Návrat Beatles se zářivějším zvukem
Uplynulo mnoho vody od časů, kdy bylo cédéčko něčím novým, tedy od konce osmdesátých let. Spousta kapel klasické éry se za ten čas dočkala hned několika remasterů či speciálních vydání, aby jejich zvuk odpovídal kvalitativním nárokům současnosti. U Beatles tomu bylo jinak, a když pomineme třeba projekty Let It Be...Naked (znovuvydáni desky ve skromnější aranži), dvě edice The Capitol Albums a remixovou desku Love, pak se fanoušci skutečně načekali. Ale vyplatilo se - nyní se k nim dostávají hned dva obsáhlé boxy.
První z nich se jmenuje Stereo Box a obsahuje všech dvanáct desek od Please, Please Me až po Let It Be se stejným pořadím písniček, jaké už všichni znají. Navíc se objevuje dvojice alb Past Masters, jež sesbírala singly a písně, které se neobjevily na řadových deskách. První čtyři řadovky jsou poprvé ke slyšení ve stereu. Každé z CD navíc obsahuje krátký dokument ve formátu QuickTime, který objasňuje vznik toho daného alba (objevují se i některé dosud nezveřejněné filmové záběry).
Balení skutečně působí solidním dojmem. Jde o papírové digipaky v důkladném provedení. Působí spíše jako zmenšené vinyly. Péče byla věnována i bookletům, které nabízejí fotografie ze zákulisí i zajímavé informace a souvislosti. Všechny desky remasterované ve stereu jsou také k zakoupení jednotlivě.
Vychází však také druhá verze, a tou je The Beatles In Mono, obsahující mono verze desek od Please Please Me do takzvaného Bílého alba a navíc mono verzi Past Masters kolekce, zde s názvem The Mono Masters. Box má být k dispozici pouze v omezeném množství, zatím však není jisté v jakém. Desky z tohoto boxu nelze koupit samostatně.
V čem spočívá kouzlo mono mixů a proč je vůbec poslouchat? Když nepočítáme nahrávky Yellow Submarine, Abbey Road a Let It Be, které byly už plnohodnotně nahrávány ve stereu, byla prvotní verze, jak se tehdy muzika Beatles dostala na světlo světa mono - tedy, pro ty kdo neví, se shodným levým a pravým kanálem (zvuk nepřechází z pravého do levého reproduktoru...). Samotná kapela už sice ve stereu také nahrávala, ale více pozornosti věnovala mono nahrávání, protože v té době to byla stále dominantní forma záznamu. Sami členové kapely mnohokrát prohlásili, že například desky Sgt. Pepper's Lonely Heart Club Band nebo Revolver, ale i další, by měli lidé poslouchat v mono. Kapela totiž strávila ve studiu většinu času laděním písní právě v této podobě. Rozmíchání na pravý a levý kanál se pak často dělo bez přítomnosti celé čtveřice muzikantů a ti nad ní neměli plnou kontrolu (stereo a mono verze některých písní se dost liší, mívají i rozdílnou stopáž - třeba klidně o minutu). Stejně tak tehdejší technika stereo záznamu ještě nebyla příliš dokonalá a poškozovala konečný zvuk. A je to skutečně znát. Mono mixy nabízejí ještě o něco lepší zvuk než ty stereo. Na druhou stranu, kdo často poslouchá ve sluchátkách, tomu jistě bude chybět plastičnost levého a pravého kanálu, obzvláště v psychedelických pasážích, kterými Beatles s postupem kariéry nešetřili.
Ať už budete poslouchat Beatles ve stereu nebo monu, pokud jste jen trochu vnímaví, jistě poznáte, že přemíchání s využitím moderních technologií nahrávky doslova znovuoživilo. Ta tam je zastřenost a rozmazanost. Vokály jsou krásně vyseparované, bicí mají parádní záběr a říz a zejména pak basa McCartneyho doslova proniká pod kůži. Navíc se zvukoví inženýří vyhnuli klasickému nešvaru současnosti, a tím je přebuzený a příliš „vyhoněný" zvuk, který ubírá deskám dynamiku a žene je do zkreslení. Je skutečně slast zjistit, kolik nového lze najít v písničkách, o nichž jste si mysleli, že už je znáte nazpaměť. Báječná říše Brouků ukazuje pod kvalitnějším mikroskopem nové detaily a znovu přináší radost z muziky, kterou mohli stvořit jenom géniové Paul, John, George a Ringo...
