Michael Foret: Colours of Ostrava mi zvedly malé české sebevědomí
Když mi bylo dvanáct, nasadili mi rovnátka napevno a druhý den mě o mnoho let starší kamarád mého táty vzal poprvé do Prahy na jeden koncert. Byl to můj první, zahraniční a já byl poprvé omámen kouzlem velkoměstem. Vystoupení irských The Cranberries mě natolik nadchlo, že mě ovlivnil zřejmě na celý život. Další den, hned po koncertu, mi děda s tátou museli koupit mou první akustickou kytaru, abych se na ni v zápětí pokoušel učit hrát Animal Instict. Od té doby je můj život spojený s hudbou a The Cranberries budu už navždy považovat za kapelu, díky které vlastně píšu i tento blog. Díky které můžu vlastně dělat to, co mě baví a díky velkému štěstí i živí.
Netvrdím ovšem, že Cranberries, obzvlášť v této pro „kytarovou" muziku obtížné době, jsou špičková kapela trhající rekordy v kvalitách a uměleckých projevech (ve srovnání třeba s Peterem Gabrielem nebo Floydama, kteří mají také velký vliv na mou nejen hudební maličkost). Já osobně ale považuju zejména jejich rané nahrávky No Need To Argue nebo To The Faithful Departed za určitou revoluci v pop-rockové hudbě 90. let a nebojím se ani náhodou tahle alba přirovnat k nejlepším nahrávkám skupin Coldplay nebo U2. Bizardní, jak já sám říkám, „converskový" projev křehoučké a depresivní Dolores O´Riordan, s vybustrovanými punk-rockovými kytarovými riffy a ještě přismažený irským folklórem, byl pro spoustu, nejen porevoluční evropské mládeže, strhující a zcela nevídaný. Krom toho neznám nikoho, kdo by tak hezky měnil s každým novým projevem image a styl, jako právě ona. Když jsem se po těch letech, po jejich rozpadu a po vnímáním sólových nahrávek Dolores dověděl, že přijedou v plné polní do Ostravy, neváhal jsem ani vteřinu.
Jelikož jsem ještě v pátek koncertoval na druhém konci republiky, do Ostravy jsem dorazil v sobotu 17. 7. kolem oběda. Teplota vzduchu ve stínu překračovala jistě nějakých „tisíc stupňů Celsia", bylo šílený dusno a já si připadal jak grilovaný kuře... Nemohl jsem bohužel vletět ani do Ostravice, která areál festivalu protíná a kde se rochnilo pár desítek návštěvníků festivalu.
Po akreditaci a příjezdu do areálu jsem zaslechnul, jak se kdesi v dáli, zřejmě v rámci zvukové zkoušky, ozývají zvuky typicky zbustrovaných, „brusinkových" kytar, konkrétně songu Zombie, hlavní kapely dne - Cranberries! Mno... a jelikož jsem přijel hlavně na ně, byl to krásný „nakopávák" atmosféry. Pak jsem si zašel na oběd na náměstí a v klimatizovaném prostředí obchodního centra jsem raději setrval až do nějakých 15 hodin, kdy jsem se vydal zpět do areálu. Dal jsem si kafe, po něm jsem se zchladil pivem a pomalu se blížil k hlavnímu stage, kde už plac osídlovali Čechomor. Tuhle kapelu jsem naživo ještě neslyšel a jelikož jsem Hanák, jejich hudba je mi blízká. Mám velmi rád lidovou hudbu a jejich precizní pojetí a profesionální přístup, mě příjemně překvapil. I přes image „normální chlápci od vedle" nebyla patrná jediná známka amatérství, ne-li přímo „buranství", jako tomu může být u některých jejich kolegů. Mělo to úroveň.
Po skončení Čechomorů jsem vyrazil dál, podívat se na jiná pódia a umělce z různých koutů světa. Stihl jsem si koupit křiklavě zelený brejle, pozdravit se s nějakými známými a pořádně se nažhavit na kapelu dne.
K hlavnímu stage České spořitelny jsem dorazil kolem 18:45, kdy na něm ještě poskakovali - ale příjemně - Mokoomba ze Zimbabwe. Hráli dobře a jejich show byla veselá tak, že by i Kokosy na sněhu čuměli. Bylo pořád neskutečně dusno, ale naštěstí bylo slunce schované už za pódiem, takže to moc nepražilo. Pořád ale někdo vyhrožoval bouřkami, průtržemi a silným větrem. V duchu jsem se modlil, aby to nespadlo po 20. hodině, kdy měli vystoupit Cranberries. A co by to bylo za akci, aby neplatil zákon schválnosti. Kolem osmé se úplně zatáhlo, začal foukat silný vítr a pánové od techniky měli co dělat, aby rychle stáhli velkoplošné obrazovky dolů, odtáhli publikum asi 20 metrů od jeviště a vyklidili tribuny. Bezpečnost je bezpečnost. Já jsem se mezitím nenápadně přibližoval k nejbližšímu stanu s kávou a čajem, abych se pod něj mohl, kdyby náhodou, schovat. Samozřejmě, světe div se, začalo lít jak z konve a poměrně intenzivní déšť trval dobrých 30 minut. Bylo mi jasné, že Cranberries nevystoupí v určený čas a že koncert nebude probíhat ani náhodou podle plánu. Přivezli prostě déšť z Irska, řekl jsem si.
Čekal jsem přezrálé brusinky, dočkal jsem se vyzrálosti
„Přestává pršet!", zavolal kdosi zvenku směrem k nám do stanu. Atmosféra se mohla začít krájet. I když plac před jevištěm připomínal po té smršti spíš popovodňový stav, fanouškům The Cranberries to ani náhodou nevadilo a většina jich čekala nastoupená, v počtu desítek, možná stovek, 20 metrů od jeviště. Jakmile ale dali pánové z bezpečnosti pokyn, že se může k jevišti, všech možná 200 lidí zamířilo střelhbitě do prvních řad tak, že jsem se v jeden okamžik i bál o život těch prvních. Vypadalo to jako přílivová vlna... Pódium se pečlivě začalo připravovat na hlavní hvězdy večera. Pořád někdo pobíhal se smetákem, baterkami a vysílačkami, aby třeba náhodou nebyla někde jediná loužička, smetí, nebo já nevím co jiného, na jevišti. Jakmile jsem se otočil a podíval za sebe, bylo mi jasné, že areál hlavního pódia je zcela zaplněný snad i do posledního návštěvníka Colours, a že všichni chtějí ochutnat Cranberries.
Za letního, vlhkého a po dešti osvěženého šera, začal po, pro ně typickém, tajemném intru, ke svým nástrojům nastupovat band, aby vzápětí mohli s bicími odstartovat otevírací song setu, song Analyse. Do drsnějšího rockového a dunivého „podhoubí" přiběhla drobná a křehoučká Dolores. Pozdravila lidi svým nadmíru silným a zvláštním hlasem „Hello!" a jela... Jela a viděl jsem, že je všechno v pořádku. Působili na mě tak, jako snad nikdy před tím a já si uvědomil, i přes mou, možná trochu již skeptickou pozici, že jsem je zřejmě v takovém nasazení ještě neviděl a neslyšel. Zpěvačka byla ve skvělé formě a kapela šlapala jako hodinky. Po přečtení všech těch posledních interview, že hrají už jen pro zábavu, že jim už nezáleží na slávě, na úsilí se někam vyškrábat, atd., jsem si myslel, že to prostě odfláknou. Ba ne! Byla v nich vidět jistota opravdu jako nikdy před tím. Dolores se už uklidnila a vyzrálost a energie, i při zachování civilního projevu, působila až magicky. Jsou to ovšem už čtyřicátníci, už nefetujou, nehledají se, nepotřebují světu něco dokazovat, Dolores žije s manželem a čtyřmi dětmi kdesi v horách v Kanadě... A i přesto na mě působí pořád jako banda „punk-rockerů" z Dublinu, kteří vytvořili kdysi zcela nový vliv pro řadu dalších muzikantů.
Kdesi jsem četl, že si někdo není jistý „tou křečí a hysterií", co v sobě Dolores O´Riordan při koncertech nosí. Já na to ovšem zareaguju tím, že jde o její projev a styl, který bude už navždycky patřit mezi ty nejosobitější. Tomu, co tohle napsal, doporučuju podívat se na nějaká live videa například Freddie Mercuryho. Byla prostě v tom a s křečí to nemělo nic společného. Zpívala intonačně i docela čistě, což mě u ní trochu překvapilo (s nadsázkou a humorem samozřejmě). Prostě celý koncert měl šmrnc a poslechnout si znovu naživo tolik hitů pro mě byl znovu obrovský a srdeční zážitek. Slušely jí jak energicky našláplé pecky typu Salvation, tak i krásné balady o rodinách a životě typu Ode To My Family. A navíc Dolores zůstává nesmírně krásnou a půvabnou ženou, která charisma v žádném případě nepostrádá. Naopak, zraje jako víno!
Při tomto koncertu mě mrzelo akorát to, že kvůli dešti kapela nezahrála slibované nové písně pro připravované album a že koncert trval poněkud krátce, aby mohli pokračovat další vystupující.
The Cranberries už navždy zůstanou v mém srdci jako někdo, díky kterým jsem ve 12 letech poprvé usedal ke své kytaře a marně pokoušel zahrát akordy písně Diana. Děkuju jim!
