Márdi z Vypsané fiXy bloguje: Svět podle Mňágy jedna
„Co to tady máš za desku?“
Moje spolužačka se na mě překvapeně podívala a sdělila mi zásadní pravdu:
„To je Mňága a Ždorp.“
Název mi přišel úplně bokem, nevěděl jsem, co si mám pod tím představit, ale zřejmě mě nějakým způsobem fascinoval, protože jsem hned řekl:
„Můžu si to půjčit?“
„Klidně, ale ty posloucháš něco jinýho, takže se ti to nejspíš nebude líbit.“
Naše třída byla v té době z větší části rozdělená na depešáky, metalisty, folkaře, diskofily a ty, co neposlouchaj nic. Nepatřil jsem nikam a ještě ke všemu jsem v prváku z nějakýho prapodivnýho důvodu řekl, že poslouchám Elán a v hokeji fandím Slovanu Bratislava a ve fotbale Dynamu Kyjev. Asi proto, že jeden z nejlepších filmů, který znám, je první půlka Muže na měsíci. Ten jsem tehdy ale ještě neznal, takže kdyby ho Forman nenatočil, tak bych to musel vysvětlit jinak. Naštěstí ho natočil. No nic - pojďme dál.
Tímto svým „vkusem“ jsem se tak trochu dostal do pozice samostatná jednotka alias KLDR , ale neměl jsem tu výdrž zůstat v týhle fázi celou dobu (jako KLDR) a hlavně - byl a jsem trochu zvědavej a půlka mě potřebuje komunikovat s lidma. Pokusil jsem se tedy navázat kontakt a prolomit mnou postavené ghetto:
„Třeba se mi to bude líbit, zítra ti to vrátím.“
Denisa byla zřejmě překvapená příjemně, a tak mi tu desku půjčila. No a já si ji odnesl domů, pustil jsem si tu kapelu s podivným názvem a líbilo se mi to moc. Stejně jako desky Sisters of Mercy, Iron Maiden, AG Flek a Modern Talking, který trpělivě čekaly pod plakátama Tesly Pardubice a FC Liverpool. Hahaha. Kdo se teď zasmál taky?? Nejspíš nikdo.
Vrátil jsem to až za týden, když jsem sehnal kačáky na svoji vlastní desku Mňágy a Ždorp. Stal jsem se fanouškem. Ne tak úplně ortodoxním, ale fanoušek jsem byl.
Další vývoj? Druhá deska byla taky skvělá. No a deska číslo tři mě trochu zklamala. Přitom zpětně musím uznat, že je mnohem lepší, než jsem to vnímal tenkrát. Byl jsem v tý době na škole v Ústí nad Labem a já vsakoval jako houba díky mnoha jiným spolužákům spoustu další hudby. Mňága a Ždorp ustoupila dozadu.
Uběhl nějaký čas, Mňága hrála dál a já jsem s třema dalšíma podivínama založil fiXu. Jednoho dne přinesl Mejla na zkoušku novou desku, kterou tahle kapela natočila s Ivanem Králem. Kouknul jsem na obal a říkám:
„Tak co, jaký to je?“
Mejla uznale pokejval hlavou:
„Jako hodně dobrý, ten Král je z toho cejtit jak svině.“
Náš basák si významně čuchnul k obalu a zašklebil se:
„Jdu si zakouřit.“
Pítrs vod bubnů zařval:
„Jsou zpátky!“
Tahle věta se stala hnacím motorem naší kapely. Akorát místo „jsou“ říkáme „jsme“. A říkáme to od začátku, takže je jasný, že jsme se znali už v minulým životě v nějakým paralelním vesmíru.
Vyžebral jsem od Mejly Ryzí zlato. Bylo to těžší než vyžebrat od Denisy Made in Valmez, ale klaplo to. Bylo to totiž lehčí než vyžebrat od našeho prvního basáka Dejmala retko. Ale i to se mi občas povedlo. Otázka je, co je lepší - jestli kouřit sám nebo s někým. Asi jak kdy. Ale nejhorší je kouřit sám jenom z toho důvodu, aby ses nemusel dělit. Úplně nejhorší je rakovina plic. Úplně nejhorší je být sám a mít rakovinu plic. Tak kdo nám, kurva, řekne, co tady děláme??? He. Doma jsem musel uznat, že náš kytarista měl pravdu. Byla a je to dobrá deska.
Čas běžel dál. Makali jsme ve zkušebně a ředitel zařizoval koncerty až se z Telecomu kouřilo. Na festivalu ve Stádleci jsme hráli po Mňáze (už jsem o tom jednou psal v souvislosti s mým pokusem projít s rok starou vrácenkou na ten samý festival - takže kdo to četl, může toto přeskočit nebo číst znova, což bych nedělal, protože tohle je podrobnější...).
Bylo už dost pozdě. Stáli jsme vedle betonovýho podia, koukali na slavný borce z Valmezu, jak hrajou a klepali kosu. Už x let jsme byli v týhle pozici, takže nám to šlo dobře. Pítrs odněkud s tehdejším basákem Dejmalem přitáhli velkej popelník a nalámali do něj suchý větvičky a zapálili oheň. Natahovali jsme zmrzlý ruce těsně nad konce plamenů. Konečky našich prstů lačně polykaly teplo. Protloukali jsme se tenkrát jenom ve třech, protože Mejla byl nemocnej a nemohl hrát. Cejtili jsme, že už máme na to nahrát pořádnou desku, ale cejtili jsme to jenom my a ředitel. Ti, co o tom tenkrát rozhodovali, o nás neměli ani páru.
Mňága dohrála. Fili přišel rovnou za náma, nemusel balit aparát, stačilo mu přeci zavřít hubu a měl sbaleno...
„Zdar borci můžu k vám? Docela kosa, co?“
Tak si k nám definitivně stoupnul a byl tam chvíli s náma.
