NICELAND BLOGUJE: V Brně je to samej úchyl

Marta: I přes to, že si NiceLandi naplánovali svoji Moravia Back Door tour striktně bez ženského osazenstva, dostala jsem zelenou kartu na první štaci do Brna. Jako revanš jsem nám všem zařídila nocleh u mých kamarádek Uffs twins, které byly (krom mé smečky, samozřejmě) hlavním důvodem, proč jsem tuto expedici podnikla. Jak už se stalo dobrým zvykem, naše výprava začala zhruba půlhodinovým zpožděním, umocněným ještě nezbytným nákupem strun a Přemkovým zásekem při výběru z jednoho druhu holicích strojků. Přesto jsme se i tak dostali na D1 a já se v tichosti bavila pozorováním kapely. Jelikož jsme tentokrát jeli dodávkou, měla jsem je pěkně všechny z první ruky. Kytarista Tom tentokrát v roli řidiče  lamentoval nad pražskou dopravou, a do toho se mě snažil svým rejpáním připravit o funkci vrchní prudičky, závislák Boodya okamžitě uvedl do provozu svůj laptop s mobilním připojením a informoval své friends o dění v dodávce, Přemek zaujatě šrotoval svoji svačinku a Míša si jako správný emo tiše trpěl v zajetí angíny a bolavých ledvin. Poklidná atmosféra vládla do té doby, než jsme se ocitli v dopravní zácpě. Tento úsek cesty však není vzhledem k užitým vulgarismům publikovatelný, tudíž přeskočím rovnou k místu, kdy jsme si s Michalem na benzínce koupili na uklidněnou flašku vína a spokojeně pokračovali teď už sjízdnou dálnicí směr Brno. I přes zamrzlou navigaci a nedůvěru mužského osazenstva v mé schopnosti číst dopravní značky jsme celkem rychle našli klub Melodka, dopřáli Boodyovi pátrací akci po zadních vchodech a začali se lifrovat do klubu, který byl překvapivě slušně natřískaný.

Michal: Úplně nevím, jestli se mi líbí označení „Martina smečka“, ale vzhledem k zařízenému ubytování tohle malé faux pas přejdu. Turné nakonec bylo striktně maskulinní, ale tahle výjimka nám nijak zvlášť nevadila. Klasické zpoždění při odjezdu už by nemělo nikoho překvapovat. Mě snad úplně nejmíň, ale stejně jsem vzadu brblal. U plánování koncertů jsme se za poslední rok a půl dostali do fáze, kdy se časová rezerva posunula z půl hodiny na téměř hodinu a půl... A pořád je to málo. Cesta proběhla nebývale klidně. Má rekonvalescence z nemocných ledvin a angíny nebo co to vlastně bylo, probíhala úspěšně. Zvlášť od první láhve vína, o kterou jsme se s Martou rozdělili. Mé rozčilování, že jedeme pozdě, už nikoho nezajímalo, a tak po příjezdu do Brna a vcelku rychlém nalezení místa hraní jsem už raději jen rozdával úkoly. Hledání zadního vchodu se bubeníkovi nezdařilo, leč nikdo jsme - ani po pár příštích dní - nepřestávali doufat. Stačilo jen postavit Martu k dodávce. Ta hlídala všechny nástroje a vybavení, zatímco my je postupně odnášeli přes vchod hlavní. A to, že byl klub už narvanej lidma, nám moc nepomohlo, ale o to víc to zvýšilo naše očekávání. Nakonec jsme tedy skončili v backstage s neuvěřitelně malým průlezem za pódiem. Čtyři kapely, čtyři sady nástrojů a 250 lidí venku... Začínalo to vypadat, jako slibný večer.

Marta: Na svoji obranu musím říct, že termín „Martina smečka“ nebyl můj nápad, nýbrž se zrodil v jedné z blonďatých hlavinek našich ubytovatelek (těžko říct které, u dvojčat je to jedna za osmnáct a druhá bez dvou za dvacet…). Poté, co mi Přemek při vykládání aparátu utřel svoji basou ránu tam, kde břicho přestává mít slušné jméno, jsem konečně byla zbavena funkce hlídacího psa a mohla zaplout do klubu. Ještě rychlé zařízení vstupů pro naše brněnské nejbližší, zajistit, aby se do druhého dne aparatuře nic nestalo a celá kapela se mohla kompletně opít, koupit drink a hurá do zákulisí, kde bylo vážně poměrně těsno… Navíc se brzy objevily naše slečny domácí, takže o tlačenici nebyla nouze. Nálada však vládla veselá a atmosféra pod pódiem a ceny pití na baru slibovaly slušný zážitek. Po dvou předkapelách se na pódium konečně nasoukali NiceLand, Míša dostal k ruce svoji obvyklou dávku vína a pánové za velkých ovací rozjeli jeden z mimořádně vydařených koncertů. Povedených i přesto, že Boodyovi zřejmě někdo namíchal do pití speed a tak neustále uháněl napřed a u Come On se klukům dokonce na chvilku někam zaběhl. I tak však chlapci sklidili zasloužený potlesk a partička místních dokonce i pogovala, což pro mě byl na koncertě NiceLand zážitek zcela nevídaný… Úspěch měly i nové songy, takže se kapela po přídavku spokojeně odpotácela do backstage, kde se rozpoutala opravdu veselá after party. Škoda jen, že jsme propásli orgie, které se na pódiu i v publiku děly během show následující kapely… Ale o ty se s vámi jistě rád podělí samotný mistr, který si nikdy nenechá žádné zvrhlotinky ujít :).

Michal: Ok, musím uznat, že koncert to byl více než vydařený. A to hned z několika důvodů. Najednou se zdálo, že celá kapela popíjí. Zdání to nebylo. Dodávka i veškeré vybavení zůstávalo ten den na místě, takže pít mohli všichni. Basák si donesl na pódium tři piva a redbull s vodkou. Kouknu významně na ten catering, významně na basáka a oznamuju, že hrajem jenom 40 minut. A on na to: "No a proč myslíš, že mám jenom 3 piva?"

Občas trochu rozhozeni tím, že na nás někdo tančí a poguje, jsme dohráli svůj set, přidali jednu písničku a zalezli se schovat do backstage, aby mohla nastoupit poslední kapela HarajukuXPrincess. Její vystoupení se po pár písních zvrhlo v naprosto šílenou jízdu, kdy se lidem v první řadě nejdříve podařilo vysvléknout frontmana do spodního prádla. Načež, asi aby mu to nebylo líto, vyskočilo pár dalších polonahých - až úplně nahých - chlapců za ním a jali se se tančit a chlubit svým nádobíčkem. Něco jsem zahlédl a ochlubeni to teda nebylo :) Nevěřícně jsme koukali, co se to tam děje za hrůzy a shodli se, že v tomhle klubu musíme ještě někdy určitě hrát.

Ten večer jsem nebyl úplně ve formě a nakonec jsem skončil jako nejstřízlivější účastník brněnského zájezdu, a to mě trochu rozhazovalo. Uklidňovat všechny ostatní z naší grupy, zdvořile konverzovat s lidmi, se kterými si nemám co říct. A hlavně přebírat peníze a jednat s majiteli klubu mi přišlo v ten moment lehčí, než si zapálit cigaretu třením dřívka o dřívko. Postupně jsem se sbírali z euforie z podařeného koncertu. Fanynky si rády (za naší asistence) zapěly (pokud se tomu tak dá říkat) Wonderwall a v době, kdy už se na nás i barmani začali koukat podivně, jsme začali přemýšlet o návratu do nebezpečí vlastních domovů. I když ten večer byl na horizontu jen jediný příbytek. Ale vidina postelí a teplých peřin brzo převážila nad rocknrollovým životem... Aspoň jsem si to v ten moment myslel.

Marta: Jelikož tento blog píšeme v pozdních nočních hodinách a Míša má před sebou opět jen vidinu postele a teplých peřin, zdají se jeho slova poněkud skeptická. Ve skutečnosti mu ale konverzace obzvlášť s fanynkami podle mého názoru nečinila potíže, ba naopak, chvílemi si ji velice užíval. Stejně tak jako Wonderwall v našem podání, i když desátá repríza sklidila ovace už pouze u nás interpretek. Ve chvíli, kdy nám na baru odmítali nalít, jsem usoudila, že je čas zatroubit k ústupu, zavolala jsem taxi (což se neobešlo bez hádky s mistrem, ale bez hádek se zas neobejde žádná naše party), a zamířili jsme do Hotýlku u Provazníka. Po dohodě se zbytkem grupy část zamířila do nedalekého nonstopu nakoupit zásoby na after-after party, která se protáhla opět do ranních hodin. A jelikož jsme v minulém blogu ušetřili našeho Kudrlínka, teď si opět přijde na své, protože přišlo jeho pět vteřin slávy. Náš milý Boodya totiž neuposlechl moudré rady mamky Motyčky, udělal hop, noha udělala křup a kotník byl v hajzlu. Delegace se tak vrátila s vínem a cigaretami, nemohoucím bubeníkem, nadávkami na rtech a kdoví proč flaškou zelené. No nic, Boodyovi jsme na nohu pleskli led a party pokračovala, dokud postupně všichni neodpadli, my s mistrem, jak se na nás sluší a patří, jako vždy poslední.

Michal: Hotel u Provazníka je vyhlášený... Pro neznalé, jde stále o ta dvě roztomilá blonďatá dvojčata, která nám nám poskytla nocleh. Jenže lidí je moc a pití málo. Následná výprava do nonstopu má hned několik historek. Zaprvé jsme nesměli dělat hluk v domě, když jsme odcházeli. Bylo to těžké a já, pořád trapně střízlivý, jsem všechny přítomné napomínal, aby byli zticha. Zbytečně. Těch pár set metrů do obchodu se zdálo jako putovní cesta po asijských památkách. Jen Boodya perlil. Když začal přeskakovat ploty, tak jsem se ještě držel. Když začal vyskakovat na kolmé zdi a dělat parkurovské přemety, začal jsem už trochu vyšilovat. Nasadil jsem svůj otcovsko-mentorský tembr a snažil se mu vysvětlit, že by si měl dávat pozor. Nakonec má před sebou ještě pár koncertů a nahrávání alba. Můj první apel nebyl vyslyšen, tak jsem se obrátil na našeho kytaristu. Tahle anabáze se opakovala asi třikrát, dokud jsme z obchodu nedošli domů. Po chvilce jsem zjistil, že si ten blbec vyvrtnul kotník. A taky že se mi to celá kapela bála říct (naprosto pochopitelně). V ten moment už ale rozčilování nemělo takový smysl, protože mě kytarista nalíval levnou zelenou. To vymaže všecko. Poslední záblesky paměti jsou, že mě někdo táhne na lůžko...

Marta: Tak ten někdo jsem byla samozřejmě já, jelikož v Míšovi došlo ke zkratu a rozhodl se, že bude nocovat na sražených kuchyňských židlích. Vzhledem k jeho nemocným ledvinám, vracející se angíně a stále bolavým zádům jsem jeho nadšení pro tento nápad nesdílela. A protože to nešlo po dobrém, zvýšila jsem hlas a pak už šel skoro sám… Usnul dokonce i v rukavici. Poránu mě probudilo podivné šourání a zpoza přivřených víček jsem viděla Boodyu, jak se belhá do kuchyně. Po chvilce jsem ho dost podobným stylem následovala, abych se o tu smečku postarala. Jakožto odbornice přes snídaně jsem je všechny nakrmila a Boodya s Míšou dostali ještě preventivně dva růžové bonbónky. Boodyův kotník však začínal přibírat na objemu, což mělo za důsledek Michalův pokus o skok z balkónu, tudíž jsme Kudrlína vyslali s doprovodem do nemocnice a dál si užívali komfortu Hotýlku u Provazníka, kde nám bylo skutečně blaze. Ale vše hezké jednou skončí a tak nadešel čas našeho odchodu. Ani ten však nemohl proběhnout bez incidentu. Úkol zněl jasně: Boodya pojede z nemocnice rovnou do klubu, kde se sejde se zbytkem kapely, aby naložili aparát a vyrazili na další štaci, Marta pojede na Hlavní nádraží, odkud bude pokračovat směr Przeň. Při odchodu jsem ale zaznamenala rozbordelařený kufr mistra Kudrlína, rychle jsem mu tedy sbalila a kufr vynesla ven. Před domem ale pánové zjistili, že cestu do Melodky neznají, následovala tedy desetiminutová hádka o to, kdo zavolá taxi, až jsem to nakonec musela udělat já. Kufr jsem dala do jejich opatrování, poslední připomínky o slušném chování, pac a pusu a hurá na šalinu. Jaké bylo moje překvapení, když o pár minut později naproti zastávce přibrzdilo taxi s našimi hvězdami, z nichž ten s tou patkou na mě něco gestikuloval, načež mi volal, aby mi oznámil, že se jim podařilo Boodyův kufr zapomenout na ulici…. Nezbylo mi nic jiného, než jim kolektivně vynadat do idiotů a doufat, že zvládnou zbytek tour bez mého dozoru, což se naštěstí podařilo, a že já přežiju akci se Sunshine a Skyline v Przni, aniž bych umřela steskem, což se také podařilo… :)

Michal: Ráno bylo krutější, než bych očekával. Nevím, jestli to bylo způsobeno oním zeleným jedem, kterým jsem předchozí akci ukončil nebo doznívající nemocí, ale asi jsem musel vypadat špatně. Když mi místo "dobré ráno" Marta beze slova podala dva ibáče a sklenici vody. Naštěstí to rychle přešlo a já se připojil k ostatním do kuchyně, kde naše ajťácká polovina kapely již okupovala své laptopy a místní hotelové připojení. Facebook a jiné veselé stránky frčely ostošest. Mě se podařilo ještě poslat minulý blog - report z Plzně, načež jsem zjistil, že se jedná o starou, neupravenou verzi. Taky jsem za to dostal patřičně od spoluautora Martičky vynadáno. Vyřídil jsem pár mailů a telefonátů, potvrdil koncert v mém rodném městě a letěl do sprchy. Bubeník z nemocnice aprílovsky děsil, že má sádru. Ale dostal jen mastičku a obvaz. Simulant. Dobalili jsme, vyšli ven a čekali na taxi. Doteď nechápu, jak jsme mohli ten kufr přehlídnout a nechat ho na druhé straně ulice. Naštěstí si toho nějaký hodný pejskař všiml a začal divoce gestikulovat, když jsme se kolem onoho místa s autem otáčeli. Ptám se kapely, jestli máme všecko, že ten pán venku se chová fakt podivně. Buď má infarkt nebo se nám snaží naznačit, že jsme něco zapomněli. Boodyův kufr. Na prvním rohu taxi zastavuje a kytarista bodře vyskakuje a běží pro něj. Konečně dojedeme zpět do klubu, kde najdeme jednu z blondýnek a bubeníčka, jak se nalívá zeleným pivem (byl zelený Čtvrtek). Z klubu se nikdo neozýval a tak jsme se dohodli, že se naobědváme na místě. Bohužel pro nás jsme si vybrali ten nejoblíbenější podnik v Brně. A tím pádem čekali na jídlo i pití skoro hodinu. Opět nabíráme zpoždění. Já ani nedojídám, platím útratu a snažím se všechny popohnat k odjezdu do Ostravy, kde má proběhnout další koncert. Ale o tom zase příště...