Márdi z Vypsané fiXy bloguje: Svět podle Mňágy dva

Tak si k nám definitivně stoupnul a byl tam chvíli s náma. Nikdo v tý chvíli netušil, že se uvidíme ještě tolikrát, ale dodnes si pamatuju takový to ticho a čumění všech do toho ohně v zahumuseným popelníku. Byla to zvláštní chvíle. Týpek, kterej složil jedny z písní, který nám ukázaly cestu, přišel k našemu ohni.

Podium bylo volný, tak jsme to tam rychle naházeli a šli jsme hrát. Myslím, že se nám to tenkrát povedlo. Hlavně jsme to měli rychle nazvučený a to byl možná rozhodující faktor toho, že tam Fili zůstal, poslechnul si nás a nepodlehnul tlaku ostatních členů Mňágy a Žďorpa, který chtěli jet domů. To jsme ale nevěděli. Když jsme dohráli, tak už tam Mňága nebyla. Jeli jsme domů. Zpátky s náma jela ještě moje ségra s bráchou, kterej řídil. Po cestě jsme všichni usnuli až na ségru a to bylo velký štěstí, protože brácha začal tuhnout taky a ve chvíli, kdy mu začala padat hlava, ho ségra probrala řevem a tak jsme zůstali nemrtví.

V pondělí jsem šel do fachy. Dojížděl jsem v té době do Hradce Králové.

Na nádru jsem si koupil polívku z automatu. Koukal jsem se do obchodu s deskama, co zrovna vyšlo a nakonec jsem si dal venku cigaretku. Tradiční neměnnej rituál narušil až příchod neznámýho kluka. Byl hubenej a viselo na něm lehce rozpadající se vojetý tričko s tankem. Bylo to tričko k druhý desce Mňágy.

„Nemáš cígo navíc?“

Vytáhnul jsem krabičku, ve které byly poslední dvě cigarety. Natáhnul jsem ruku.

„V týhle chvíli mám navíc jedno.“

Borec si vzal. Chtěl temně odejít, ale nakonec si to rozmyslel a vyloudil náznak úsměvu:

„Díky, kámo.“

Pak se odšoural a sednul si na zastávku. Tam hulil a čuměl. Já dělal to samý sto metrů od něj. Měl to stejně jako já - nechtěl se s nikým bavit - jen pozorovat. Vyžebrání retka byl vrchol sociálního kontaktu. Měl v sobě kus Kamila Harisona a kus nenápadnýho stopaře... Všude kolem nás se povalovaly poslední zbytky rozlítlý kukly devadesátejch let, z kterejch vylítli čerství motýli - ti co přežili rok dva tisíce. Lidi už narovnali ohnutý záda a dávno spálili šedivý oblečení. Cejtil jsem, že ta moje kukla už taky brzo musí rupnout.

Šel jsem do krámu. Otevřel jsem dveře, sedl jsem si ke stolu a čekal až někdo přijde. Dopoledne chodilo málo lidí, takže když cvakly dveře, tak mě to v podstatě vždycky vyděsilo. Pak zazvonil stejně děsící telefon. Drnčelo to jako soulož mezi frézou a vrtačkou. Zvedl jsem ho a řekl jsem:

„Tady obklady a dlažby.“

Z druhýho konce se ozvalo pobavený zachechtnutí.

„Tady Petr Fiala z Mňágy.“

Votevřel jsem pusu a vykulil oči a párkrát jsem polknul.

„Ten váš koncert byl úplně skvělej, nechcete se mnou natočit desku?"

Kdybych byl muž na měsíci, tak bych řekl:

„No, to si musím ještě rozmyslet, náš basák tě fakt nesnáší, mně nevadíte, ale on je na ty vaše písničky úplně alergickej. No snad, kdybys to udělal zadarmo a půjčil nám něco na studio..." Jenže já řekl jenom jedno slovo:

„Jo.“

A bylo to.

V lednu 2001 jsme odjeli společně do Ostravy a nahráli jsme Brutální všechno.

Koho zajímá způsob Filiho produkce, tak musí počkat na třetí díl.