Minulost? A dost!

Je to jasné, k minulosti se většinou prostě vztahujeme, protože nás utvářela, ale mluvili jsme o tom, jak je podivné, když je člověk z minulosti utkán celý, až tak nějak nezapadá do té přítomnosti. Když se věci, které se odehrály dřív, stanou důležitější než to, co se děje teď, pak je někde chyba a vede to ke stagnaci, tedy aspoň mě nenapadá příklad, kdy by to vedlo k něčemu užitečnému. Samozřejmě výjimku tvoří muzea, ale to je snad mimo veškeré pochybnosti, že chodícím muzeem nechce být nikdo z nás.

Myslím, že drtivá většina muzikantů taky nechce být chodícím muzeem. Někdy je ten tlak obrovský, obzvlášť, když, a to je celkem obvyklý model, má kapela nebo hudebník jeden hit, který stvořil někde v počátcích své umělecky poznamenané existence, a pak už nemá nic moc. To se to potom špatně posouvá vpřed, když fanoušci na každém vystoupení chtějí jen to své staré dobré. Někdy se taky stává, že kapela má třeba i něco lepšího, než napsala a stvořila v počátcích, ale nikdo o tom moc neví. To většinou platí, když jsou počáteční zásahy tak přesné, že dav už ani nechce slyšet nic jiného.

Projevuje se to jak u velkých hvězd, tak u kapel lokálního významu. Měli jsme s Fidelem na toto téma celkem neshody, hlavně kvůli naší temné minulosti (před vznikem tohoto Fidela existoval ještě Fidel původní, totiž Castro). Temnota v počátcích našeho nového působení prostupovala naší tvorbou v podobě starých songů, které jsme stále hráli. Dohoda byla víceméně taková, že staré kousky se budou hrát po tu dobu, než budeme mít svůj komplet nový repertoár.

Pak se ale stala ta věc, že chlapci, kteří hráli i ve starém Fidelovi, zjistili, že lidé na koncertech nejvíce řičí blahem, když slyší staré fláky. Ty, které jim připomínají mládí nebo bůhvíco ještě. Takže přesně ve chvíli, kdy část kapely měla pocit, že nastává bod zlomu a je třeba vyřazovat staré hitovky a prosazovat nové, nastal taky bod sporu. Druhá část totiž stále chtěla zažívat pocit, že se publikum dostává do euforie tím, že po dlouhém absťáku dostává starou známou drogu.

Myslím, že snad každá kapela má song, který se z prominentního místa na playlistu dostal postupně až na blacklist. Vzpomněla jsem si na to, jak v srpnu při prvním českém koncertě Radiohead někteří stále remcali, že kapela nehraje svoje největší hitovky, a vždycky se našel někdo, kdo mezi písněmi řval, že chce slyšet Creep. A to i přesto, že tahle kapela je známá tím, že staré songy hraje jen výjimečně a podle nevyzpytatelných vzorců.

Líbí se mi, jak to Radiohead dělají. Podle mě to byl strašně silný a povedený koncert, z drtivé většiny byl tvořen kousky z posledního alba a zbytek, tedy výběr z alb minulých, se nerovnal nejznámějším písničkám. Bylo celkem zjevné, že kapela jinou variantu prostě nepřipouští. Že na sebe minulost nechce nechat doléhat, a to i přes to, že tlak okolí může být docela slušný.

Celá anabáze s minulostí se tak trochu zvláštně vrátila na našem posledním koncertě v Kralupech, ačkoli už to nikdo moc nečekal, dlouho se nám nestalo, že by publikum žádalo starého Fidela. Najednou se ale z publika začaly ozývat hlasy, které k nám jako ozvěna donášely názvy starých kousků, na které jsme už málem zapomněli. Pomyslnou třešničkou pak byla slečna, která křičela: „Vosa! Vosa!" Čímž asi chtěla dát najevo, že by ráda slyšela píseň Fidela Castra, nazvanou Sova. Tak jsme si to v šatně řekli, připomněli si, co se to vlastně i hrávalo, zabalili, a jeli domů. A Basta Fidel.