MAREK ZTRACENÝ BLOGUJE: Je zvláštní
Od svého narození jsem bydlel v baráku s nápisem Casa bosco verde (italsky Dům u zeleného lesa). Stojí na konci města Železná Ruda, u řeky a silnice. Železná Ruda je překrásné město. Samozřejmě musíte pominout dvacet bordelů, dvě kasína a pár stovek vietnamských stánků. Kousek od baráku jsme měli sjezdovku a z mého pokoje bylo vidět na krásnou zahradu. Tu táta denně (někdy i dvakrát) sekal svojí milovanou sekačkou, která, když nefungovala, způsobila několikrát málem i rozvod:) Bydlení u silnice má jistou nevýhodu, sem tam vám prostě auto nabourá do baráku a vy musíte vylézt a pomoc. Jindy zase, když napadne sníh, celou noc posloucháte ustavičné hrabání kol a vytáčení motorů turistů (po železnorudksu "lufťáků"), kteří vůbec nečekali, že může na Šumavě sněžit.
Cesta do školy a ze školy byla má oblíbená část dne. Chodíval jsem dva kilometry ulicí, ve které měl každý druhý dům nápis Night club. V sedm ráno zrovna odcházely pracovnice těchto klubů a mně s mým nejlepším kámošem, který bydlel asi dva baráky ode mě, se dost líbilo chodit za nima a koukat jim na polonahý zadky...:) Mezitím mě ještě maminka častokrát dobíhala s taškou do školy, kterou jsem prostě sem tam zapomněl. Nicméně to není to, o čem chci dneska psát.
V patnácti letech jsem odešel coby nadějný muzikant do Prahy na konzervatoř - „Udělat kariéru," jak dědeček občas říkával. U školy byl intr, ve kterém jsem mohl bydlet. Já tam vlastně i bydlet chtěl, ale oni nechtěli:) I když jsem jich vystřídal několik. Vychovatelé totiž vůbec nedokázali pochopit, že k životu potřebuji určitou volnost a klid.
Nakonec jsem skončil v bytě na Praze 4. Malej ale útulnej 2+kk hned u metra. Bylo mi devatenáct, nevěděl jsem, co se životem a po večerech chodíval hrát do hotelů nebo barů na piano. Bylo to úžasné období plné vztahů, ať už krátkých nebo dlouhých... Plné velkých nebo malých rozhodnutí. Můj byt byl moje útočiště. Vracel jsem se tam rád i nerad. Šťastnej i zklamanej a sedával na posteli, která toho mimochodem taky dost zažila...:)
Roky běžely a když se začalo hrát s kapelou a děly se všechny ty věci okolo, spal jsem spíš po hotelech. Když chodily televizní štáby dělat rozhovory ke mně domů, často se mě ptali, proč bydlím v tak malém a starém bytě. Neznal jsem odpověď. Věděl jsem, že už můžu bydlet ve větším a mnohem hezčím, ale pořád mi připadalo, že patřím sem.
Nakonec jsem se rozhodl, že se přestěhuju... Prostě jsem se jedno ráno probudil a řekl si, že je načase. Minulý týden jsem obvolal pár realitek a sehnal krásnej byt na dokonalém místě.
Stěhování je ta nejpitomější práce, která vůbec existuje. Čtyři dny nošení, ježdění po zacpané Praze a do toho jsem si navíc odskočil natáčet klip k Levné Instituci. Ale ještě jedna věc je vlastně horší než stěhování... Loučení. Když bylo všechno hotovo a měl jsem si odnést poslední věci, přišlo to, čeho jsem se bál nejvíc. Stál sem uprostřed svého prázdného a vyklizeného bytu a všechno se mi vracelo.
Slzy tekly a mně před očima probíhalo, jak po Slavíku přicházím domů, koukám na cenu a piju sám víno... Jak přináším Zlatou desku a věším ji na zeď. Jak mi manager volá, že rádia nasadí písničku, kterou jsem psal... v tom samém pokoji. Vzpomněl jsem si taky na svoji první vážnou lásku a to, jak jsme si naivně plánovali celej život a u toho hráli karty, ze staré televize zněli U2...
Každej pohled přinášel vzpomínku a já nechtěl odejít... Trvalo to asi půl hodiny... Pak jsem sebral zbylé dvě tašky a naposledy zaklapl dveře. Z pavlače jsem se rozhlídl okolo, tak jako každé ráno, když jsem odcházel. nastoupil do auta a odjel do nového hnízda.
Je zvláštní, jak moc dokáže člověka zasáhnout v zásadě všední věc, jako je stěhování. Uvědomil jsem si, jak je život krátkej... Doteď nevím, jestli jsem udělal správně. Opustil jsem místo, ve kterém jsem dospěl a teď vyrážím vstříc novým zážitkům... Vlastně se těším. A vzpomínky zůstanou, ať budu bydlet kdekoliv, ne?
