MARQUET BLOGUJE: Na hlavu
Věděli jste o tom? Já ne, byla jsem tím trochu překvapená, i když se to asi dalo čekat. Bezpečí domova každého, kdo odkliknul, že se zúčastní, ho ochraňovalo před jakoukoli potencionální zodpovědností (a teď už asi dost přeháním, protože slovo "zodpovědnost" použité v souvislosti s facebookem je asi holá abstrakce).
Znamená to, že naše virtuální a reálné životy jsou tolik odlišné? Že to, jak se prezentujeme před lidmi na internetu, má s tím, co děláme ve skutečnosti, jen málo společného? Tak nějak to asi bude - a potom se vlastně veškerá snaha o propojení reálného života s tím virtuálním zdá jako marná - včetně zvaní na večírky, koncerty, výstavy, manifestace a demonstrace a jakékoli jiné události. O tom, že někteří lidé se třeba záměrně prezentují jako nezadaní a ve skutečnosti žijí v harmonickém soužití se svou drahou polovičkou, asi ani nemá cenu psát - konec konců, tohle je hudební blog, že.
Přemýšlela jsem o tom, co je tedy na té síti vlastně aspoň trochu podobné skutečnosti a myslím, že jak je to celé na hlavu, hodně lidí celkem rádo prezentuje svoje různé úchylky a vášně, což jinak třeba ani tolik nedělají. Došlo mi to minulý týden (kdy jsem s dovolením byla na zimní dovolené, takže jsem vynechala i psaní blogu, což mě přivádí k tomu, že jsem ráda, že zase píšu).
Na horách je to vždycky hudebně zajímavé. Už od dětství, kdy snad každému na lyžáku připadaly nejdůležitější ne sněhové podmínky, ale diskotéky po večerech. Hlavně tedy, kdo s kým (tancuje nebo tancoval), ale taky na jakou muziku! Pro mě lyžák jednoznačně asociuje Jon Bon Jovi a jeho Always (spíš óóólvejs) nebo Aerosmith a Crazy (spíš teda krééééjzy, kréééjzy). Koukám, že obojí je datováno v roce 1994, takže to by tak odpovídalo. A pak taky Roxette. S holkama jsme zpívaly: „I see you comb your hair, and gimme that grin..." How Do You Do!
No, to by ještě šlo, ale nemusím asi zdůrazňovat, že už tam se často jednalo o hudebně úchylné záležitosti. Když to hodně hrálo v televizi nebo v rádiu, tak to prostě na diskotéce na lyžáku bodovalo a byl to hit (ploužáky měly o něco větší šanci, jak dokazují Jon Bon Jovi a Aerosmith).
Časem jsme postoupili dál a výš, takže se hudebně otevřeně dostáváme k úchylárnám a co víc, normálně je vystavujeme na svých profilech. Tak, jako to děláme třeba s mým osobním objevem roku (i když jsem zjistila, že už v této své božské podobě existuje už delší dobu), s Güntherem. Günther je prostě jedinečný. A jeho Sunshine Girls jakbysmet. Jeho text „you touch my tralala, my ding ding dong" překračuje všechny myslitelné limity. Günther je také mistrem zkratky - v písni Forbidden Fruit popisuje zakázané ovoce jako „no no no - but you like it". Jeho knírek, jeho lesknoucí se pleť a našpulená ústa, jeho vášnivé pohledy umně skryté za slunečními brýlemi... Je vůbec něco takového možné?
Ano, tak tohle jsou věci, které na facebooku sdílíme. Za ty se nikdo nestydí a důkazem je třeba „akce LuŠtěLa", během které dorazil plný Matrix na koncert tří holčiček od Sázavy jen tak z recese. Tam to funguje, co?
Uvidíme, jak to zafunguje na Fidelím křtu, který chystáme na příští týden. Pozvaných na facebooku, kteří přislíbili účast, je docela dost, ale LuŠtěLa nejsme (aspoň tedy myslím). 18. března vypustíme v Lucerna Music Baru do světa novou desku, která se jmenuje Fu. Název odkazuje k písni Fou, což francouzsky znamená bláznivý, nebo vlastně na hlavu. O tom, co všechno je na hlavu, ta deska bude, a křest tomu chystáme odpovídající. Doufám, že na ten večer lidi, co je naše muzika zajímá, hodí svoje virtuální životy za hlavu a přijdou na nejreálnější křest pod sluncem. Třeba si tam najdou svojí úchylku a vášeň.
