Meky Žbirka: Nejde o klasické mávání v hale
Zručný zahradník (Biely kvet), laxní MUDr. (Co bolí to přebolí) a někdy i akční plavčík (Někdy stačí dát jen dech) na desku Empatia vyskládal čtrnáctku nových písní. První úspěšnou laštovičkou byl další z řady Mekyho duetů - Tento song, který populární zpěvák „vyvolal" spolu s mladou českou zpěvačkou Magdou Šalamounovou z Photolabu.
Nejen o nové desce ale i veleúspěšném akustickém turné jsme si s usměvavým zpěvákem popovídali v restauraci U Dvou Slováků.
Jsme právě na křtu vaší nové desky Empatia, jak těžké je podle vás vcítit se do pocitů druhých?
Záleží na tom, jak něco řeknete nebo zazpíváte. Vcítění se do pocitů jiného člověka není jen tak, je to strašně náročná věc, což si uvědomuju. Ale když se to jen trochu podaří, pochopíte mnohé situace jinak - nevidíte je jen ze svého úhlu pohledu a nedochází tak ke zbytečným konfliktům. Je to lék na tolik věcí, že je ani neumím vyjmenovat...
Jak vznikl song Empatia, tuším, že to asi nebyla nárazová myšlenka...
Melodie vznikla nezávisle. Ale myšlenka empatie se mě drží už roky, to vůbec není náhoda. Manželka by mohla povídat, jak jsem ji mučil svými filozofickými úvahami na téma empatie. (smích) Pak jsem objevil vlastní melodii, u které se mi počet slabik krásně hodil na slovo empatie... To byla šance, které jsem se chytil a už ji nepustil. Po napsání textu už bylo velmi blízko k tomu, abych tak nazval celé album. Myslím si, že je to nosná myšlenka, která dává desce určitý koncept a jsem rád, že ji mohu touto formou i prosazovat. Stále mě baví.
Idea empatie dobře koresponduje i s akustickým turné... Přeci jen intimnější prostředí, komorní atmosféra...
Něco na tom je, ačkoli jsem to neměl v úmyslu. Těší mě, že na těchto koncertech nejde o to klasické mávání v hale, což je samozřejmě také velmi příjemné... Ale kontakt je tu jasně bližší, často dochází i na mluvené slovo. Mám to rád, i když je to dost náročné - sály jsou menší, musíte hodně cestovat... Na takovém „electric tour" máte tisíce lidí. A mimochodem ho mám také v plánu. Ale když už jsme v divadle, máme k dispozici například klavír, křídlo, je tam dobrá akustika. Třeba včerejší koncert v Hybernii byl skvělý zážitek.
Hrajete hodně písní z nové desky? Je tu něco, co vás v téhle souvislosti překvapilo?
Těší mě třeba, že Tento song už mnozí nazývají hitem. To nepovažuji za nic samozřejmého a jsem rád, že můžu ke svým předešlým hitům připojit další nový, což je krásný pocit. Ale budu samozřejmě rád, když i ty další nové skladby budou rezonovat a osloví posluchače. Líbí se mi Empatia nebo Strom, který prezentujeme jako singl. K němu jsme si v divadle v Příbrami natočili už i klip.
V jednom rozhovoru jste uvedl, že Strom je bratr Atlantídy....
Trošku ano. Je ze stejného rodu písniček. Atlantída, Co bolí to přebolí, Strom - je to jako bych se pohyboval v trošku jiném světě. Jsou to takové malé slavnosti, které nepořádám každý den.
Po prvním rychle vyprodaném koncertě v Praze jste přidali druhý, ten už je také vyprodaný...
Možná přidáme třetí. (smích) Uvažujeme o tom. Baví nás to, takže jestli najdeme čas, energii a termín v divadle Hybernia... Uvidíme.
Akustické pojetí a jiné aranže určitě do jisté míry mění i povahu jednotlivých písniček, Která v tom unplugged kabátku doznala největších změn?
Neřekl bych, že doznala největších změn, ale velmi pěkně zní například Len s ňou. To je písnička z alba Zlomky poznania. Byla vždycky akustická, ale teď, když máme k dispozici velmi kvalitní akustické nástroje, zní trochu jinak. Je to jedna z těch, které mě na těchto koncertech velmi baví.
Někde jste uvedl, ze to nejsou tak „vyfešákované" songy...
Není nás tam dvacet, takže ani nemůžeme předimenzovat aranže... A ani jsme to nechtěli. Snažíme se prezentovat písničky tak, aby nebyly nudné. Ale na druhé straně nejsou ani zdaleka přeplácané. Tím se dostanete k samotnému jádru písničky, která by měla znít pěkně a dobře i v té obnažené podobě.
Příští rok se chystáte na Slovensko. Zopakujete si symfonický orchestr?
Jsou tam tři myšlenky, které mě napadají. Něco podobného, jako jsme měli tady v Praze v Obecním domě s celým orchestrem. Aranžmá už mám k dispozici a je to něco, co bych rád realizoval. Druhá věc je uskutečnit na Slovensku, stejně jako tady v Česku, akustické turné. A třetí by bylo „normální turné" po halách a větších prostorech, které jsem před chvíli nazval spontánně „electric tour". (smích)
Poslední otázka směřuje k vašim začátkům - vážně vás „objevili" v bratislavském parku?
Ano, chodíval jsem s partou hrát na lavičku do parku a občas jsem tam přišel dřív a byl jsem sám, tak jsem si jen brnkal. Jeden chlapík mě tam objevil a dotáhl mě na nějakou zkoušku, přijali mě do kapely a stal jsem se členem skupiny. Takže jsem neprošel tím vývojem, že bych se musel někde protloukat, najednou jsem prostě byl ve skupině Modus.
Chodíte ještě občas do toho parku?
Občas se tam zastavím... I když spíš jen pendluju okolo. Je to na Račianskom mýtě v Bratislavě, což je jedna z hlavních křižovatek... A vždycky, když tam projíždím autem, tak si vzpomenu.
Fotogalerie: Iva Marešová
