NICELAND BLOGUJE: Kapela na turné

Jo, některý události jsou veselejší, jiné už méně, ale s tím člověk tak nějak počítá předem. Jako byste se pokoušeli sjet v nákupním vozíku čerstvě zledovatělou sjezdovku na kopečku mezi paneláky, kterou si improvizovaně upravila banda děcek, který se prostě v tý metropoli nemaj kam vrtnout. A pod kopečkem je hned dvouproudá výpadovka a vy víte, že nějakýmu karambolu se určitě nevyhnete a že to bude bolet. Ale za pár dnů, týdnů nebo měsíců se tomu budete smát. Pokud si nesrazíte vaz. A takhle nějak to vypadá, když jede kapela na turné...

Takhle napsané na papíře nebo někde v pixelové podobě na internetu to vypadá dobře. Ne-li až profesionálně. V první půlce října si vydáme desku a pak během dvou měsíců odjedeme 25 koncertních zastávek. "Jo, jasně! To bude skvělý! To bude rock'n'roll!"

No entuziasmus nás velice rychle přešel. První 4 koncerty na Moravě byly sice velká zábava, jen v kapele to trochu drhne. Nové písničky ještě zdaleka nejsou tak zajeté, jak bychom si představovali a myšlenky na nějakou koncertní exhibici jsou velice rychle zadupány do prašné země. Všichni se bedlivě soustředíme na to, co bychom vlastně měli hrát a jediné, co nás při koncertech nakopne, jsou přívaly pozitivní energie z předních řad. Pokud v té přední řadě samozřejmě někdo je.

Hned říjen je docela nabitej. Osm koncertů během dvou týdnů z nás velmi rychle setřesou jakákoliv očekávání. Pardubice, Jihlava i Havlíčkův Brod. Koncerty čím dál tím lepší, škoda, že je skoro nikdo neslyší. Napětí stoupá, ponorka je čím dál tím větší a dekompresní kabina a ani otupění omamnými látkami nezabírá. Každá zastávka jede podle stejného scénáře. Sraz u zkušebny, odjezd, večeře na benzince, pozdní příjezd, povzdech nad návštěvností. Koncert. Někdy je nálada horší, jindy lepší. Většinou podle lidí. Pár světlých výjimek se najde a nám se nechce jet domů, afterparty nás někdy láká, ale povinnosti volají a tak dříve nebo později nasedáme do auta a vydáváme se směr Praha. A tak pořád dokola.

Ono to fakt na první pohled vypadá hrozně jednoduše. Seženete auto, domluvíte pár koncertů a prostě jedete. Ale dneska kapelám už moc věcí do karet nehraje. Myslím tedy aspoň kapely, které zpívají anglicky a moc si na ně nezatrsáte, protože ten zpěvák s namalovanou držkou je tak trochu emo. Některé žánry to mají u nás holt lehčí, ale není nutné brečet nad rozlitým vínem. Spíš je důležitější to vůbec přežít.

Kolotoč koncertů se nezastaví ani na chvilku. Každej týden je větší a větší zima. Přírodní podmínky ztěžujou kdeco. Čím je konec roku blíže, tím pomaleji autem jedete. U každé ostřejší zatáčky se do hlavy vkrádají obrazy toho, jak auto, nedbající pokynu řidiče u volantu, tvrdohlavě na náledí udržuje směr a končí v nejbližším poli. Tiše závidíte těm, kteří jsou v autě schopni usnout kdykoliv.

Přítelkyně se na vás dívá skrz prsty, když ji několikrát týdně opouštíte a jedete někam za fanynkama. Rodina má tendence vás vydědit, protože jste svoji mámu nenavštívil už aspoň měsíc. A nevzpomenete si, že byste alespoň mohli zavolat. Nenápadně se snažíte prodloužit čas příjezdu i samotného hraní. Kapela před náma hraje jen 40 minut? Tak to ne! Nenápadně je začnete povzbuzovat, že určitě ještě nějaký hitovky mají, jen ať si zahrajou.

Připadáte si, jako kontrolor u pásu, který se nikdy nezastaví.

Až teď. Poslední koncert tohoto roku je za námi. A už před ním bylo vidět, že tahle informace nás těší. Někdo své nadšení dusil v sobě, jiný si dá zas tři plzně a rozdává panáky s tím, že je to zelená, i když jde o mor zvaný absinth. Koncert se nesmírně povede, protože v ten moment je vám jedno, kolik je tam lidí. Do hlavy vám prosakují dávno zapomenuté vzpomínky na to, že vás vlastně tyhle výlety kdysi bavily. A že kdyby to takhle bylo pořád, tak by těch koncertů klidně mohlo být i víc. Jak kacířská myšlenka! Takhle už fakt ne. Příští rok už se nebudeme vrhat do všeho po hlavě nebo bychom o ni taky mohli přijít. A na to jsme ještě mladý. Tak si užijte svátky, málokdo se na ně těší tak, jako my. Veřte nám:)