Michael rocked my world!

První vinyl - dostal jsem ho k narozeninám - byla deska Dangerous. Mohl jsem obdivovat nejdražší přebal všech dob a těšit se každý den po příchodu ze školy, až uslyším zvuk tříštícího se skla a beat nekompromisní otvírací pecky Jam. Výlisek desky byl tak kvalitní, že jsem musel ubrat závažíčka na přenosce, jinak při masivních úderech kopáku přeskakovala jehla. Přesto, když jsem si nedávno zkoušel desku pustit, zjistil jsem, že je hodně ohraná a chvílemi spíše chrčí. V roce 91 skladba Black Or White (jakoby v ní Jackson zpíval o sobě) doslova trčela v programech rádií a klip s fantasticky se měnícími tvářemi v závěru vzbuzoval čistou euforii. Dostal jsem v té době na kazetě Nevermind od Nirvany, ale ta mě zdaleka tolik nezajímala. Nemohl jsem u ní tančit každé odpoledne v obýváku a trénovat všechny ty úchvatné pohyby (při tom si dávat pozor, aby dupáním neuhla jehla na jinou stopu).

Ano, už před Jacksonem jsem poslouchal otcovy desky Jamese Browna, Davida Bowieho nebo Pražského výběru a konzumoval dětskou muziku, ale až Majkla jsem si opravdu přál, a za kapesné si pak koupil všechny jeho sólové desky počínaje Off The Wall. Mám je ve všech možných formátech - na vinylu, kazetě, cédéčku a samozřejmě v mp3. Pamatuji si, jak jsem s kamarádem pořádal poslechové party - on pouštěl metal a hard rock, já Majkla a další funky muziku. Později jsem se hádal, zda je lepší král popu nebo romantičtí rytíři Depeche Mode (absurdní) a ještě daleko později zkoumal pozadí za jeho písničkami - vynikající muzikanty a spolupracovníky. Nemůžu zapomenout, jak dlouho mi trvalo strávit drsnou a futuristickou podobu singlu Scream, i dalších kusů z desky HIStory.

Dnes všechno vnímám s kritickým odstupem (respektive, rád bych). Přesto jsem měl v noci ze čtvrtka na pátek neklidné spaní. Roli v tom jistě hrají vzpomínky a sentiment, který plní také koncerty komunistických estrádníků jako Michal David. Přesto, když si pustím Rock With You, tak vím, že tohle je prostě ukrutně dobrá hudba, jednoduchá a přitom propracovaná. Takový talent a osobitost (klidně řekněme divnost) dělají i z megalomanského pohádkového popu osobní záležitost, při níž mrazí v zádech.