Michal Horáček: Horáčka už bylo až dost

Překvapilo mě, že byl Kudykam napřed vydán jako kniha a teprve pak se hrál. Většinou to bývá naopak. Bylo důvodem i to, že si ho nejdřív lidé můžou přečíst a pak spíš pochopí sled mnoha zajímavých myšlenek a odkazů?

Tak jsem to nemyslel. Hlavním důvodem bylo to, že když něco dělám, chci být poctivý. Osvědčilo se mi to v celém životě a vždycky se to vyplatilo. Když tohle řeknu, tak si kdekdo odfrkne. Ale já tomu věřím do hloubi duše. Chtěl jsem vydat knížku i písničky ještě předtím, než bude Kudykam. Lidi si pak mohli říct: Tak na tohle teda nepůjdu. Ještěže jsem si to přečetl. Nebo naopak: To vidět chci. Takže pak nekupují zajíce v pytli. Každý měl šanci se s tím seznámit. A nebylo v tom nic jiného, než moje poctivost.

Vyústění Kudykama přichází s písní Tante cose da veder'. U vaší tvorby hrají hlavní roli slova, text, a to, aby mu člověk porozuměl. Proč jste tady zvolil italštinu?

Možná si každý nevšimne, ale v Penziónu Svět se mluví různými jazyky. Je tam Kantova němčina, stejně tak tam najdete angličtinu, francouzštinu... Šumichrásti zpívají v jedné písničce thajsky, v Hladinách zase zazní svahilština. Myslím si, že italština tam patří, protože je to taky krásná řeč. V té písni se říká, že „existuje tolik věcí k vidění" a Italové jsou mistři života, umí si všímat. Itálii mám rád právě kvůli tomu.

Ale myslím, že tomu moc lidí při představení nebude rozumět.

Já nejdu lidem naproti. Spíš chci, aby šli za mnou. Aby si to zjistili jako vy. A to mě nejvíc těší, když si to někdo najde. Tím se spolupodílí na díle. Po premiéře za mnou přišel jeden pán a řekl mi: Tahle italská věta, ta je z Danta. Odpověděl jsem, že nevím. Já jsem si ji přečetl ve druhé lekci italštiny pro samouky. (smích) A to je vlastně příběh celého lyrikálu, já hledám všude. Je tolik věcí k vidění...

Chystáte se s Kudykamem i na Slovensko?

Ano, jednou, někdy. V novém obsazení, kde by Kudykama hrála i Szidi Tobias.

Rád lidem házíte udičky, kdo ale hodil tu zásadní vám?

Určitě to byl už zmíněný profesor Ladislav Hejdánek.

A v tvůrčí oblasti?

Nemám nějaké velké vzory, vlastně se moc neinspiruju. Ale když jsem byl kluk a chtěl jsem psát texty, samozřejmě mě vzrušovali Bob Dylan a Leonard Cohen.

Četla jsem vaše balady na internetu a jednou z nich je Na obratníku Bolševika. I v Kudykamu bylo hodně podobných narážek.

Ale to není politická hra, to byla jenom součást mého života. Nechci dělat nějaké politické statementy, to ne. Jenomže jsem to zažil, tu hrůzu kolektivismu, když dav diktuje, když pravda má v partě garanta...

Poslední je zatím Villonská balada Francoisi Villonovi, vaše osobní zpověď?

Měla by být.

Jak jste se vlastně k tomuhle žánru dostal, je hodně specifický.

Mám doma hodně knížek a je i mnoho těch, které jsem nepřečetl. Například ten Komenský, kterého mám v krásném vydání a určitě se k němu dostanu. Ale to, k čemu jsem usedl mnohokrát, byly právě villonské balady Vítězslava Nezvala. Už od dětství mě vzrušovalo, že někdo umí nakládat s jazykem tak - aby nejen dokázal rýmovat, ale aby propůjčoval veršům další smysl, to je skutečná poezie. Je to hrozná výzva a nevím jestli to dokážu, ale prostě se musím pokusit.

Ozývá se vaše duše hráče.

Právě, jak si člověk jednou zvykne na hazard... Je to droga.

Takže vaší další metou je kniha villonských balad a zhudebněné cédéčko?

Možná bude napřed cédéčko, protože nepotřebuju udělat všech padesát básní, abych vydal dvanáctipísničkové album. To už můžu vybrat z těch dnešních devatenácti. Ale říkám si, proč s tím pospíchat. Teď byl Strážce plamene, DVD Strážce plamene, Ohrožený druh, Kudykam a Kudykam na jevišti. Myslím, že Horáčka už bylo až dost. Je potřeba nechat lidi vydechnout, aby je ze mě nebolela hlava. Takže si dám trochu přestávku.