Největší evropské festivaly na vlastní kůži – Highfield
Většinu kapel z programu prvních dvou dnů jsme už viděli, a tak Highfield dáme jen na otočku, kvůli zmiňovaným Blink-182. Fesťák se letos konal kousek od Lipska, což znamená necelé tři hodinky cesty z Prahy, takže ke vstupu € 120 (na tři dny) připočtěte 1500 korun na benzín. Na cestu nám pořádně pražilo sluníčko a když jsme v cíli vystupovali z auta, bylo přes 30°C. Nechávám holinky v autě (což se později krutě nevyplatí) a jdeme k areálu. Možná bych měla říct pochodujeme, protože je to dobrá půlhodina. Ale procházky miluju, tak mi to nevadí.
Tradičně nestíháme první kapelu, kterou jsme chtěli vidět (americkou alternativní partu OK Go), tak si je holt nechám na příští rok. Omrkneme areál, kupujeme první jídlo a pití a jdeme do stanu, kde už začínají američtí "Mandrage" All Time Low. Mezi písničkami vtipkují a mimo jiné nabádají lidi, ať nechodí na Blink-182, že sice dobře hrají, ale jsou prý oškliví. Největší hitovky si nechávají na konec včetně jejich nejznámější pecky Lost In Stereo, během které to ve stanu konečně trochu ožije. Byl to takový koncert pro náctileté - nikoho to neurazí, ale žádný velký odvaz nečekejte. Příjemný pop punk od sympatické čtyřky.
Je čas na další sváču. Palačinky s nutelou a banánem to jistí - ty mají v Německu naprosto luxusní. Zkontrolujeme merchandise a nejdražší trička mají Blink-182 - že by za jejich koncertním comebackem přece jenom byla touha vydělat prachy? Co se týče prostředí festivalu, Highfield jsem si pamatovala jako sympatický a čistý festival u jezera s "domácí" atmosférou v romantickém prostředí. Tentokrát bylo všechno jinak. Kromě hrbolovitého povrchu, ideálního k vyvrtnutí kotníku, bylo na škodu i umístění oněch dvou pódií - stály proti sobě a i když se kapely kryly vždy jen nějakých patnáct, dvacet minut, mezi písničkami nebo v tišších pasážích člověk nuceně poslouchal i aktéry z druhé scény.
Pořád je vedro a bohužel i další kapela hraje ve stanu. Naštěstí se většina lidí šla mačkat na NOFX k hlavní stagei, takže se nakonec dalo i v uzavřeném prostoru v pohodě dýchat. Ostatně američtí Band Of Horses hrají takový ucouraný alternativní rock v kombinaci s country, takže se tam skutečně nikdo moc nehýbal a vzduchu byl dostatek. Jejich hudba mi nic moc neříká a tak se přesouvám a dám kousek rozjuchaných NOFX, kteří narozdíl od Band Of Horses komunikují s publikem a jejichž vystoupení má šťávu.
Další v plánu jsou švédští The Sounds. Už ani nevím, kolikrát jsem je viděla. A jak jsem v jedné z minulých reportáží psala, naživo mě vždy baví, i když je to pořád to samé. Vím, co od nich čekat, všechny jejich desky mám naposlouchané, hezky se na ně kouká a ještě líp paří. Zahráli nějaké novinky z aktuální desky, povinné hitovky a poprvé během tohoto večera to ve stanu skutečně žilo. Ostatně Maja Ivarsson je skvělá frontmanka, která se s ničím nepáře a bez ostychu jde do lidí. Během předposlední písničky "Living in America" jsem si všimla, že plachta stanu a světla nad hlavami diváků se podezřele houpou. Kouknu ven a tam černo! S vidinou loňské katastrofy na Pohodě okamžitě opouštím stan, beru na sebe pláštěnku a lituji, že jsem holinky nechala v autě. Ale co, hlavně když na mě nic nespadne...
Šílená buřina, černé mraky, blesky, sklízení menších stánků, přerušený koncert na hlavní stagei - zkrátka nic moc zábavného. Nakonec se ale počasí umoudřilo a moderátor na hlavním pódiu mohl fanoušky ujistit, že miláčci německého národa, rappeři Fettes Brot, budou pokračovat a že nepřijdou ani o Blink-182, kteří před publikum nastoupí jen s nepatrným zpožděním. Uf, docela se mi ulevilo.
Highfield - rozhovory a reportáže na t-music
Krátce po dvaadvacáté hodině se na pódiu skutečně objevuje trojka - Tom DeLonge, Mark Hoppus a Travis Barker, kvůli které lidi vydrželi tu šílenou nepřízeň počasí. A hned s první písničkou Dumpweed dostávají Blink-182 své pověsti - tedy, že naživo jejich zpěvy zdaleka nezní tak dobře jako z nahrávek (občas byste podle zpěvu ani nepoznali, který song hrajou). Ale s tím se tak nějak počítá a koncert jsem si užívala stejně jako ostatní fanoušci a kapela. I sám Mark Hoppus si ze svého falešného zpěvu dělal srandu, když v polovině vystoupení pronesl : „Tady u té písničky se na začátku nikdy netrefím do správné tóniny, tak to prosím neřešte." Neřešila jsem a ani nikdo z několikatisícového davu. Energii a šťávu koncert měl a o tom to je. I vizuální koncept pódia se kapele povedl - na stěně za nimi bylo šest kruhových výřezů a do nich se promítaly buď záběry z pódia, nebo připravené projekce. Jednoduché, ale hezké na oko. Během zhruba devadesátiminutového vystoupení se dostalo na všechny hitovky, takže jsem si v mokrých teniskách s chutí zahopsala na Feeling This, Always, I Miss You, Down, Man Overboard, All The Small Things nebo First Date... A k tomu Mark bláznivě celou dobu lítal po pódiu a Travis, který byl pochopitelně do půl těla, si střihnul sólo na bicí. Když nebudu počítat zpěvy, Blink to pořád dobře hraje a jejich koncert je zážitkem pro všechny, co měli tuhle pro celou jednu generaci velmi důležitou kapelu kdy rádi. A to i přesto, že někeré z jejich pop-punkových pubertálních songů zní v podání chlápků, kterým už dávno bylo třicet, trošičku komicky.
Po koncertě nás čekala opět půlhodinová cesta k autu, tentokrát obohacená o kaluže a bahno. Když k tomu přičtete cestu do Prahy, kdy jsem měla v botech rybník, asi se nebudete divit, že report píšu v horečkách. Ale i přes to se už chystám na další a vlastně i poslední letošní fesťák - do Paříže na Rock en Seine.
