Mňága a Žďorp: Hodinový hotel budeme hrát pořád
Mňága a Žďorp už koncertuje více než dvacet let, poprvé se představila v červnu 1987 na Valašském špalíčku. Vzpomínáte si ještě na něco konkrétního ze své premiéry?
Pamatuju si, že jsme hráli šest písniček, víc jsme po dvou měsících existence neměli... A v kapele byli dva saxofonisti, ale na toho druhého už si fakt nepamatuju. (smích)
Ve čtvrtek 19. listopadu budete v pražském Lucerna Music Baru natáčet svoje první živé DVD - proč teď, proč tam a kdy vyjde?
Připadá nám, že je na to tak akorát čas. Jsme docela ve formě, dvouhodinový program je v pohodě a Music Bar je naše pražská koncertní adresa, kterou máme rádi. DVD vyjde v průběhu příštího roku, chceme ho pro fanoušky pořádně připravit.
Dojde i na novinky z chystané desky?
Uvažujeme o jediné nové písničce, ale spíš to bereme jako záznam toho, co bylo a je, než toho, co bude. (smích)
Ve svých začátcích jste byli proslulí svými pódiovými uniformami - ať už modrobílými námořnickými oblečky nebo jako cvičenci v červených trenýrkách a bílých tričkách. Dočkají se v Music Baru nějaké inovace?
Ne, teď už musíme být proslulí pouze svejma písničkama! (smích) Samozřejmě, že každý z nás má své „hrací" kalhoty a „hrací" tričko, ale nějak zásadně to neprožíváme. Vystupujeme v tom, v čem se cítíme dobře.
Vraťme se ještě k Music Baru jako domovské scéně Mňágy v Praze. Máte ponětí, kolikrát jste tu vystupovali a kdy poprvé? Co se vám na tomhle klubu líbí?
Třicetkrát, čtyřicetkrát...? Nevím. Poprvé jsem byl docela vykulený z toho unikátního prostoru. Přesně takové kluby, kde jsou malinké balkony, různá zákoutí, bary... a je skvěle vidět na kapelu, mám hrozně rád. Kontakt s lidmi je tam pro hudebníky téměř ideální, v publiku je osm set lidí a všem vidíš do očí... Dobrý, ne? (smích) A myslím, že i pro diváky je to fajn...
Jaký je váš zdejší teplotní rekord (ve °C)?
Někdy je to vážně mazec. Mokrý je úplně všechno, slipy jsou jako plavky! Já to ale miluju - pořádně se zpotit zavěšenej u mikrofonu při randálu elektrických kytar a bubnů a za vřeštění saxofonu - to je pro mě ideální ... ehm... zaměstnání. (smích)
Na závěr tři koncertní nej, zaprvé nejhranější píseň.
Asi Hodinový hotel, ten vznikl úplně na začátku, hrajeme ho pořád a budeme ho hrát furt! Je to parádní písnička a jsem rád, že jsme ji složili my a ne někdo jiný... (smích)
Největší průšvih...
To byl pro mě koncert v Electric Ballroom v Londýně. Opil jsem se úplně hodně moc, naštěstí až v závěru vystoupení při Martinově sóle v 17B, půl láhve tequily na jeden zátah... Ale i tak jsem stihl nadělat dost škody, bubnoval jsem, protože Koudyš měl průjem a kysnul na záchodě, motal jsem texty a hrál jsem jiné písničky než kapela, no hrůza!
A na závěr nejlepší zážitek.
Letošní Trutnov - snad poprvé v životě jsem si koncert pouze a jen užíval a vychutnával, neřešil jsem nic, ani odposlechy, ani abychom nepřetáhli čas, jen jsem si zpíval, tančil, pozoroval kámoše z kapely, zpívající publikum... Hezký! (smích)
