NICELAND BLOGUJE: Forever Young
Bohužel, některé akce se konají i přes týden a tudíž můj hluboký obdiv všem, kteří se účastní a jsou schopni druhý den fungovat. To, že se muzikanti tahají po večírcích a po koncertech není žádná novinka, samozřejmě nejde jen o muzikanty, ale kolem "byznysu" se motá mnohem více druhů lidí. Od promotérů a novinářů nadšenců, až po fotografy a groupies. A není v tom žádný rozdíl, jestli jdete na koncert nebo prostě do klubu, do hospody s kamarády, s kolegy z práce, svými drahými polovičkami (jak by tohle znělo v mužském rodě kruci?). Nakonec i ta veřejná hudební produkce je často záminkou k setkání se známými, k dalšímu z pokusů o genocidu mozkových buněk. O rozšíření si zásoby hloupých vtipů, nových drbů a historek, ze kterých si stejně ráno pamatujete půlku.
Zrovna odolávám náporu a přemlouvání zúčastnit se jedné podobné akce. Vím, co mě čeká. Stejný lidi, hudba, která mě sice nesmírně baví, ale slyšel jsem ji milionkrát. I kdybych se chtěl soustředit, pořád se budu s někým zdravit, ptát se ho, jak se má a co je nového, i když jsem dotyčné potkal minulý týden, pravidelně mě bombardují statusy na facebooku a o internetovém chatu ani nemluvím. Kapela dohraje, nálada už bude veselá, protože prostě být musí, i kdyby se pan zvukař stavěl na hlavu. Potáhne se do ranních hodin, nové páry se spárují, staré se rozhádají a odejdou tu noc každý svou cestou, některé přežijí a těší se na další zastávku. Třeba druhý den. A tak pořád dokola...
A jo, dost často si to užíváte, správná konstelace planet (ideální je úplněk) a známých, finanční situace vás netíží, rodiče vypadli na víkend, neudělá se vám špatně, všichni se baví a vy si můžete odškrtnout další povedenou akci se slovy: "Jo! Tam jsem byl, to bylo supr". Co na tom, že za pár měsíců nebudete sto rozlišit jednu od druhé. Všude chleba o dvou kůrkách, všude stejně hnusný víno levná vodka. Na některé věci je spoleh.
Celá tahle věc mě prvně napadla, když se mi nedávno hlavou začaly honit myšlenky a plány na blížící se silvestrovský večer. Doma se sedět chce málokomu, na televizní estrády se dá koukat opravdu jen s velkým sebezapřením. Pražští se mohou z recese vydat na Václavské náměstí a sledovat, jak naše hvězdy otevírají na playback promrzlá ústa do rádiových evergreenů, aby se samy pak odešly zaslouženě taky někam bavit, zatímco vy stále mrznete, široko daleko už žádné místo, kam se schovat a tak skupujete svařené víno po litrech. Ne, tohle vážně ne.
Nutit se v tento večer někam vyrazit jen proto, že jsme si kdysi řekli, že je to poslední den v roce vyložený masochismus...Bavit se za každou cenu, utratit několikrát více, než jakýkoliv jiný večer v roce, protože téměř všude je vstup. Nebo rezignovat na veřejná kulturně/občerstvovací místa a udělat si pěkně oslavu doma. A ze strachu, že by, nedejbože, před půlnocí něco došlo, nakoupíte všeho třikrát víc, jen pro jistotu. Odpočítávání, novoroční prezidentský projev a hromadná líbačka. Někdo odpadává už před půlnocí. Někdo pozvrací záchod. Někdo v deliriu vyhodí starožitný model letadýlka, co slepoval váš pradědeček, z okna, jen aby zjistil, že vážně nelítá. Někdo se zamkne ve vaší ložnici. A usne tam. V koberci a v gauči zejí díry od cigaret. Skleniček za celý večer podstatně ubylo, z hromadné líbačky máte opar a ráno zůstávají jen ti nejvěrnější, kteří si ale najednou vzpomněli, že musí na rodinný oběd a tudíž vám opravdu nemohou pomoct uklízet. Happy new year!
Tak si říkám, jak z tohodle všeho vybruslit. Vzpomínám si na jednoho kamaráda, kterého znám už léta. Původem je z USA a většinu času vyrůstal v Las Vegas. Město hříchu a hazardních her. Pokud se o New Yorku říká, že to město nikdy nespí, tak Las Vegas je tím pádem v permanentním rauši. Před pár lety jsme s partou přátel plánovali silvestrovské posezení, zamluvili dva velké stoly v již dnes neexistujícím podniku jménem Marquis De Sade a samozřejmě zvali i jeho. Řekl, že si bude doma asi číst nebo půjde spát a že nevidí důvod, proč by se měl nutit chodit někam ven a bavit se na povel. A taky, že jde o jeho filosofii, že dělá jen to co chce a netrápí se maličkostmi a do ničeho se nenutí. Aspoň, že prý nemá vrásky ani žaludeční vředy. Tak jsem se ze zvědavosti zeptal, kolik, že je mu vlastně let. Prý příští rok pětatřicet. Vypadal o deset let mladší. Asi na tom něco bude...
Takže, až si vzpomenete, že zrovna dnes musíte někam jít a musíte se neskutečně bavit. Že cítíte nutkavou potřebu nesedět doma, protože to lidi našeho věku přeci nemůžou, vzpomeňte si na to, jak asi budete vypadat za deset let. A taky, že ty nejlepší věci a zážitky se dějí neplánovaně a nečekaně a budou to přesně ty, které z paměti jen tak nedostanete.
P.S.: A na ten koncert zítra stejně jdu. Jak jsem říkal v minulém blogu, kultura je kultura. Uvidíme se tam.
