Největší evropské festivaly na vlastní kůži - Glastonbury
Glastonbury je největší a nejznámější hudební festival na světě, který se koná zhruba 50 km jihozápadně od Bristolu. Za čtyřicet let existence se tu vystřídali všichni zásadní interpreti od Davida Bowieho přes Radiohead až po Lady GaGa. Lístky se vždy vyprodají během jednoho dne a to devět měsíců před zahájením festivalu, kdy není znám line-up!!! Účast se za poslední roky pohybuje okolo 170 tisíc návštěvníků.
Letos nastala po několika dlouhých deštivých letech změna - lidé se nebrodili bahnem! Po celou dobu festivalu svítilo sluníčko a bylo přes 25°C! A line up tradičně skvělý. Tentokrát obsahoval jména jako Gorillaz, Muse, Pet Shop Boys, Snoop Dogg, Faithless, Kelis, Scissor Sisters, Julian Casablancas, Stevie Wonder a desítky dalších. Před cestou jsem si vytiskla program, u kterého byla poznámka: „Obsahuje pouze 22 podií z celkových 45." Prostě mazec.
Den první
Zahřívací čtvrtek vynecháme a na cestu z Bristolu do areálu se vydáváme v pátek. Vše funguje naprosto bez problémů - autobusy jasně označené, žádné čekání, žádné zmatky a to i přesto, že letošní návštěvnost překročila hranici 180 tisíc. Jsme uvnitř, máme ideální místo, kam upíchnout stan, takže rychle postavit a utíkáme na koncerty!
Aha, ale na které? Jestli jsem si na německých festivalech párkrát lámala hlavu s tím, komu dám přednost, na Glastu máte 100% jistotu, že když jdete na jedno vystoupení, zaručeně vám hned několik dalších oblíbených kapel uteče. Navíc, některá pódia jsou od sebe 30 minut chůze, takže dát od každé kapely kousek je nemožné. Musíte se s tím smířit hned na začátku, jinak se zblázníte.
Hned první den mě naprosto dostal! Nejdřív to byl Kele, zpěvák Bloc Party. Mezitím, co jeho kapela „pauzuje", on pár dnů před zahájením festivalu vydal sólovku. Od kytar přešel k taneční hudbě a ve stejném duchu bylo jeho vystoupení na John Peel Stagei. Navíc do svého setu zařadil i remixy Bloc Party, což už tak nadšené Anglány rozdovádělo na maximum a Kelemu odpustili, že mu to občas ujelo. Naopak Ellie Goulding, která následovala, odzpívala vše bezchybně.
Procházím areálem a nasávám tu neuvěřitelnou pohodovou atmosféru. Jsou zde mladí, staří, rodiny s malými dětmi (malá miminka nejsou výjimkou!), zkrátka festival je pestrý nejen co se dramaturgie týče. Lidi tu nic nehrotí, někteří koncerty sledují ze svých kempových sedátek, které si nosí s sebou. Chvíli brouzdám, pozoruju lidi, mrknu na kousek vystoupení mých oblíbených La Roux a jdu dál.
Na vzdálenější scéně The Park jsem se usadila na lavičce a vychutnala The Big Pink. Příjemné elektropopové vystoupení v pestrobarevném parku, ozdobeným nápisem „Glastonbury 40" a lá Hollywood. Potom byl čas na první z několika překvapení festivalu. V programu bylo napsáno jen „Special Guests". Nakonec před několikatisícové zvědavé publikum nastoupil Thom Yorke. „Hello, my name is Thomas Yorke", řekl a lidi okamžitě začali svolávat kámoše. Za chvilku tam nebylo k hnutí. Thom nejdřív zahrál pár svých sólových kousků a pak se k němu přidal Jonny Greenwood, aby společně dali něco od Radiohead. A ano, došlo i na Karma Police.
O tečku prvního dne se na hlavním pódiu (Pyramida) postarali náhradníci Gorillaz, kteří vystoupili místo U2. Ti účast zrušili, protože si zpěvák Bono před pár týdny zranil záda. Damon Albarn si vystoupení neuvěřitelně užíval. Culil se jak sluníčko, skákal jak za mladých let, objímal hosty a spoluhráče... No prostě bylo vidět, že je happy. Kapelu doprovázeli dechaři, smyčcový orchestr a hned několik hostů. Na pódiu se tedy vystřídaly takové hvězdy jako Shaun Ryder z Happy Mondays, Lou Reed, či Snoop Dogg. Gorillaz se snažili fanouškům vynahradit absenci U2, koncert se jim maximálně povedl, já si z něj užívala každou minutu, ale i tak mě mrzelo, že U2 nepřijeli.
Dohrála hitovka Clint Eastwood, Gorillaz mizí do zákulisí a já do stanu a honem do spacáku. Skrz karimatku cítím každý šutr, v tenounkém spacáku je mi zima, slyším jakýsi „mash-up" hudby z několika barů, ale stejně hned usínám se spokojeným úsměvem na tváři.
Den druhý
Ráno nás ze stanu vyžene vedro. Chceme dát sprchu, ale našli jsme jen dvoje umývárky a u obou nekonečné fronty. Navíc fungovaly jen do 10hod, kdy došla voda. Trošku bojovka. Bojovka je taky výběr kapel, které poctím svou návštěvou. Zvýrazňovač nestíhá. Ok, rozhodnuto, označeno a jde se na věc.
Můj hudební den odstartuje v 11hod Tinchy Stryder, který si na pomoc přivezl rapera a dýdžeje. Je to příjemná rozcvička. Pěkné vysamplované melodie a nic moc náročného takhle po ránu. Během Imogen Heap, jejíž vystoupení bylo hodně podobné tomu pražskému, jsem se natáhla a se zavřenýma očima vychutnávala její příjemný hlas a sluneční paprsky. Chiddy Bang mě zklamali. Nemělo to šťávu a tak jsem dala přednost obědu.
Jídla je tu tolik, že výběr je stejně složitý jako výběr koncertů. Nechybí stánky s biostravou, ryby, thajské speciality, jídlo pro vegetariány a pro vegany, mléčný bar... Nenapadá mě kuchyně, která by zde neměla své zastoupení. Cena se pohybuje okolo šesti liber za porci (cca 190 Kč) a vše, co jsem za ten víkend ochutnala, bylo luxusní! Voda je po celém areálu zdarma, pivo pak za £3,70 (cca 120 Kč).
Do tanečního stanu East Dance se vracím na rapera Tinieho Tempah.Tenhle týpek fanoušky nešetřil a jen co vtrhnul na pódium, tak to jelo. Tinie na svém debutu stále pracuje, ale fanoušci reagovali na vše, ne jen singly. Set dle očekávání uzavřel megahitem Pass Out a zmizel. Už se těším na desku!
Krátce na to na Pyramidě začíná nefalšovaná diskoška ve stylu 80.let. Na programu jsou Scissor Sisters. Dala jsem jen tři songy a utíkala na Kelis. Až potom jsem se z novin dočetla, že se Scissor Sisters vystoupila Kylie Minogue. Ale Kelis byla taky skvělá volba! Zapomeňte na její pražské vystoupení z roku 2005. Tahle rozvedená mamina je už někde jinde, naštěstí. Její vystoupení byl jeden velký mejdan, kdy dýdžej házel do placu songy od Madonny, Tinieho apod. A Kelis do toho zpívala svoje songy. Došlo na starší kousky jako Milkshake či Millionaire, ale i ukázky z novinky Flesh Tone. Aktuální hit Accapela fanouškům dopřála v samém závěru.
Po 22.hodině už zase stepuju před Pyramidou. Hlediště je z kopce, takže krásně vidím téměř odkudkoliv. A na koho tu čekám? No přece na Muse!
Fenomenální! Úžasné! Nezapomenutelné! Jejich vystoupení na domácí půdě bylo několikanásobně lepší, než co před pár týdny předvedli na Rock im Park (a to se mi tam líbili!). Navíc hostující The Edge (kytarista U2), který si s Muse zahrál písničku právě od U2 - Where the Streets Have No Name, byl totální úlet. Chtělo se mi brečet, smát, křičet, skákat... Prostě euforka jak blázen!
Den třetí
Prach, který máme na stanu zvenčí i zevnitř, už mi přijde samozřejmostí. Nestěžuju si, jsem ráda, že je vedro a neprší. Naposledy beru zvýrazňovač do ruky a plánuju nedělní odpoledne.
Dala jsem si okruh se zastávkami na Everything Everything - příště je klidně vynechám. Následovali australští The Temper Trap, které mám s každým vystoupením radši. Holy Fuck rozjížděli své elektronické pocitovky, které umí vygradovat jako nikdo jiný, už ve tři odpoledne a po nich štafetu převzali The Drums. Jejich image je nepřehlédnutelná - outfity, účesy, způsob komunikace, taneční kreace - nestíhám. Člověk neví, co si o tom myslet. Kolik z toho je legrace a na kolik jsou to skutečně podivíni? Ale mně se jejich kytarovky líbí a během vystoupení jsem se bavila a jejich pojetí bylo v maratónu koncertů osvěžující. Jen si nejsem jistá, zda to tímto způsobem dotáhnou na headlinery. Myslím, že ne, ale třeba jim o to ani nejde.
The Drums dohráli a já mám před sebou štreku na Other stage, kde za chvilku začínají We Are Scientists. Vezmu to přes obchůdky. Pěkný tričko. Bude mi? Je mi. Je fakt dobrý. Sleva? Beru si dvě. No dobře, od We Are Scientists stíhám jen poslední tři songy, během kterých stejně přemýšlím, k čemu všemu se ty trička hodí.
Professor Green nudil natolik, že jsem šla omrknout MGMT, kteří mě už vloni naživo dost zklamali. Situace se opakuje i na Glastu, tak to už asi jinde lepší nebude. Unylý, ospalý, nemastný, neslaný. Tedy až na výjimku dvou songů - Time to Pretend a Kids.
A už skotačím u hlavního pódia na Faithless. Jejich hudba je jak stvořená pro masy lidí a vyvolává davové šílenství. Téměř všechny songy jsou sice podle jednoho vzorečku, ale to teď nikdo neřeší. Prostě God Is a DJ a Insomnia fungují a vždy fungovat budou. Jen mi teda chvilkama ten „polozpěv" Maxi Jazze kazí jinak skvělou párty při západu slunce. Úžasný pohled. Samotní Faithless byli z reakcí fanoušků tak dojatí, že dokonce i Sister Bliss se na konci usmála. Wow!
Julian Casablancas mezitím odstartoval své vystoupení a na nás zbylo jen pár posledních kousků. Šplhal na rampu, šel mezi lidi a k tomu bláznění na pódiu a mimo něj dával věci ze své sólovky, ale překvapivě i z repertoáru The Strokes. Příště dám jeho set celý! Na Pyramidě se v tu dobu už chystal Stevie Wonder, na Other Stagei Orbital. My jsme si jako festivalovou tečku vybrali australské Empire of the Sun a ukázalo se, že to byla skvělá volba. Chvílemi jsem měla pocit, že jsem na baletu v Národním divadle, následovaly záchvaty smíchu, potom úžas, co se to na pódiu zase děje... Tanečnice, masky, blýskavé kostýmy, nenapodobitelná gesta zpěváka - prostě totálně crazy show! Takové sci-fi jsem dlouho na pódiu neviděla a ani na vteřinu jsem se nenudila.
V dobré náladě si to mířím ke stanu a pomalu se smiřuji s tím, že Glastonbury 2010 je over. Ach jo.
Návrat
Vstáváme brzy ráno před šestou hodinou. Rychle nahážeme zaprášené oblečení do ještě zaprášenějších krosen a jdeme na autobus. A cesta? Opět hladký průběh až domů. Do teď si v hlavě promítám koncerty, které jsem za ty tři dny viděla a mám pocit, že jsem byla na fesťáku minimáně týden. Myslím, že ještě pár dnů tento nezapomenutelný festival budu vstřebávat.
