Ne-Yo: Jak se stát novým Michaelem?
Ne-Yo se inspiroval nejen skladatelsky, hudbou na pomezí popu, R&B a soulu, výrazem a falsetovým zpěvem, ale i vizuálně. Vedle japonských animáků sám přiznává i (uctivou) vykrádačku např. klipu Thriller. Naštěstí ještě nedošlo na plastiku obličeje.
Abychom byli spravedliví, Ne-Yo nekopíruje stoprocentně, přimíchává trochu hip hopu a módnějších R&B postupů. Do písní vložil značnou tvůrčí energii. V textech nechává Ne-Yo odvíjet příběh, provázaný s filmovým scénářem, který právě píše.
Jenže když sám oznámil předlohu, která je ostatně nepřeslechnutelná, srovnávání se nevyhnete. Recenzent sice nikdy nepatřil k nekritickým Jacksonovým obdivovatelům, ale zesnulému panu králi nechyběla krom velkého talentu i naprosto nezaměnitelná jiskra. Ne-Yo, ať dělá, co dělá, působí ve srovnání s MJ poněkud unyle.
Na to, že jde vlastně o koncepční album, vyznívají některé skladby dosti nesourodě. Z celku trčí třeba singl Beautiful Monster, z jehož technické tanečnosti a europopových sequencerů doslova křičí, jak moc je vymyšlen coby vějička evropskému publiku. Prvoplánové podbízivosti byl obětován i zpěvákův soulový feeling.
Po komerční stránce ovšem nahrávka funguje relativně dobře. Řada evropských žebříků hlásí pohyb alba ve druhé a třetí desítce nejprodávanějších titulů. Jak si Ne-Yo povede doma v USA zatím těžko odhadovat, album tam vyšlo o tři týdny později než v Evropě, až 22. listopadu.
Každý si může dělat co chce a když má Ne-Yo tak rád Jacksona, že se mu snaží připodobnit (a doufá v přetažení části jeho ctitelů), jeho věc. Jenže králem popu se takhle rozhodně nestane. To by musel dělat něco originálního, neotřelého, vzrušujícího a hlavně naprosto jiného než král předchozí. Jeden Jackson už na téhle planetě žil a tvořil a ať už jste ho měli rádi nebo ne, byl jedinečný. Nač další epigon?
