlapci, kteří pařili, když pustila Beatles, stalo. Pak jsme přešli na Visáče a furt jsme hledali a přestupovali dál. Vypadalo to, že Lennonovi kluci se už nikdy nevrátěj, ale pravda je ta, že nikdy neodešli - jenom se sem tam usmívali, když viděli spoustu vostrejch chlapíků s půlitrem  piva zpívat: „Já chci být homosexuál!"

Díky Magorovu (šéf  Tří sester a společně s Fanánkem jedinej zakládající člen) pozvání jsme se dostali do vybrané punkovo-rokenrolové gratulující společnosti - pro představu - před náma hráli E!E a po nás UK Subs. Občas mě to překvapí, kam všude nás pozvou. Pítrs vždycky řekne: „Vidíš, jsme prostě univerzální kapela. My můžeme hrát skoro všude.."

To slovo „skoro" je tam proto, že jsou taky festivaly jako na jedný straně Porta a na druhý straně  Brutal Asault atd. Nejuniverzálnější je Ivan Mládek - ten může hrát všude - na toho nemá nikdo.

Ten den byl taky hokej - semifinále Mistrovství světa Česká republika-Švédsko. Časy Nagana a zlatýho hattricku jsou už  pryč a tak fakt, že se naše reprezentace po celkem bídných letech probojovala do boje o medaile, byl  docela zázrak. Takže bylo jasný, že spousta lidí zůstane doma a bude se dívat na ten zápas a na Džbán dorazí až večer. Tenhle předpoklad se nepotvrdil.

Ing. Magor (šéf kapely Tři sestry) to vymyslel tak, že se ten zápas bude promítat na obří obrazovce na pódiu a před tou obrazovkou budou hrát kapely. Vyšlo to na E!E a na nás. Vtipně to komentovala jedna dívka z pořádajícího teamu: „Někdo to prostě vodsere, tak to padlo na vás."

Přijeli jsme za pódium, vylezli jsme z dodávky a sledovali jsme, jak Ééčka solej do lidí svoje pankárny. Vážně to šlapalo, ale lidi moc nepařili - zhypnotizovaně čuměli na tu obrazovku. Třetí třetina a naši prohrávali dva jedna. E!E dohráli a já jsem si vybavil jeden pár let starej moment z Keltský noci.

Hrajeme na Keltský a vzadu za stejdží stál zpěvák z E!E Bořek. Lidi na horách se uměj bavit, hraje se na sjezdovce, takže všichni pařej a rozplácávaj se o zábrany pod pódiem ( je to totiž černá sjezdovka), ale je jim to jedno. Pravej vysokohorskej kotel. Takhle mi tu na horách žijem atd. s.r.o. No a do toho všeho se najednou tenhle Bořek rozhod k neuvěřitelnýmu činu. Z ničeho nic přerušil dialog z Pixou z Visacího zámku, vyběhnul po schodech k nám nahoru, rozeběhnul se vší silou ke kraji pódia a bylo jasný, že chce přes ty nášlapky skočit do lidí. Že se chce stát součástí toho chuchvalce. Jenže ty nášlapky byly strašně daleko. Týpek si to tak trochu uvědomil a jakoby zabrzdil a to byla nejspíš ta chyba, protože ve chvíli, kdy zabrzdil, si řek, že  to dá a znova se rozeběhnul, ale už nenabral zpátky tu ideální rychlost. Odrazil se a letěl. Byl to neuvěřitelnej skok. Punkovej Bob Bermon letí do příštího století. Vypadalo to, že mu to klapne, ale nakonec dopadnul a trefil kolenem tu vrchní kovovou hranu nášlapky. Auuuuu! Game over, berle a několik měsíců se mu asi nechodilo nejlíp (nebo vůbec), ale jak by řekl náš kámoš Melich z kapely Volant: „Hochu, to je prostě pankáč!"

Slejzal jsem z pódia dolů a tak se ho ptám: „Čau, tak co ta noha, už seš v pohodě?"

Podíval se na mě, podal mi ruku pak se usmál a řek: „Jo dobrý, mě nezastaví nic. Pořád sem tady!"

Deset minut před koncem jsme šli zvučit na podium. Pítrs se ke mně přitočil a říká: „Hele, jestli to v tom hokeji projedeme, tak ty lidi budou asi frustrovaný, tak to asi nebude úplně to nejplepší hraní, hehe."

V podstatě řek nahlas jenom to, co bylo jasný všem členům Vypsaný fixy včetně ředitele, kterej rozbalil svůj stoleček vedle obřího stánku Tří sester.

Zvukaři ještě ke všemu pustili do beden komentář Roberta Záruby. Robert Záruba komentuje tak, že člověk, kterej nenávidí hokej, se zaujetím sleduje přátelský zápas Ukrajina - Kazachstán. Je vidět (a taky slyšet), že hokej je jeho život a že fakt dělá to, co ho doopravdy baví, ale já ho zas tak rád nemám, protože evidentně nemá moc v lásce Pardubice (tím myslím náš hokejovej team -Tesla alias Dynamo) a i když se možná snaží, tak je to z toho jeho komentování poznat. Taky je dost poznat, že fandí Spartě. Letos mu to bylo ale prd platný, protože titul je v San Piegu a tak je to správně. Robert opět „zazáruboval" z beden a lidi, kteří stáli pod pódiem začali fandit. Dokonce tam přišli nějací borci s vlajkou. Šel jsem zvučit mikrofon a jediný, co mě do něj napadlo říct bylo: „Myslím, že vyrovnáme!"

Lidi se na mě podívali a překlad toho pohledu byl: „Dobře, ale když nevyrovnáme, tak budeme nasraný a budem si to chtít na někom vybít..."

Ale já nějak cejtil, že fakt vyrovnáme.

Do konce zbývala asi minuta, naši zavřeli Švédy v pásmu a pak to Vikingové vyhodili, ale puk naštěstí o pár čísel minul naši bránu. Koukám na Mejlu, kterej snad vůbec nezvučil a jenom opakoval. „Tak to je šílenost, to je šílenost."

Šílený to bylo hlavně pod náma, protože lidi už nekontrolovatelně ječeli, řvali, sípali nebo vydávali neuvěřitelný skřeky. Náš zvukař Martin řek z monitorů: „Tak chlapci, můžete začít, myslím, že to mám připravený."

Nezačali jsme - jenom jsme koukali na tu obrazovku. Naši rozpoutali nekompromisní tlak. Puk vyletěl od branky přímo na našeho obránce a ten to nakouřil do šibenice. Je fajn, když se povede takhle vyrovnat. Je to jako se vyškubnout revizorovi, kterej už tě chytil a pak doběhnout vlak, kterým potřebuješ nutně odjet a naskočit do něj, když už trochu jede. Během sekundy po tom, co puk spadnul ze šibenice na led, přišel nepopsatelnej, nadšenej řev všech těch lidí, co stáli pod náma. Šel jsem k mikrofonu a řek: „Je to krasojízda!"

Pítrs to odklepal a začali jsme. Lidi tančili a radovali se a naše kapela do toho hrála. V duchu jsem si říkal: „Tak, teď bude čtvrt hodiny přestávka, takže to už ten náš set nějak zvládnem - trochu to zkrátíme a s trochou štěstí chytneme kus prodloužení."

Jenže žádná přestávka nebyla - to prodloužení začalo totiž hned. Hráli jsme samý rychlý věci, protože lidi v sobě měli evidentně spoustu adrenalinu a jedině rychlý rytmy a tempa mohly jeho hladinu alespoň nějakým způsobem regulovat a taky způsobit nějakou - alespoň pohybovou reakci, která bude vypadat, že souvisí s naší produkcí. Chacha. Znám to sám na sobě, když sleduju nějakej hodně napínavej zápas a v tom zápase hraje můj oblíbený tým, tak si k tomu někdy hraju na kytaru a už z toho vzniklo několik dobrejch nápadů. Některý z nich jsme pak s fixou dotvořili a z 95 procent jsou to právě ty rychlejší záležitosti. Pravdou taky je, že třeba melodickou linku k písni 33 cigaret jsem napsal po shlédnutí filmu Schindlerův seznam. To je zase úplně něco jiného na druhý straně. 33 cigaret jsem si šetřil, kdyby přišla ta horší varianta.

Zápas gradoval a nejhorší, co by se mohlo stát, bylo to, že bysme dostali gól a tím by zápas skončil, protože se hrálo na tzv. „náhlou smrt"

Bylo taky jasný, že tím by umřel i náš koncert. Zjistil jsem, že jediný lidi, který v areálu nesledujou zápas, jsou tři (ale bylo nás pět, to se dozvíte níže) - já, Pítrs a Mejn. Lišák Mejla se furt otáčel a koukal taky. Bývalý hokejista se nezapřel. Prodloužení skončilo a přišly nájezdy. V tu chvíli jsme hráli píseň Palenie titonia - vlastně jsme už byli skoro na konci u pasáže, kde se zpívá: „Podívej, jak celá země tančí!"

Protáhli jsme ji na celej průběh nájezdů. Byla to náhoda, ale fungovalo to výborně. V prvních dvou sériích naši dva nájezdy proměnili na rozdíl od Švédů, který dali jen jeden nájezd. Poslední Švéd se rozjel. Všimnul jsem si Magora, kterej se objevil na pódiu a připadalo mi, že se modlí. Švéd to zvoral a nedal. Náš hráč už jet nemusel. Vyhráli jsme. Lidi začali nekontrolovatelně řádit. Pítrs měl totální euforii a odpálil refrén, Mejla se smál a Mejn nechápavě kroutil hlavou. Nevěděl jsem, co mám říct - tohle se nám ještě nestalo -Vypsaná fixa - doprovodná oslavná hudba k vítězství - podívej, jak celá země tančí. I když v tý chvíli nešlo úplně o nás, tak jsem cejtil mrazení. Ještě jednou jsem chtěl říct něco zásadního, ale vlastně jsem nevěděl, co bych měl říct a jediný, co ze mě vypadlo bylo: „Ty, vole, to bylo super!"

Skončili jsme.  Byl to zvláštní koncert. Je už dost nepravděpodobný, že se to takhle někdy dohromady zopakuje, ale je dobrý, že se to takhle JENOM  JEDNOU stalo. Kdybych to někomu vyprávěl před tím než se to stalo, tak by řek: „To je jak nějakej americkej romantickej film vo bejzbólu s hepyendem, ty vole!"

Ale když jsme v neděli dali i ty Rusáky, tak to vlastně byl tak trochu vyfabulovanej příběh (s hepyendem), kterej se vážně stal.

Po nás šli hrát UK Subs. Zakládající člen Charlie Harper plus tři mladý Japonci. X-tá sestava týhle punkový kapely - systém Charlie Harper plus někdo. Nesmrtelnej Charlie sežene vždycky někoho. Podle mě by s ním hráli dobře i Pygmejové. S Japoncema to byl taky  zvláštní komiks, kterej fungoval. Nejdřív teda moc ne, ale postupem času se to začalo rozjíždět. Začali jsme se o tom (o UK Subs) bavit s jedním technikem od pódia a on říká: „Víš co, někdo si prostě na starý kolena koupí třeba sekačku a začne si na chalupě dávat do kupy zahradu. Tenhle borec si sehnal tři Japonce -to je ta jeho chalupa, muhehe."

Ideální chalupa je, když je ještě někde kolem nějaká vodní plocha. Můžeš se tam koupat nebo chytat ryby a čistit si hlavu. No a jelikož je Džbán koupaliště, tak to pro zpěváka z UK Subs byla ideální chalupa, protože ta vodní plocha byla za pódiem.

Martin, kterej dorazil ze zvukařského království, nám začal vyprávět, jak viděl to, jak Charlie Harper společně s punkovým manažerem Růžičkou vytáhnul před koncertem z dodávky  prut a nahodil. Nějakej hokej nejstaršího šestatšedesátiletýho anglickýho pankáče  evidentně netankoval.

Pítrs se uchechtnul: „Instinkt lovce před koncertem je potřeba nabudit, kamaráde!"

Šli jsme za ředitelem, pomohli jsme mu sbalit věci a jeli jsme domů.

To je všechno plus malej dodatek - běžte k těm volbám, co teď budou - je dobrý se na to nevykašlat - kdo četl Farmu zvířat nebo třeba 1984, tak by měl jít tuplem.