Morcheeba zase našla srdce

Bráchové Godfreyové mohli v rozhovorech k předchozí desce Dive Deep (2008) donekonečna rozhlašovat, že žádnou další egoistickou postavu za mikrofonem nechtějí. Že stejně dobře jim poslouží hostující vokalisté, kteří nebrzdí jejich tvůrčí vize hádkami a svými představami o interpretaci. Stačí jedna píseň, aby je usvědčila, že kecali, až se hory zelenaly. Že potřebují pocitové vměšování Skye, kterou právě kvůli „kecání do muziky" v roce 2003 z kapely vyhodili.

Co Skye pro Morcheebu znamenala a znamená totiž připomene hned Crimson, úvodní skladba nové desky. Jednoduchému motivku v dream-popové náladě, ze kterého by se snadno stal kolovrátek omílající nijak originální melodickou frázi, dodá soulový feeling Skye majestátní velebnost. A nebo průzračné folkové podobenství I Am The Spring, jen zpěv a akustická kytara. Kdyby tohle zpíval jiný z křehkých dívčích hlasů Morcheeby (ať už Daisy nebo jiná Manda), půjde o příšernou banalitu. Jenže díky Skye jste ochotni aspoň na chvíli zatajit dech. Nebo závěrečný, protivně „rozpočitadlovitě" vlezlý refrén Beat Of The Drum. To Skye z něj dělá i po muzikantské stránce únosný kus.

Deska má pochopitelně slabší místa. Třeba obligátní instrumentálku „à la Morcheeba" Mandala, ve které Godfreyové okázale předvádějí svoje hudební lásky a inspirace (bluesová slide kytara a foukací harmonika, „indický" podklad tvoří sitár, který má asi dodat skladbě mystičnost), ale zároveň hloupě prozrazují, že k dosažení bluesových nálad jim chybí potřebný ponor i obyčejný kumšt.

Jakkoliv je návrat Skye jednoznačným přínosem a jakkoliv inspiroval Godfreye k vytvoření soudržného písničkového materiálu, na druhé straně představuje Blood Like Lemonade i pár kroků zpět. Ke zvuku a struktuře „kultovní" druhé desky Big Calm (1998). Přitom v kategoriích „nápad" a „zvuková originalita" nejde o současné navázání na těžko překonatelný titul Big Calm, o které se Morcheeba asi snažila, ale spíš o odvar z Big Calm. Nebo tu šlo jen o podbízivou snahu vyplnit očekávání fanoušků?

Navzdory všem výtkám, nemluvě o naivitě některých tří-, čtyřakordových struktur, jde pořád o zajímavější a zábavnější nahrávku než vše od dob desky Charango (byť ani alba bez Skye nepředstavovala vyložený průšvih). Srdce opět tepe, Morcheeba zase působí jako hudební bytost a ne rozkouskovaný „projekt". A v jednoduchosti je krása.