NICELAND BLOGUJE: Menší zlo
Ve druhé řadě Superstar jsem se nedostal ani přes dramaturgy v základním výběrovém kole, na předávání Slavíků mě letos pro jistotu nepozvali vůbec a na kytaru, nebo nedejbože na klavír, nebudu nikdy hrát jak Matt Bellamy (frontman Muse). Krom zmíněné poslední křivdy mému egu je ale to ostatní zanedbatelné. Důležitý je vytyčit si ty správné (a hlavně dosažitelné) cíle. Samozřejmě jste mnohokrát četli v biografiích umělců o vzestupech a pádech a hlavně následných, opětovných vzestupech, viděli jste mnoho sportovních filmů, kdy se na konci příběhu stárnoucí a zacházející hvězda vrátí na hřiště, překoná bolest ze svého starého zranění, aby v rozhodující moment vstřelila zásadní gól, odpálila homerun nebo poslala kámen po ledové ploše přímo na střed (mluvím o curlingu a přiznávám, to by byl vážně nudnej film).
Jenže historie se takhle už dávno nepíše. Až na světlé (ehm) vyjímky typu Michaela Jacksona se nezdá, že by kolem sebe někdo dokázal vytvořit uměleckou auru, která by byla slepě následována fanoušky přes všechny kontinenty. Nakonec i Michael tu auru dovršil tragickým a neočekávaným, proto zapamatovatelným koncem. Dokonalý scénář života hvězdy pro celou generaci odkojené na reality shows.
Nebudu zbytečně bádat nad tím, jak se hudba stává instantní, ne proto, že by dobré hudby nebylo dost, ale z důvodu mediálního přehlcení. Být zarytý fanoušek a snažit se udržovat si přehled alespoň v určitém žánru je práce na plný úvazek. Alespoň si to určitě někteří redaktoři hudebního časopisu Filter donedávna mysleli. Bohužel, prosincové číslo se už na pultech stánků neobjeví, důvodem je samozřejmě finanční krize. Ale opravdu jsme na tom tak špatně, že se inzerenti bojí o své grafy příjmů a výdajů a nutí firemní účetní pracovat přesčas, aby se dostali z červených čísel? Čí je to vina, když jinde to funguje?
Samozřejmě, že můžeme vinit hlavně sami sebe. Pokud se o kulturu obecně nebudeme zajímat a investovat do ní svůj čas a hlavně peníze, půjde to s ní z kopce. Pokud neprojevíte sebemenší zájem o chození na koncerty, do divadla, kupování knih a časopisů a třeba i hudby na originálních nosičích (i když tady jde už opravdu o něco jiného), nemůžete čekat, že kulturní úroveň bude na takové výši, abychom se před jinými zeměmi nemuseli stydět. A pokud nebudete právě v tom Slavíkovi hlasovat, tak proč se rozčilovat, že zase vyhrál Gott (i když mu to přeju). A neplatí stejné pravidlo, jako u politiky. Pokud nevolíte, můžete na politiky nadávat, když není jiná možnost volby, než menší zlo.
Každý národ asi má ve vedení to, co si tak nějak zaslouží a dvojnásob to platí i o kultuře. Chodíte do kina a vybíráte si filmy podle plakátů? No dobře, zasloužíte si pak protrpět dvě hodiny nad Xtým trapným pokusem o českou komedii amerického stylu. Stačilo by si předem přečíst recenzi a měli byste alespoň trochu jasno. Jenže ouha. Časopis Premiere, který v jazykových mutacích donedávna vycházel snad v pěti různých zemích, už také na stáncích nenajdete (v USA přestal vycházet předloni a nahradila jej online, ale oproti Česku, plnohodnotná verze).
Další a další příklady by se našly hned. Divadlo Komedie zvažuje až tříletou pauzu. Bez grantů to samozřejmě nejde, ale že by měli plno každý večer? Nemyslím si. Nebo se u nás opravdu už chodí na jenom na horkou jehlou spíchnuté muzikály? Do kina na české tragikomedie nebo americké blockbustery? Ani netuším, jak je na tom knižní trh, snad aspoň tomu se daří dobře. Vím, že tohle lamentování už jste slyšeli mockrát. Pravděpodobně někde v hospodě u piva a málokdy se dojde k nějakému řešení. Krom toho, co jsem uvedl výše, tedy musíte investovat (do kultury), abyste vydělali (kvalitní kultura), mě žádné lepší řešení nenapadá. Možná to za dalších deset let bude vypadat lépe. Ale nemusíme jenom čekat, až to udělá někdo za nás.
P.S.: Děkujem všem lidem, kteří se tak často objevují na koncertech, užijí si dobře strávený večer a nemrzí je do těch lidí, co se snaží na pódiu něco vytvářet, investovat svůj čas, peníze a energii...
