NICELAND BLOGUJE: Jedeme na Tábor - part 2
Po prvním náročném dni a aklimatizování se jsme v 5 ráno vytáhli dovezené matrace a do volného místa mezi nástroje a kabely jsme je rozložili a bez sebevětší námahy usnuli. Nebo spíš omdleli. Po pěti hodinách spánku, které se většině zdály jako pět minut, už producent pobíhá po studiu a snaží se nás vzbudit. Zdatně mu sekunduje bubeník Boodya, který bude mít po několik dalších dnů menší problém přenastavit svůj biorytmus, který byl prozatím zvyklý brzy ráno vstávat do práce nebo do školy a usínat se slepicema. Po třech dnech už se s tím smířil a stejně jako my ostatní normální muzikanti usínal se svítáním a budil se v poledne. Naštěstí pro něj, už jsme měli chuť ho po ránu mlátit.
Zpětně se zdá, že většina dnů probíhala stejně. Ráno rychlá sprcha a rychlá snídaně. Některým stačilo 5 rohlíků, jiným jen kafe a cigáro. Počasí bylo aprílovsky rozmařilé, takže nás ani nemrzelo být zavření bez přístupu denního světla. Hrajeme, nahráváme, kucháme písničky na malé kousky a zase je slepujeme dohromady až nám z toho jde hlava kolem. A to vše za podpory levného piva i vína (snažíme se rozpočet držet nízko).
První krize začíná zhruba třetí den navečer, kdy se o pauze vydáme dokoupit zásoby jídla i pitiva. A zjišťujeme, že náš producent právě "slaví" narozeniny. No, nedá nám to, takže k běžnému nákupu přihodíme taky láhev vodky a whisky na oslavu. Ty obě padnou ještě tentýž večer a v mírném deliriu naprosto překopáváme píseň, kterou jsme už raději půl roku ani nezkoušeli. A jsme nadšení (a asi to bylo i momentálním stavem). Kytarista se ujímá kláves u nichž se postupně vystřídají i basák a sám mistr producent. Tvůrčí nadšení dosahuje k sedmé ráno takových hodnot, že Bůďa prokopne buben a zatímco tím pádem my máme padla, bubeník plánuje počkat na otevření prvního obchodu s nástroji a blánu koupit. Když se kolem jedenácté dopoledne vrací, dokonce i s kolektivní snídaní, kolektiv je už dávno v limbu a tak se u měnění blány alespoň natočí. A propos - natáčet videodeník se zdálo jako výborný nápad. Alespoň ze začátku. Postupem času jsme dospěli k názoru, že z nasnímaných hodin materiálu je po zásahu cenzury použitelných pouze malý zlomek. Viz níže.
Další den nastává krize. Strategicky jsme pro nahrávání zatím vybírali songy, které relativně umíme a ve kterých se forma během produkčních zásahů moc nezměnila. První zásek se jmenuje I Won't Give In. Rytmus se sype, předělává, ale po několika hodinách trápení se konečně dostáváme do fáze, kdy s výsledkem už můžeme být spokojeni. A to je třeba oslavit. Dopíjíme zbytky ze včerejška a vrháme se na další song. Písničku, kterou jsme v nové úpravě hráli asi jen dvakrát na zkoušce. Možná to bylo pokročilou hodinou nebo kofeinovýma tabletama, kterýma jsme se všichni nacpali, ale napodruhé se nám ji podařilo nahrát a to (pro všechny zúčastněné) hodně odzbrojujícím způsobem. Když si ji hned na to pustíme, Boodya se už neudrží a pantomimicky předvádí, jak moc dobrý oplodňovák ta písnička je. Všichni padáme smíchy a litujeme, že ho u toho nikdo nenatáčí. Boodya se ale v euforii nenechá dlouho přemlouvat, doneseme kameru a on celé divadlo předvede znovu a do záznamu. Tentokrát i s malým vylepšením v podobě piva tryskajícího z láhve. No, některé věci se nedají popsat, to se musí vidět, takže pokud nám bubeníček ten záznam někdy vydá, určitě se na youtube objeví. Pro dnešek toho bylo dost, jdeme spát. Kytarista Tomáš ještě v noci odjíždí do Prahy kvůli školním a pracovním povinnostem. Basák Přemek ho následuje hned ráno poté.
Zůstali jsme tedy osamoceni pouze ve třech a plánujeme, co tedy budeme dělat. V hledáčku máme společnou píseň se Sunflower Caravan, která zatím existovala pouze s klavírem na demu. Snažím se tedy Boodyu naučit formu, dost se u toho vzteká, není to zrovna lehkej song. Producent nám moc nepomáhá, protože ten den ho dostihl spánkový kontokorent (jak tomu s oblibou říká). Krutá daň jeho workoholismu a nedostatku odpočinku zapříčiní to, že je vlastně naprosto nepoužitelný. Dřímá na kanapi v režii a občas z polospánku prohodí věty typu: "Kluci dobrý, hrajte, já vás poslouchám" a dvě sekundy na to začne chrápat. Na otázky co teda máme na počítači zmáčknout, abychom to mohli aspoň nahrát, sice reaguje, leč usíná opakovaně uprostřed věty. Což nám sice ze začátku přijde komické, až roztomilé, o něco později už silně demotivující. Naštěstí se v podvečer vrací Přemek a nahráváme už ve třech, což producenta trochu probudí. S výsledkem jsme spokojeni, psychedelická nálada by se dala krájet a jen se těšíme, co Andy ze Sunflower do toho za pár týdnů zapreluduje na klavír.
Vžíváme se do pracovního tempa a poslední dny prvního týdne ubíhají velmi rychle a trochu mi splývají. Je neděle večer a producent najednou oznamuje, že všechny základy od basy a bicích už máme a jsme tedy tři dny v předstihu. Což znamená, že se můžeme pustit do nahrávání kytar. To Tomáše velmi potěší a hned se ujme stěhování aparátů do hlavní nahrávací místnosti. A nenapadne ho nic lepšího, než nahrávat rovnou na dva aparáty. Přemek a Boodya jdou s pocitem dobře odvedené práce do města slavit a já uléhám na gauč a zavírám oči. Alespoň na chviličku, než se připraví další nahrávání. Najednou mě zvuková vlna nejen probudí, ale málem shodí z kanape. Aha, Tomáš už všechno zapojil a přesto, že jsem v relativně odhlučněné místnosti, aparáty, které jedou na plný výkon, mě už spát nenechají. Ještě, že studio je v údolí a tak se zvukové vlny moc nešíří. Být někde na kopci, tak je nás slyšet na kilometry daleko. Ale spát se u toho nedá. To také o pár dní později zjistí i zbývající dva členové, kteří se v podroušeném stavu a ve velmi dobré náladě vrací asi ve tři ráno. Jsou ze zvuku unešeni. Další den si jeden lehá až o tři místnosti dál, i když se tam vůbec netopí. A druhý usíná se zvukotěsnýma sluchátkama na hlavě. Ne nepodobné těm, co nosil Otík ve Vesničko má, středisková...
Je poslední den, doděláváme co se dá a pomalu balíme. Půjčená dodávka je opět narvaná po strop a další dva osobáky taky. Kolektivně vyrážíme do Prahy kolem půlnoci. Máme toho všichni dost, ještě vyložíme pár věcí, Boodya vyhodí producenta po několika týdnech doma a utíkáme všichni domů. Extrémně se těším na vanu a svou postel. Máme dva dny volno a pak pokračujeme dál ve studiu v Praze na Vinohradech. A myslíte, že jsme ty dva dny odpočívali? Ale kdeže. To by přeci nebyl Rock'n'Roll!
