MAREK ZTRACENÝ BLOGUJE: Dovolená u „moje"
Karlovarský filmový festival 2010 vlastně ani nebyl tolik filmový. I když jsem letos stihl tři filmy, respektive dva, protože u jedno jsem zásluhou předešlé noci asi během sedmi sekund usnul a probudil se až při závěrečném potlesku.
Karlovy Vary jsou překrásné město. V době festivalu je ještě k tomu plné „neřestí" a tisíce lidí jakoby celý týden nespalo. Rozhodl jsem se nespat s nimi. Z plánovaných dvou dnů se stalo šest a z mé peněženky se stala nepeněženka, neboli kus kůže se spoustou místa:)
Můj příjezd do Varů byl efektní, jen co je pravda. Při parkování u hotelu jsem auto napíchnul na betonový vysoký kanál, který byl jednu chvíli neviditelný. Jinak si to vysvětlit nedokážu - vzhledem k tomu, že jsem ho přehlídl. I můj odjezd byl podobný, protože jsem své auto našel s vypuštěným kolem, ale to jsou jen malichernosti.
Brzy jsem zjistil, že je lepší hovět si a popíjet mezi ostatními než sedět ve VIP zóně plné rádoby hvězd nebo hrdinů. Snobský večírky jsme hned vyměnili za stan Capitan Morgan a čas nikdo nesledoval. Sem tam se někdo z nás vykoupal v bazénku před Termálem nebo udělal striptýz, ale jinak se nic výjimečnýho nedělo. Festival končil v sobotu večer a já měl být v neděli ráno (6:00) na Křivoklátě, kde se dotáčela naše slavná role loupežníků. Přijeli jsme rovnou z Varů a to přesně v 6:00:)
Pro vysvětlení je to tak, že celá naše kapela hrála bandu přihlouplých loupežníků a pro každého z nás to byla první zkušenost s filmem. Je to neuvěřitelně zajímavá záležitost a nikdy by mě nenapadlo, že to může být tak náročný. Nemyslím úplně nás, ale hlavní role. Mimochodem, princezna byla kus. Beztak si myslím, že jsem prince měl hrát já. Jenže nás pak otrávila svýma bylinkama a já měl při svém prvním čísle spadnout na zem potom, co sním otrávené jídlo (jen pro informaci - byly to nějaké křupky, které se tam vařily ve vodě asi 10 hodin na ohni a skutečně jsme to jedli). Jak režisér řekl, tak se stalo. Padl jsem k zemi, bohužel přímo na dýku (naštěstí tupou), kterou jsem měl přivázanou jako správný loupežník kolem pasu. Myslel jsem, že je po mně. Od té chvíle mi princezna vypadla trochu z oka.
Náš basák Ondra zase předvedl neuvěřitelnou scénu, když měl napadnout prince zezadu. Režisér mu všechno vysvětlil a ozvalo se: „...kamera... zvuk... klapka... akce!". Ondra se rozbíhá a přibližuje se k princovi. Bohužel asi dva metry před ním zakopává, v plném tempu prince míjí a rychlostí asi 160 kilometrů v hodině naráží zády do stromu, ze kterého začaly padat listy jako na podzim. Všichni jsme ztuhli, jestli to Ondra přežil, jen režisér se začal radovat, že to byl skvělej záběr:)
Podobných historek mám milión. Nicméně to byla vážně krásná zkušenost a dokonce jsem i promluvil - mám tam větu asi o pěti slovech, kterou jsem mimochodem říkal chvíli po tom, co jsme přijeli z Varů přímo na plac. Takže 25.12. ČT1.
Koncertní sezóna je v plném proudu a konečně jsme dojeli i na Colours of Ostrava. Jde o vážně zajímavý festival, i když jsem si to představoval jinak. Máme i záznam, tak ho brzy nabídnem ke zhlédnutí:)
Rovnou z Ostravy jsem zamířil do 1000 km vzdáleného italského Lignana na už dlouho plánovanou dovolenou, kde jsem se měl sejít s celou rodinou. Cesta byla jako stezka odvahy. Jel jsem v největší bouřce asi 500 kilometrů, navigace vůbec neznala cestu přes Rakousko a má němčina je slabá na to, abych pochopil, co mi to dva opilí Němci na benzínce v Rakousku vysvětlují. Nebudu to dramatizovat, nakonec jsem samozřejmě dojel, protože nejsem co? Správně, nejsem ztracený, to už je hodně trapnej vtip:) Hotel jsme si s rodinou žádnej nedohodli, protože v sezóně přece budou rádi za každej kšeft a budem si moc vybírat. Kulový.
Polovinu prvního dne jsme s maminkou chodili po ubytování a agenturách a sháněli alespoň trochu normální hotel nebo apartmán. Zkrátím to. Nakonec jsme bydleli na místě jménem Ráj. Úžasnej výhled na moře vedle malého přístavu se dvěma obrovskýma terasama. Jako správný Češi jsme se všichni první den spálili až na kost a já si liboval na dokonalé italské kuchyni. Pojďme si říct, že relax vypadá jinak. Malá Adélka totiž není dítě, ale veřejný nepřítel:) Spánek byl nemyslitelnou věcí, protože Adl vstává o šesté. To naštěstí řešil děda, kterej s ní ráno chodil k „moji". Ale i tohle starání mělo něco do sebe. Se sestrou jsme jeden večer chtěli Italům ukázat, jak se paří, ale evidentně jinak než u nás. Na diskotéce jsme chvíli sledovali pár tancujících Němců, což byl hroznej pohled a po tom, co si k nám sedli dva profesionálové (snad víte jak to myslím), jsme se sbalili a odešli.
Byl to krásný týden, ale musím se rozepsat až příště nebo tenhle blog kvůli délce neuveřejní. Posílám pozdravy ze Šumavy a brzy ahoj:)
