Me2? Ne tak úplně
Producent Rick Rubin, proslulý svou schopností vracet interprety ke kořenům, dostal padáka v průběhu nahrávání. Kapela si uvědomila, že nechce další retro, jakým byla předchozí deska How To Dismantle An Atomic Bomb. Jenže místo Rubina povolali staré známé. Brian Eno i Daniel Lanois se podíleli na téměř všech deskách U2 včetně stylotvorných The Joshua Tree a Achtung Baby. Kapela jim dala více prostoru za mixpultem a po delším čase koketovala s širší škálou inspirací.
První singl Get Your Boots On byl šok. Přeplácaná party šílenost, kde Bono vyzve krásku, ať si nazuje sexy botky a osvobodí ho od myšlenek na světové války, protože teď se o nich nechce bavit. Blbost písničky je tak spontánní a nakažlivá, že vlastně může fungovat. Jenže její fragmenty k sobě nepasují a nezachrání to ani producentské lepidlo. Takhle slabý startovní singl U2 dosud neměli. Vkrádá se vzpomínka na čistou klubovku Discoteque, která je proti Botkám úžasná, protože se nesnaží roubovat k nočnímu životu závažná témata.
Naštěstí první pozvánka o celém albu moc nevypovídá, i když svým způsobem ano. Sice má odlišnou náladu, ale není jediná, jež se při prvním poslechu rozpadá na kusy. Třeba Magnificient spojuje pochodový rytmus s ambientním vábením, po dramatickém nájezdu se náhle propojí basová linka s typickou edgeovskou kytarou v překvapivý „radostný hluk", jak v textu připomene Bono. Šestnáctky na rytmičáku se svižným kytarovým beglajtem jsou od irské čtveřice už dost ohraným trikem a navíc se na něm několikrát v písni zaseknou. Jenže po dalším poslechu se všechno stmelí ve smysluplný celek, včetně lásky, kterou Bono vytrvale pouští do mikrofonu. „Postavte se za svou lásku," křičí pro změnu ve Stand Up Comedy, která patří do druhého pytle - těžko ji naposlouchat, spíše oposlouchat. Pestrým hudebním podkladem zaujme Breathe, ale kazí ji zpěv. Bono chce říct příliš a neví jakým způsobem.
K největším experimentům patří folková White As Snow, bizardní předělávka tradicionálu, v níž jakoby se Bono muchloval s vlnou ovečky, o které zpívá. Potemnělý sentiment se poněkud rozvláčně dere i z Moment Of Surrender, písně, která stojí na Claytonově baskytaře, ale postupně uvadá a vlastně tím následuje osud její hlavní postavy: „...nevšiml jsem si kolemjdoucích a oni si nevšimli mě." Atmosférická balada Cedars Of Lebanon na samý závěr se naopak ukázala jako výborná volba. Zůstává v pozadí a slouží jako blok pro poznámky válečného zpravodaje. Bono zde jako vypravěč jednoznačně triumfuje.
Hlavní zkouškou pro posluchače je Bonův rozevlátý hlasový projev. Rozhodl se tentokrát přestat dusit své emoce, častěji lká a s vypětím šplhá do falzetu. Když v titulní písni spustí „ouououéééé!" nebo pláče nad tím, jak zadává heslo do bankomatu (Moment Of Surrender), působí to až komicky. Zda už je totálně mimo a stal se novodobým korporátním Ježíšem či má životní pěveckou formu a dovolí si více než dříve, záleží na úhlu pohledu. Třeba v Magnificient ale dokáží vyšší rejstříky hezky rozvinout melodii.
Je Line On The Horizon skutečně tak trvanlivou nahrávkou, jak se ozývá z mnoha stran? Jestli má vzbudit lásku, pak to dělá spíše staromilským způsobem. Teď mě možná nemiluješ (chybí jednoznačné hity), ale časem mě buď začneš milovat (No Line On The Horizon, Magnificent, I'll Go Crazy..., Cedars Of Lebanon) nebo si prostě zvykneš (zbylé skladby). Desku i ve chvílích, kdy experiment vedl spíše k rozpakům, udržela producentská dvojice Eno a Lanois citem pro detailní zvukové tapiserie. Jak by U2 dopadli, kdyby je neměli po ruce, nemá smysl se ptát...
