NICELAND BLOGUJE: Grinch
Tři roky jsem bojkotoval Vánoce. Sladkému jsem odvykl, na to mě nikdo nenaláká. Zimní sporty nepěstuju a zima jako taková mi vlastně docela vadí. Místo kapra bych si radši vybral sushi. A sledování pohádek má pro mě smysl jen kvůli nostalgii, některé mi přijdou s odstupem času docela pitomé. Atmosféru si bez své, dávno ztracené dětské naivity, nevychutnám. No co se dá dělat.
Ano, uznávám, zasněžené paronama zimní Prahy má něco do sebe. Koukat na něj skrz okno mi ale bohatě stačí. V bytě je zima, i když topení jede naplno a na plotně už chybí jen svařené víno. Postupně odrážím různá nachlazení a nemoci koňskými dávkami léků, aby se neopakovaly situace, kdy se pro nemoc musely rušit koncerty. Postihlo nás to v kapele už skoro všechny, ale zatím to vycházelo. Tak předpokládám, že do jednoho lehnem s teplotou na Štedrý den... Zákon schválnosti.
Ale samozřejmě mám kolem sebe hodně lidí, kteří si většinu tohohle blázince náramně užívají. Baví je lítat po obchodech a shánět ty nejlepší produkty kapitalismu v těch nejmodernějších nákupních centrech, aby obdarovali své blízké. Mají neskrývanou radost z první sněhové vločky, která jim přistane na nose. Načež hned běží domů, aby vytáhli lyže nebo snowboard a připravili je na sezónu... Nebo aspoň vydolovali z kůlny sáňky. Baví je plánovat si, kdy a jaké druhy cukroví letos napečou, i když ho sami vlastně ani nejí. A nemůžou se zbavit pocitu, že od první adventní neděle musí jejich dům svítit, jako přistávací dráha mezinárodního letiště.
Takovýhle entuziasmus vás prostě, chtě nechtě, strhne, a tak jsem letos i já podlehl a rozhodl se tradice taky následovat. Třeba se na to zase budu koukat jinak. Jo, přál bych si znovu chodit do školy, abych se mohl těšit, jako kdysi, na blížící se prázdniny. Znovu nenápadně čekat, až rodiče odejdou z bytu a neúnavně hledat dárky, co mi nakoupili. Přál bych si zase nosit palčáky a sněhule a oteplovačky a sáňkovat na nejbližším kopci až do tmy, dokud bych neměl rukavice i boty skrz naskrz mokré od sněhu a prsty promrzlé až do běla... Probudit se po ránu a nepřipadat si trapně, že si místo posledního hitu od Lady Gaga broukám koledy (ok, připadal bych si trapně vlastně v obou případech). Sedět u štědrovečerní večeře a tu spráskat tak rychle, že popoháníte ostatní, ať už sakra dojí a vy můžete konečně jít rozbalovat. A chtěl bych, aby mi ty pohádky fakt nepřipadaly tak pitomé.
Letos to prostě risknu a popřípadě poreferuju, pokusím se pár lidem udělat radost, překonat se a zkusit si vzpomenout, jak a o čem ty Vánoce vlastně maj být. A do doby, než se NiceLand stane tatínkem (za dlouho!) neuvidí sváteční radost na vlastních dětech, se bude snažit obklopovat právě lidmi, kteří o své nadšení ještě nepřišli a snad ho tím i trochu nakazí. Takže hezké svátky.
