Marta Jandová: Upřímnost se vyplácí
Začnu obligátně, co se Ti dneska zdálo?
Měla jsem točit dva videoklipy ve stejný den a strašně jsem se lekla, protože jeden mel být v Čechách a druhý v Německu. Stres... (smích)
Dáj hepy evokuje i Dý hepy? Asi to ale nebyl záměr, mást fanoušky německými členy...?
Ne, vůbec to nebyl záměr. Chtěli jsme zpívat anglicky a vůbec nás nenapadlo, že by to mohlo být od některých lidi čteno jako „ti šťastní".
Stejně tak mě zaujaly názvy vašich posledních cédéček - když nepočítám šestku, No Nuts No Glory a Bitter To Better jsou rozhodně originální. Vypadá to, že sarkasmus hraje ve vaší kapele velkou roli...
Ale určitě, i když Bitter To Better je podle jedné písničky, ale No Nuts No Glory byl náš statement na naši muziku. Prostě bez kompromisu a s tím, co se nám nejvíc líbí. Ať chce, kdo chce, co chce říká. (smích)
Vzpomínáš si ještě na svůj vstupní song What's Up? Jak to celé probíhalo?
Byla jsem strašně nervózní a kluci začali hrát jejich novou písničku. Samozřejmě neměli žádnou melodii a tu jsem si měla vymyslet já. Byla to moje první zkouška. Vůbec jsem nevěděla, co mám zpívat a styděla jsem se. Pak náš bývalý bubeník začal znuděně hrát What's Up, aby mě vyzkoušel, jestli vůbec zpívat umím. Po několika taktech kytaru zase pokorně odložil a řekl „vítej v kalepe". Na dalších zkouškách jsem už začala zpívat nějaké melodie na jejich písničky, ale nejdřív hlavou ke zdi, aby neviděli můj obličej, protože dělám u zpívání občas legrační grimasy.
Pojďme k současnosti - fungujete na ose Praha-Hamburk-Berlín. Vidíš tenhle kilometrový rozptyl spíš pozitivně nebo negativně?
Pozitivně to beru tak, že je skvělé, že to funguje v obou zemích. Ale ty naježděné kilometry jsou mi někdy na obtíž. Nejradši bych se nějak přesunula, jako v seriálu Enterprise. Ťuk na knoflík a jsem v Berlíně. To by byla bomba. Cestování mi bere hodně času, i když v autě hodně přemýšlím a vymýšlím, poslouchám muziku a tak dále...
Vedle toho, že pracujete na nové desce, se snažíte prosadit i u nás. Nejdřív vyšlo bestofko, teď chystáte koncerty. Stejně tak v Německu jste prorazili především díky živému hraní... Přes 850 koncertů - je tu nějaký výjimečný, na který nezapomeneš?
Tak určitě jeden festival u Erfurtu - Highfield Festival... Bomba! Dorazilo asi deset tisíc lidí a byla to síla. Pak jsme měli snad dvě hodiny autogramiádu. Je to nádherný festival, hned u jezera a každoročně přiváží skvělé kapely. Po nás hráli Placebo. Už je to několik let zpátky. Rock am Ring byl samozřejmě taky senzační, i když 50 000 lidí před jevištěm člověk už těžko pochopí. A pak jeden malinkej na začátku naší kariéry. Přišlo jenom 70 lidí, ale byl to tenkrát rekord, jelikož jsme začínali. Najednou všichni zpívali naše texty a já byla jak Alenka v říši divů. Nádhera.
Před podzimním turné u nás odehrajete dva koncerty - Brno, Praha. Mám to brát jako menší oťuknutí?
Je to takové malé představení se. Poté, co mě díky Superstar poznalo více lidí, kteří mají zájem si nás poslechnout na živo. V Praze bude strašně moc kamarádů a já budu zase nervózní. Vždycky, když mám před jevištěm kamarády, tak jsem nervóznější, než když ty lidi vůbec neznám.
Die Happy - der Lucerna Music Bar
V létě jsou na programu festivaly - už jste vystupovali na těch největších - Rock for People, Sázavafest a Benátská noc. Stejně tak sis ozkoušela atmosféru Rock am Ring. Kde to bylo nejlepší?
Těžko říct, každý veliký festival má něco do sebe. Rock am Ring je opravdu blázinec. Chodí tam tak na 100 000 lidí a mají vedle malých pódií dvě obrovská. Na jednom z nich jsme hráli. Já jsem zpívala jak o život a i když jsme hráli asi jen 40 minut, byla jsem pak strašně unavená. Loni na SázavaFestu to bylo taky super. Hráli jsme ve 22 hodin, bylo tam hodně moc lidí a já potom nechtěla z jeviště.
Jak už jsem zmínila, natáčíte v současnosti sedmou studiovku, v jaké jste fázi? Amerika tentokrát v plánu není?
Půlku desky máme natočenou, do konce června má být hotová celá. Ještě chceme napsat poslední jednu až dvě písničky. Takže je to dělené na fáze, což se mi líbí. Máme možnost si ty starší věci zase poslechnout, něco přetočit a tak dále. S odstupem se posuzuje lépe. Amerika nebude, pracujeme s naším německým producentem na jihu Německa a to nám moc vyhovuje.
Zaujaly mě vaše every monday blogy na webu - celkově jste ke svým fanouškům hodně vstřícní. Už se Ti to někdy vymstilo?
Zatím ne. Mám pocit, ze upřímnost se vyplácí. A i když se někdy něco někomu nelíbí, tak se prostě nedá nic dělat. Naši fanoušci nás za to mají radi, oceňují náš přístup k nim. Vždyť bez fanoušků bychom nemohli hrát koncerty a točit desky. Jsme jim vděční, a proto se jim za to snažím nějakou formou poděkovat.
Jak vzpomínáš na Modré z nebe?
Vůbec jsem tomu nemohla uvěřit, ze si to někdo může až tak přát... A jsem ráda, že Markíza naši fanynku odvezla až do Berlína. Bylo to super. Je zvláštní, že muzika tolik spojuje lidi a že nějakých 1000 km dál žije holka, která naši muziku poslouchá nejradši. Jaké může být hezčí ocenění?
Na skok k Tvojí „kočce"... V současnosti porotcuješ v jedné mimořádné soutěži - nežárlí?
Ale ona je a vždycky byla trochu hysterická. Je to taková malá holčička, občas trucuje, pak dolejzá... Trošku žárlí, ale říká, že je to v pohodě, pokud si ty ostatní pejsky nevezmu domů.
Koho by sis do své talkshow, vysílané na ZDF - vedle pana Bohlena - pozvala nejradši? Kdyby sis mohla vybrat jakéhokoliv zpěváka...
Haha, pan Bohlen není mým miláčkem, ale určite by to byl legrační host. Ví, jak bavit. Chtěla bych tam asi nejradši Mike Pattona, Skin, Incubus, Mute Math, Pink... mýho tátu a Karla Gotta. Pan Gott mi otevíral moje úplně první vysílání. Popřál mi hodně štěstí a proto by někdy mohl usednout v neoMusic.
A na závěr - už vím, že o broskve se v kapele nedělíte... Ale jak to máte s jablky?
Jablka nepadaji daleko od stromu, takže si je jednoduše nasbíráme a demokraticky se o ne podělíme. (smích)
