Největší evropské festivaly na vlastní kůži – Rock en Seine
Právě v Paříži pravidelně ukončuji festivalovou sezonu a Rock en Seine patří mezi mé top fesťáky. Na zemi se neválí žádné kelímky ani zbytky jídla, vystoupení na dvou hlavních pódiích (to třetí menší většinou oželím) se nekříží nebo maximálně o jednu písničku, všechny koncerty začínají na čas a z centra Paříže se sem dostanete pohodlně metrem.
Jediné, co této akci kazilo poslední dobou pověst, byla „smůla", kterou předchozí dva ročníky měla - v roce 2008 nedorazila Amy Winehouse a tak její nazvučená doprovodná kapela zase sbalila fidlátka a jela domů a vloni se zde v backstage pohádali bratři Gallagherové z Oasis a těsně před jejich plánovaným vystoupením se rozpadli a tudíž koncert zrušili. Letos žádná velká hvězda koncert nezrušila, i když úplně bez problémů to taky nebylo.
Den první
Cesta metrem utíká rychle. V programu zaškrtáváme kapely, které chceme vidět a tipujeme, kdo ze spolucestujících míří do parku Domaine national de Saint-Cloud, kde se koná Rock en Seine. Počasí je akorát - ani vedro, ani zima a i když během dne párkrát sprchne, vždy jsou to jen rychlé přeháňky. A navíc, v areálu prodávají růžové holinky, takže je hned kupuji a nějaký déšť mě nerozhodí.
Už lehce po 15.hodině sledujeme Minus The Bear. Pohodová elektronická kytarovka, u které si sníme zmrzku, co po celou dobu festivalu rozdávali u vchodu. Ok, tady nezhubnu. Přesouváme se k hlavnímu pódiu na Keleho. Během koncertu skáče po reprobednách před pódiem, leze na záda chlápkům z ochranky a blbne jak malý dítě. Playlist byl víceméně stejný jako na Glastonbury a fanoušci začali pořádně reagovat, až když Kele a spol. zahráli remixy největších hitů jeho „staré kapely" Bloc Party. Škoda, že se z těch pár odehraných koncertů nepoučil a nedává nejprofláklejší sólový hit Tenderoni na začátek - bylo by fajn, kdyby byl dav v euforii na celý set a né jen na druhou polovinu.
Tradičně omrkneme stánky s jídlem a pitím. Tím vás už nebudu unavovat, ale pochutnaly jsme si :). Navštívíme bar s vínem, kde pití nalévají do pěkných skleniček - Francouzi jsou zkrátka požitkáři a své chuťové buňky a estetické cítění nehodlají ošidit ani na nějakém rockovém festivalu. Zpět k hudbě.
Skunk Anansie, které jste letos mohli vidět v Hradci Králové, byli naprosto úžasní. Show maximálně rozjetá a to hlavně díky Skin, která byla jak utržená ze řetězu. Bláznivě lítala po pódiu, několikrát se vrhla po hlavě do davu, chodila po rukou fanoušků a při tom všem zvládla zpívat. Respekt! I The Kooks si užívali velké přízně francouzského publika. Bylo na ně narváno a kromě hitovek jako Always Where I Need To Be, se kterou své hodinové vystoupení odstartovali, Shine On a Ooh La zahráli i novinky z chystané desky. Nebyly sice tak chytlavé jako zmiňované písničky, ale z playlistu nevyčnívaly a možná na víc poslechů budou fungovat. To se dozvíme už brzy, protože nová deska je na spadnutí. Cypress Hill po zkušenosti z Rock im Park vynecháváme a k hlavnímu pódiu se vydáme až na Blink-182. Jejich vystoupení bylo v podstatě stejné jako na Highfieldu (tedy energický koncert plný největších hitů, skvělé sólo na bicí, ale špatné zpěvy) jen s tím rozdílem, že ze začátku nefungovaly všechny projekce a náctileté přisprostlé fóry mezi písničkami mi přišly snad ještě trapnější než posledně - opravdu mě nezajímají historky o spermiích členů kapely. Škoda, škoda, škoda. Naučit se zpívat a mlčet mezi písničkami a bylo by to super!
Hned po Blink-182 spěcháme ke druhé stagei, kde svůj více jak hodinový set začínají Underworld. Ideální tečka za prvním festivalovým dnem! Je neuvěřitelné, že pouze tři chlápci, navíc už poměrně v letech, dokáží vyhecovat dav tak, že všichni vesele skáčou a křepčí, aniž by vnímali čas či unavené nohy. Karl Hyde je z přijetí nadšených fanoušků očividně dojatý, pořád děkuje a na vystoupení rozhodně nic neošidí. Na závěr se pochopitelně všichni dočkají obligátní Born Slippy.
Několik desítek tisíc lidí jde na metro, které naštěstí jezdí každých pár minut, takže člověk nemá klaustrofobické stavy a ani dlouho nečeká. Organizace funguje skvěle. Desetiminutovou cestu z areálu do metra hlídají policisti a v metru mají taky spoustu zaměstnanců. Doma jsme okolo druhé hodiny ranní, tak do postele, ať jsme fit na další den. Bonne nuit!
Den druhý
V sobotu začínáme v 15:30 vystoupením K´naana. Zajímalo mě, jak si povede týpek, jehož písnička je celosvětovým hitem. Upřímně, nic moc. A nezachránila to ani čtyřčlenná doprovodná kapela. Mezi písničkami dlouho povídal - vysvětloval jejich obsah a kdo na nich spolupracoval, což by bylo fajn zmínit v rozhovorech, ale koncert tím totálně zazdil a lidi jeho vystoupení odzívali. Výjimkou byl jen zmiňovaný hit Wavin´ Flags, který dal na samý závěr a podle reakcí to byl hlavní důvod, proč lidi pod pódiem vydrželi. Poprvé dali ruce nad hlavy a tančili.
Zato vystoupení Plan B frčelo, jen co na pódium vtrhnul beatboxer Faith, který publikum řádně rozdováděl hity jako I Like To Move It a Plan B v tom pokračoval. Ovšem on až na výjimky, kterou byla například předělávka písničky Coming Up Easy od Paola Nutiniho, který krátce na to na Rock en Seine také vystupoval, hrál věci ze své nové desky The Defamation of Strickland Banks. Aranžmá některých písniček změnil a tak jsme se dočkaly například Prayin´ v reagge verzi. To tedy zrovna nemusel... Zpěvák i početná doprovodná kapela byli slušňácky v obleku, ale sprostým slovům mezi písničkami se Plan B nevyhne, ať je jak chce oháknutý. Následovali irští elektropopoví Two Doors Cinema Club, kteří jsou koncert od koncertu lepší. Opět dokázali roztančit neuvěřitelný dav lidí. Super! Roztomilé bylo i dojetí kapely.
Mezi nejlepší zážitek z celé soboty pak patřilo vystoupení zpěváka kapely Sigur Rós Jónsiho, který přijel v rámci turné k sólové desce Go. Ovšem do Paříže nedorazila dodávka, ve které byly mašinky s elektronickými podklady a tudíž se jednalo o exkluzivní komorní vystoupení, během kterého kapela improvizovala a bylo vidět, jak dokonale je sehraná a naladěná na stejnou vlnu. Díky této sympatické čtyřce s podivínskými účesy a kostýmy jsem si během jejich zasněné hodinky odfrčela někam jinam - nešlo zůstat na zemi. Krása! Každý tón byl procítěný a v publiku vládla jedinečná atmosféra. Nejbouřlivějšího potlesku se potom dočkaly písničky Go Do a Animal Arithmetic.
Po povedeném vystoupení LCD Soundsystem, které šlapalo mnohem víc než na německém Hurricanu, se přesouváme na Massive Attack. K nim lze jen dodat, že to byl klasický koncert Massive Attack. Ničeho nového (tedy kromě nových písniček) se od nich nedočkáte. Potěšily upravené verze klasických hitů, i když ten největší - Unfinished Sympathy - bohužel tentokrát vůbec nezahráli. Potom se běžíme „probrat" na belgickou sourozeneckou dvojku v černobílých oblecích 2 Many DJ´s, jejíž „dýdžina" byla skutečně mazec. Jejich mash upy jsou legendární a podařilo se jim skloubit neuvěřitelné kousky. Došlo na AC/DC, Abbu, Lil´ Wayna, Phoenix, Justice a projekce neměly chybu. Byly to vtipně rozanimované obaly singlů, které právě hráli. Jen škoda, že vždy po daných mash upech písničku stopli a nenamixovali na další song. Kdyby to smíchali dohromady, pak by to teprve byl odvaz. Ovšem tečka jejich setu byla fenomenální - remix Love Will Tear Us Apart od Joy Division a k tomu bílé konfety, kouř, světla a bouřlivé ovace.
Den třetí
Už mě po těch dvou dnech desetihodinového stání bolí pořádně záda, ale neděle nabízí opět skvělý program, takže si nestěžujeme a metrem si to frčíme na jihovýchod Paříže. Do areálu dorazíme dřív, takže konečně stihneme výstavu fotek francouzského Richarda Bellia, na které jsou mimochodem i dva kousky, které vyblejsknul na koncertech v Praze. Prohlídneme si i díla mladých výtvarníků, kteří ke každé kapele vytvořili jakýsi plakát.
Už ve tři hodiny hrají australští The Temper Trap, jejichž set plný kytar, procítěných melodií a krásných písniček mě opět naprosto rozseká. Už se začínám těšit na jejich druhou desku, tak snad vyjde brzy. Následují Eels a přestože začínají poměrně brzy (pro milovníky přesných údajů v 16:25), před pódiem už je totálně natřískáno a v davu se mačká několik desítek tisíc lidí. Úžasný pohled. Eels se asi vzhlídli v ZZ Top či co. Všichni jsou vousáči a zpěvákovi není přes plnovous, tmavé brýle a šátek vidět do obličeje. Ale teď vážně. Koncert překypoval kytarovými vyhrávami a já jsem konečně slyšela naživo mojí oblíbenou My Beloved Monster. Došlo i na předělávky The Rolling Stones, The Lovin' Spoonful a George Gershwina, které bych osobně ze setu vyřadila, ale publikum hltalo každý tón. „Mr.E" moc nekomunikuje, jen když představuje kapelu, hodí do placu pár vtipů: „Pořád mám někoho v zádech a jemu nevadí, že mi celou dobu kouká akorát na zadek." To byla samozřejmě řeč o bubeníkovi...
Beirut začali tím, že si zpěvák natěšený dav před pódiem vyfotil. Do Paříže jejich hudba sedne - ideální sedět v trávě, popíjet dobré vínečko a poslouchat příjemné písničky šmrncnuté balkánským folkem. Potom štafetu na hlavním pódiu přebírají The Ting Tings, kteří v současné době dokončují svojí druhou desku. Zvuk byl ze začátku nic moc a občas nebylo Katie White slyšet, ale pak se to spravilo. Začali skladbou We Walk a následovali další kousky z debutu We Started Nothing. Přivezli s sebou i dechovou sekci a „tanečníky", kteří během jejich nového singlu Hands pochodovali po pódiu s nápisy „dance" a „work". V druhé polovině jejich vystoupení bylo kolem pódia živo, protože probíhaly přípravy na bouřku - projekce zajely dolu, zmizelo pár bannerů, do kterých by se mohl opřít vítr, ale jinak se jede dle plánu a britská elektropopová dvojka může ukončit svoje hraní největším hitem That´s Not My Name.
Přebíháme na legendární Roxy Music. První písničku sice nestihneme a chvíli trvá, než se dostaneme dopředu, ale charisma Bryana Ferryho cítím už z dálky. Na pódiu nestál jak tvrdé y a skvěle komunikoval s publikem i kapelou - rozhodně žádný nafrněný páprda. První půlhodinu setu tvořily pomalejší písničky, ale koncert postupně gradoval až k největším hitům jako Let's Stick Together nebo Jealous Guy.
Po posledním přídavku běžíme na kapelu, která festival uzavírá - Arcade Fire. Jsou z Kanady, texty některých písniček mají napůl anglicky a francouzsky a tak není překvapením, že Régine mezi písničkami mluví plynně francouzsky. Ostatně o to se snažila většina účinkujících, i když málokdy s takovým úspěchem :). Arcade Fire jsou naživo výjimeční. Nejenže jim to skvěle hraje, ale hlavně působí absolutně autenticky a vy s nimi prožívate každou notu jejich emociálně vypjatých songů. Po padesáti minutách tohoto neuvěřitelného zážitku se ale totálně rozprší. Kapela jde dopředu, aby v tom nenechala fanoušky samotné, ale bohužel začne foukat vítr a v podstatě prší vodorovně a tak musí skončit, protože by se zničila technika. Chvíli stojí v dešti, omlouvají se a odchází. Po pěti minutách se vrací a vytrvalým promočeným fanouškům zahrají už jen akusticky písničku Wake Up. I když to nebylo dle jejich plánu bylo to výjimečné a skvělé zakončení festivalu a celého léta! A už teď se nemůžu dočkat příští festivalové sezony!
