Mika i napodruhé ordinuje antidepresivum
Ostře sledovaná novinka nese název The Boy Who Knew Too Much a měla vyjít už několikrát. Mika ale datum vydání stále posunoval. Zřejmě si uvědomoval, že všechny oči hudebního světa jsou zaměřeny na něj, a proto nechtěl zklamat. Po prvním poslechu kolekce dvanácti hravých kousků mi došlo, že čekaní se vyplatilo. Mika navázal na debut Life In Cartoon Motion. Poznat to lze už podle přebalu. Je opět pohádkový a zase jakoby se vylíhl v kulisách legendárního Studia kamarád.
Svět už delší čas znal první singl We Are Golden, který předpověděl, že Mika ze své hravosti neztratil ani píď a možná občas i přitlačil. Deska sice ztratila moment překvapení, který doprovázel Mikovu prvotinu, ale nezklamala. V roce 2007 Mika vtrhl do šoubyznysu jako zjevení. Nikdo nečekal takovou smršť energie a pozitivní muziky. Teď už se to přeci jen čekat dalo. Stejně jako na prvním albu i zde se mi nejvíce líbí track číslo dvě Tehdy to byl singl Lollipop, nyní je to také singl ale Blame It on the Girls. Další bláznivý úlet, který je ale nutné brát smrtelně vážně.
Třetí v pořadí je nahrávka Rain, která má pomalejší rozjezdy, ale vždy vyústí do svižných refrénů zpívaných excelentním vysoce postaveným hlasem. Na falzet je Mika opravdu mistr. Rain leckomu může připomenout tvorbu Pet Shop Boys. Následuje akustičtěji znějící Dr. John, kde slyšíme španělskou kytaru, piáno a skvěle zazpívané sbory. Zde Mika odkazuje na Seržanta Peppera od The Beatles.
Mika opravdu velmi často někoho jakoby připomínal, věřím, že při prvních tónech I See You si hodně posluchačů může myslet, že zpívá Robbie Williams. Pak ale Mika vystoupá opět do závratných výšek, a to by Robbie nedal ani při sebevětším drcení svého mužství. Pro Miku je to ale hračka, zní ve všech polohách velmi přirozeně. Dalším příkladem bravurně zvládnutého falzetu může být Pick Up Off the Floor, kterou uvedou smyčcové nástroje do nálady skoro šansonové a výsledek neshodí ani Mikuv vysoký vokál.
Už několikátým neškodlivým pozitivním lékem v podobě not a textu, ale tentokrát ve středním proudu, je skladba Blue Eyes. Ta ale vyzní jako takové intro pro další typickou "Mikovinu" Good Gone Girl. Náladou navazuje na začátek desky The Boy Who Knew Too Much. Skvělé gradace základní melodie a melodičnost samotná předznamenávají další hit. Určitě se jedná o horkého kandidáta na natočení videoklipu. Mika nezvážněl ani při nahrávaní Touches You. Při poslechu téhle pecky jsem si uvědomil, že Mika je skvělý u kombinování sólového zpěvu se zpěvem sborovým.
Mika nenahrál jedinou slabou píseň. Na jeho muzice jde cítit ohromná síla a energie. Občas sice zní trochu jako autor pro děti, do pohádky by pasovala nahrávka Toy Boy, ale zároveň je jako droga, jejíž postupné dávkování zesiluje závislost. Mika je antidepresivum s neuvěřitelnou dávkou talentu.
