Márdího úvodník k nové desce Klenot

Přišel den D, který znamenal pro naši formaci další pokračování. Pokračování umocněné výzvou rovná se existence, která má smysl. Ta naše následná existence byla naplánovaná takto. Přemístit se na dvanáct dní do Londýna do studia KORE a tam nahrát pátou regulérní desku. Jednoduše, jasně a stručně napsáno. Nic víc, nic míň.
Klimbal jsem v kupé a hlavou se mi honily myšlenky o tom, jak to celý začalo a že to fakt jede a že se to fakt děje. Jel i vlak. Jelo prostě všechno a dělo se to.

Jak to ale začalo?

Nová deska začala vznikat někdy na jaře 2008. Šel jsem s naším producentem Dušanem Neuwerthem v Praze na pivo a vedli jsme řeči. Hodnotili jsme naše poslední společný nahrávání. Po pár pivech začaly vzduchem lítat i jiný témata, ale nakonec jsme se vrátili k rozebírání toho, jak to vlastně ty Angláni dělaj, že jim ty desky vždycky tak dobře hrajou. Po několika desítkách minut, kdy se rozebíralo proč to tak je, padla památná věta.

„Měli by jsme to nahrát tam!“

Druhej den ráno se to jevilo jako takový plácnutí do vody, ale z tohohle plácnutí začala překvapivě vznikat pořádná vlna, která se rozhodla, že se dostane přes celej kanál La Manche a praští tam s náma o břeh.
Začala další fáze. Jezdili jsme na soustředění, aby bylo co nahrát. Souběžně s tím se hledalo studio a ubytování v Anglii. Hlavně se ale hledal soundengineer, kterej by do naší nový nahrávky vložil svoje uši, ruce a tajný finty. Proběhla spousta variant a možností. Nakonec do toho zatáhnul Dušan ještě Honzu Muchowa v rámci novýho pohledu na věc. Moucha to z českých hudebníků dotáhnul v Anglii nejdál. Rok tam žil, nahrál tam úspěšnou desku s Extází a byl ochoten do toho jít s náma. Dobrá posila. Jednoho dne mi zavolal a povídá:

„Mám toho soundengineera. Nahrávali jsme s ním s Extází. Mimo jiný nahrával taky s Pixies, Breeders a s My Bloody Valentine. Šel by do toho. Až vám řeknu, jak se jmenuje, tak si budete myslet, že si dělám prdel, ale nedělám…“

„Jak se teda jmenuje?“

Moucha se v telefonu uchechtnul a řekl:

„Guy Fixsen!“

Bylo to jasný.

Začalo to do sebe zapadat a už to nešlo zastavit.

Guy doporučil studio a Dydla – naše manažerka – ho zamluvila a sehnala hotel v jeho blízkosti.

Proběhlo cca 6 několikadenních soustředění VF, z kterých vzešlo strašný množství nových nápadů. V září jsem se na to vrhnul a začal jsem se tím prokousávat. Otevřel jsem svoji hlavu a taky skrýše se starýma zásobama. Bylo to TO, co nejvíc miluju, ale taky někdy nejvíc nesnáším. Během září, října, listopadu a prosince jsem takhle připravil 29 písniček. Poslal jsem je producentům a zbytku VF. Přepadnul mě tíživej pocit, kterej jsem znal a o kterým jsem věděl, že se bude vracet v několika vlnách podle postupnýho stoupání k vrcholu, kterej čím je blíž, tím je dál…

No a právě pro dobytí toho vrcholu si kapely (našeho typu) berou producenty. Producent nemůže ovlivnit v podstatě dvě věci a to je to, co mu nabídneš a jak na to, co spolu uděláte, budou reagovat ty, pro který to je. Producent ale řekne, že to bude takhle a tvoje jediná starost je to udělat nejlíp, jak můžeš. Jde o to si dobře vybrat toho, co to řekne a věřit tomu, co říká a pak to dělat jak nejlíp můžeš. Pak už to jenom všechno proběhne a vznikne.

Vlak dorazil do Prahy. Na hlaváku už davy lidí masakrovaly nádražní halu. Pokračoval jsem dál. Hlavní nádraží-Dejvická-Ruzyně. Terminál 1 stál na svém místě. Kafe stálo kilo. Paní v květinářství aranžovala předražené květiny pro ty, kdo budou chtít někoho přivítat nejen otevřenou náručí. Tři Japonky chodily sem a tam a mezi nimi kličkoval uklízecí vůz likvidující špínu ze všech koutů světa. Dopil jsem to kafe a pomalu se začali trousit ostatní. Let trval asi tak stejně dlouho jako cesta vlakem z Pardubic do Londýna. V letadle se nedělo nic, akorát jedna letuška vypadala jako fotbalista Peter Crouch. Dalšími dopravními prostředky jsme se dostali až do centra Londýna. Městem vibrovala energie, chaos a multikultura. Metro bylo zajímavý jako vždycky. Všichni možní zástupci různých národností sedí vedle sebe a mlčí. Vydržel bych tam jezdit celej den a jenom bych se díval.

Našli jsme hotel ve východním Londýně a ubytovali jsme se. Ten hotel se jmenoval Cheeswick.
Studio bylo vzdálený asi 20 minut od hotelu. Moderní design, světlý a útulný. Člověk se v něm cítil dobře. Pak přijel Guy Fixsen a řekl:

„Ahoj já jsem Guy. Ty piva ve studiu máte kvůli inspiraci?“

První dojem byl dobrej. Guy vypadal sympaticky. Právě se vrátil po ročním cestování po Austrálii. Připomínal mi mladšího univerzitního profesora. Jo a co se týče těch piv ve studiu, tak to bylo tak, že jsme s Pítrsem koupili asi 80 piv a 120 tatranek. Tatranky zmizely za pár dní a piva tam zůstaly
skoro všechny. Nějak na ně nebyl čas.

„NAHRÁVÁNÍ“

Každý nahrávací den proběhl v podstatě stejně a celý nahrávání byl určitej stereotyp, který byl prokládán zajímavými úseky. Zajímavým úsekem je myšlená pokaždý jiná píseň. Kdybychom nahrávali 12 dní jednu, tak by to asi skončilo nějakou tragickou událostí. Možná by někdo odjel předčasně do blázince nebo tak něco. Vlastně to byl takovej jeden velkej zajímavej úsek s vlivy stereotypu. Nahrávání desky se asi nedá úplně věrohodně popsat – úplně nejlepší je to zažít. Ale tohle samý se dá napsat úplně o spoustě dalších činností na úsečce mezi vlastním narozením, který si nepamatuju, a vlastní smrtí, kterou nikdy nepopíšu (naplánovaná sebevražda to snad nebude).
No nic, zpátky k nahrávání, který si pamatuju moc dobře.

Nahrávání je prostě taková směs. Co v ní je? Reality show, energie, kreativita, soustředění, psychopatie, únava, empatie, kofein, emoce, přetížení, idiotství, chemie mezi účastníky, mrcasení se po totálně prochozeným studiu a čekání na to, až zase půjdu nahrávat, dojetí, nenávist, absolutní radost, egoismus, obavy, nadšení a někdy úplný hovno atd. atd...

Když se to povede a dobře se to všechno smíchá ve správným poměru, tak je to nádhera.

Každý den začal v bodu A. V bodu A se nacházela má postel na pokoji v hotelu Cheeswick. V osm ráno jsem otevřel oči, Šel jsem do sprchy, která měla naprosto nejdebilnější směr toku vody. Po tomto ranním rituálu jsem vypadl z pokoje a šel dolů na snídani. Ta byla každej den stejná – neomezený přísun toastů, slaný máslo, džemy, kafe, čaj a džus.

Cesta do studia vedla naprosto jednotvárnou londýnskou čtvrtí, která byla složená z jednoho typu obydlí. Patrový cihlový dům bez záclon s předzahrádkou. Uniformita forever, ale tahle uniformita měla určitý kouzlo. Dalo by se říct, že to působilo tak nějak harmonicky.

Začalo se v 10 a do cca 14 hodin jsme nahrávali a pak jsme šli na oběd. Kolem studia byla spousta minirestaurací – čínský, libanonský, italský možná i grónský atd. atd.
Pak jsme se vrátili a točili. No a potom byl konec a šli jsme na hotel. Ten jsme ale minuli a pokračovali jsme do místní hospody. Šli jsme vždycky skoro všichni – většinou jsme si dali 2 piva a pak zazvonil zvonec, kterej signalizoval poslední objednávky. Myslím, že to v naší situaci byl celkem dost dobrej vynález. Jedna servírka vypadala jako David Bowie. Hezký holky v Anglii vypadaj jako David Bowie a ty ošklivý, kterejch je víc, vypadaj jako Peter Crouch.
V jedenáct bouchnul číšník po druhý do zvonu a byl definitivní konec. Šli jsme na hotel.

Den za dnem jsme se posunovali do cíle nahrávací fáze. V našem dvoutýdenním smrsklém londýnském minisvětě, který byl ohraničený studiem, hotelem, jídlovými podniky, cestou tam a zpět a místní knajpou, se nějakým zvláštním způsobem měnil průběh toku času. Někdy mně připadalo, že se ten tok úplně zastavil, jindy to zase byla rychlá voda. Ale furt jsem měl pocit, že i když se v podstatě pohybuju nebo rotuju v uzavřeném kruhu událostí, tak dělám nebo spíš se podílím na vytváření něčeho, co je dobrý.

Přišel poslední den. Sbalili jsme si na hotelu věci a šli jsme do studia. Nazpíval jsem poslední vokály do písně „Holka s lebkou“ a naposledy jsem si do svý vlastní lebky pustil naplno sluchátka.
Udělali jsme si první a poslední společnou fotku. Rozloučili jsme se s Guyem.

„Uvidíme se při míchačce!“

Mise „cesta domů“ mohla začít.

Před odjezdem do Anglie byl vymyšlen plán, že v rámci ušetření peněz v totálně napnutém rozpočtu, pojedeme zpátky společně s aparátem. My jsme si totiž mysleli, že v týhle prostorný a vyhřátý obytný dodávce proběhne tzv. dotočná, že budeme koukat na filmy a že budeme mastit turnaj na playstationu. Tahle představa byla totální Fata morgana. Každopádně ta dodávka nebyla „tahle“, ale byla „trochu jiná“. Ne, že by byla špatná – nikdy jsem takovým strojem nejel. Pro aparát a dva řidiče, co se střídaj, je to naprosto ideální dopravní prostředek. Nemá cenu to okecávat. Kdybych nebyl idiot, tak bych si prostě ze svýho koupil tu zpáteční letenku jako Moucha s Mejnem!  Platí stará dobrá pravda Forresta Gumpa.

„Bejt idiot není žádnej med“

Další rány do našich představ následovaly hned jak Pepa nastartoval. V obytce nebyl žádnej DVD přehrávač ani playstation, protože ho Pepa zapomněl doma. Náš obří aparát ucpal přívod teplýho vzduchu, kterej měl proudit k nám dozadu a hlavně – jeho váha zpomalila rychlost dodávky. Tu zpomalenou rychlost zpomalila ještě námraza na silnici. Prostě jsme jeli nejrychleji tak devadesátkou a průměrně tak sedmdesátkou. Zdevastovaní jsme dorazili do hlavního města.
Zajeli předat Mouchovi jeho kufr. Ve dveřích se objevil čerstvej, vysprchovanej borec plnej energie, kterej letěl domů letadlem. Když nás uviděl, tak se v jeho očích objevilo opravdové zděšení a zároveň i úleva.

Dva týdny jsem nikoho neviděl.  Moucha s Dušanem si rozdělili čtrnáct nahranejch písniček na polovinu a každej z nich se se svojí sedmičkou zavřel ve svým studiu. Zrno se začalo oddělovat od plev.

Uběhl týden a Dušan vyrazil znovu do Londýna na míchačku a po dalším týdnu i já.
Míchačka probíhala bez problémů. Dušan makal na tom, co nestihnul dodělat v Praze. Když to měl, tak to posílal Guyovi, kterej byl hlavním tahounem a silou této fáze. Četl jsem teorii, že míchání desky je mentálně stejně náročný jako pilotovat letadlo. Věřím tomu. Všichni si asi dovedou představit palubní desku letadla. Strašný množství budíků, kontrolek, páček atd. Ten, kdo míchá desku má místo přístrojů zvukový frekvence. Musí se pekelně soustředit, aby ty všechny frekvence dokázal spojit do určitý formy a aby ta forma zněla tak, jak on chce a hlavně cítí. Taky se musí soustředit na to, aby v tom zvukovým labyrintu nezabloudil a nedostal se úplně někam jinam. Když míchačka neprobíhala, tak se dělo to samý jako když jsme tam byli všichni před měsícem. Ráno, snídaně, práce, pauza na oběd, práce a cesta domů.

Můj pobyt číslo dvě utekl mnohem rychleji než ten první – vlastně mi připadalo, že jsem přiletěl a hned letím zpátky.

KONEC

Umělecká fáze skončila a my museli vyřešit, jak to vlastně vydáme. Jednou za čtvrt roku se scházíme v Českým Brodě. Je to mezi Prahou a San Piegem a hlavně tam sídlí naše agentura Ameba. Naplánujeme, co bude dál, a tak to většinou je.

V dubnu jsme se tam sešli a přemýšleli jsme, co s tou nahrávkou uděláme. Ještě před tím jsme sečetli všechny položky – byly to troj až šestimístný čísla. Z nich vzniklo to nejmíň sympatický číslo s mínusem vepředu – tohle číslo mělo sedm míst. Haha. Nevím už, kdo to byl, ale někdo tu větu po oznámení výsledný cifry pronesl:

„To je vážně klenot!“

Ale ta deska se kvůli tomu takhle nejmenuje – kdo si to poslechne, tak na to přijde.

Přišla nabídka od T-Mobile a my jsme ji vzali, protože jsme žádnou lepší nedostali. Ani sami od sebe ne. Nabídka byla tato – když dáme nahrávku ke stažení na jejich portál, tak dostaneme skoro všechno, co vyberou od lidí, který nám za to něco daj (nic jinýho za to, že to tam k nim dáme, navíc nedostanem, kromě propagace toho, že to tam je). Ty lidi, co za to zaplatěj, jste vy – nebo teda vlastně menšina z Vás. Většina z vás si to stáhne zadarmo – to je jasný, ale myslím si, že mezi váma jsou vážně i takový, který si třeba přečetli tenhle „článek“ a pochopili, že nahrát desku není stejně náročný jako ji jen tak stáhnout za minutu – že ta nahrávka má nějakou hodnotu a je za ní nějaká práce.

To byl taky jeden z důvodů, proč jsem tohle celý psal. Pokud to někoho zajímá opravdu podrobně a ještě ke všemu rád čte, tak si může přečíst mnohem košatější, nekrácený příběh na našich stránkách, z kterého je tento stručnější příběh vytažen.

Lidi by měli vědět, jak se točí deska a co to stojí fyzický i mentální energie, času a samozřejmě i prachů. Další důvody byly ty, že mě to bavilo (psát i nahrávat) a taky to, že až budu vyřízená troska, tak si to budu moct přečíst (i poslechnout) a budu vědět, co se dělo v době, kdy moje paměť byla v lepší formě.

Díky tomu, že to je to volně ke stažení, to taky není pro nikoho zajíc v pytli. Každej z vás má teď možnost se rozhodnout, jestli za to nedá nic nebo dá to, co uzná za vhodný, protože si to může poslechnout předem. Dobrej poslech, dobrý rozhodování a dobrý ráno nebo večer podle toho, v kterým časovým úseku se nacházíte.

Novou desku Klenot stáhnete od 9.9.09 tady.

Foto Guy Fixsen a Honza Muchow