Michal Horáček: I lanýže si najdou svoje
Michal Horáček: Člověk musí porovnat jednotlivé výhry a prohry
(1. díl rozhovoru)
Nedávno jste strávil několik měsíců v Africe a Asii, na webu máte i cestovní deník. Co vám v těchto končinách nejvíc chybělo?
Já jsem tohle nemusel řešit. Nejsem cestovatel, který nachodí stovky kilometrů s báglem na zádech a staví si stan. To bych předstíral něco, co není pravda. Mám vždycky docela pěkné podmínky, někdy si najmu helikoptéru, vždycky mám průvodce, který umí místní jazyky, takže je o mě dobře postaráno, nehladovím a nežízním. Nechybí mi to, co doma používám dnes a denně - mobil, internet - sice to ve většině těch míst není, ale zase je tam něco, co není tady, a to jsou příběhy jiných lidí, jiné kultury, jiná posvátná místa, jiné legendy, jiné šaty, jiný způsob nakládání s vodou, s ohněm, s čímkoliv. Byl bych blázen, kdybych přijel na nějaké takovéhle místo a říkal: Škoda, že zrovna nemůžu surfovat po internetu...
Musí to být inspirující. Vznikla na vašich cestách nějaká villonská balada?
Ano, když jsem přijel z Keni, napsal jsem jednu věc do Kudykama - úplně na poslední chvíli. Všechno už bylo nastudované a kluci se pak strašně zlobili, že to musí zvládnout. (smích) Jde o villonskou baladu Jen ten, kdo zbloudí, najde cestu. Je to svahilské přísloví.
Zaujala mě jména lidí kmene Samburů - Přináší domů bohatství, Nádobka na šňupavý tabák. Tam se asi ještě hodně drží charakteristiky pojmenování...
Je to tak, jak to známe z indiánek. Většinou se to týká mužů, ženy jsou tam identifikované jako něčí matka nebo něčí dcera, což je takové divné. Ačkoliv takovým Norům nebo Finům taky připadá divné, že se někdo jmenuje Marešová. Jakože -ová - něčí. Takže my k tomu taky nemáme tak daleko, jenom jsme si na to zvykli.
Pojďme ještě k vašim villonskám baladám, jejich forma je postrachem většiny básníků, přeci jen ji dodržet...
Je velice omezující a ještě navíc musí výsledek vypadat tak... jako když Federer hraje backhand - prostě švihne a je to. Za tím jeho úderem jsou ovšem milióny míčků, které dal jako kluk do sítě. S villonskými baladami je to stejné - aby byly skutečně elegantní, nesmí být za nimi vidět to úsilí. Jinak se celé rozpadají do jakési hříčky - křížovky, a to bych nechtěl.
Takže je to hodně o formě, která nesmí být na úkor obsahu...
Přesně tak. To je vždycky obtížné a u villonské balady, která je náročnější než jiné formy, je tenhle rys ještě zvýrazněný. Přes tu překážku je potřeba přeskočit a ještě přitom vypadat, že si člověk poskakuje jen tak pro radost.
Pojďme k Ohroženému druhu, se kterým teď jedete třetí sezónu živých koncertů. Navštěvujete všechna vystoupení?
Napřed jsem na ně nechodil vůbec, pak jsem je párkrát viděl a v současnosti celý koncert uvádím a občas i recituju básně. Nedávno jsme takhle vystoupili v Karlových Varech, Zlíně, Plzni a Kolíně. Všechno vyvrcholí 26. prosince na Štěpána v pražském Divadle Na Vinohradech, kde bude nahrávat televize.
Co vy a tréma?
Trému nemám. Míval jsem, ale teď už ne - nevím proč. Hodně mě to celé zaujalo, samozřejmě nejsem žádný moderátor nebo herec. Začínat úplně od nuly a osvojovat si pravidla kontaktu s divákem, pochopit, co jde a co ne. Je to pro mě obtížné, ale právě proto vzrušující. Kromě toho, že jsem to nikdy nedělal, si navíc myslím, že na to nemám ani moc talent. Těch pár koncertů si ale dám, abych poznal, co to znamená být na jevišti před stovkami lidí.
Už jste dokončil studium antropologie?
Udělal jsem všechny předepsané zkoušky pro doktorandské studium a teď musím dopsat práci. Mám ji rozdělanou, ale přišel Kudykam a Ohrožený druh. Vzhledem k tomu, že nás čeká v Opeře derniéra, budu mít od konce ledna nebo začátku února čas soustředit se na jiné povinnosti. Ale práce na disertaci je pro mě i radost, protože mě téma, které jsem si vybral, zajímá. I všechny ty knihy, které musí člověk přečíst, aby pochopil, jak s takovým materiálem nakládají světoví autoři.
Jaké máte téma?
Společenství hazardních hráčů za socialismu. Celá práce se odehrává ve třech dnech května 1972. Chci tam minutu po minutě ukázat, co takový život obnášel, což je jedna část práce, taková napůl beletristická. Druhá je čirá věda - sociologie socialismu, obhajoba metodologie a taky konfrontace s názory těch, kteří něco pro rozvoj téhle společenské vědy znamenají. Ty autority je potřeba znát, ať s nimi souhlasíte nebo ne, zkrátka povolat je k dialogu.
Těžko si představit, že ustanete v sebevzdělávání... To je asi jen jedno z mnoha vyústění nebo ne?
Formálně to končí náročnou zkouškou a ambicí je získat titul PhD. Akademické standardy jsou dnes ještě mnohem vyšší, než když jsem začínal. I proto může ten titul něco znamenat - ne jako v Plzni, kde se rozdávaly u kafe. Když jsem dělal magisterskou zkoušku, měl jsem u ní publikum, protože je ze zákona otevřená a může přijít každý, kdo chce. Líbí se mi to, tak by vysoká škola měla vypadat, lidi by ji měli sdílet. Málokdo ví, že má každý občan České republiky právo jít na jakoukoliv přednášku. Nebude z ní dělat zkoušky, není přijatý ke studiu, ale může tam být. Určitě toho později využiju.
Jak to vypadá s vaším albem Tante cose da veder? Myslela jsem, že už mělo vyjít, ale nikde jsem nenašla aktuální informace.
U téhle věci je můj jen prvotní nápad. Producentem je Ondřej Brzobohatý. Řekl jsem mu, že do toho nebudu zasahovat, organizačně ani jinak. Je vidět, že Ondra, který je báječný instrumentalista, pianista a všechno možný, by ještě v branži producenta potřeboval nějaké zkušenosti. Musím však na jeho obhajobu říct, že pracuje s extrémně náročným materiálem. Když máte třeba Ríšu Müllera a tyhle lidi, je strašně těžké je o něčem přesvědčit a dojít k realizaci. Oni často mění své názory, což nemyslím jako výčitku - jsou to tvůrčí lidé. Takže až to Ondra udělá, tak to bude. Myslím, že je důležité, aby byl o výsledku úplně přesvědčený. Je lepší pár měsíců počkat.
Je to dost risk...
Je - mít cédéčko z jedné písně... Ale doufám, že posluchače zaujmou ty osobnosti. Každopádně nepůjde o komerční desku pro mnoho lidí. Bude to taková lahůdka. Někdo například jí lanýže, z hlediska komerčních zájmů je daleko lepší dělat McDonalda, ale i lanýže si najdou svoje...
