NICELAND BLOGUJE: Na belgický způsob

Marta: Od posledního výletu s NiceLandama do Brna jsme si s výletěním dali trochu pauzičku. Kluci se zavřeli do studia, aby pro vás přichystali nové geniální album, a já pracovala na tom, abyste věděli, jak celý proces probíhá. I když natáčení stále ještě není u konce, finální podoba se už rýsuje a musím skromně podotknout, že jsem na pány umělce velice hrdá. Za tu dřinu si samozřejmě zasloužili také nějakou odměnu. A ta se dostavila – v podobě výletu do Bruselu.

Ač jsem v první chvíli ani nedoufala, že bych mohla jet taky, najednou jsem měla v ruce letenku, sbalený kufr a mířila jsem na letiště. S Míšou jsme letěli z nám neznámých důvodů o den dřív než zbytek kapely. Crazy tour jsme započali v salónu Joshua, kde šikovná kadeřnice Iva vytvořila mistrovi nový super sestřih, na který si nemohl zvyknout, proto jsme ho hned na místě spláchli vodkou. Poté jsme na Ořechovce vyzvedli kytary a kufr, a vydali se směr letiště. Odbavení proběhlo kupodivu hladce, takže nám do odletu zbývala ještě hodinka času, jenž jsme strávili konzumací našeho oblíbeného šampaňského v jednom z barů. Na palubu letadla jsme tudíž dorazili příjemně naladěni, a tak nás o to víc potěšilo zjištění, že víno v letadle nám ČSA poskytne gratis. Na naši žádost, aby nám byla rovnou ponechána celá flaška, sice sympatická slečna letuška nepřistoupila, nicméně nalila nám do zásoby a ještě se vrátila, aby doplnila naši hladinku alkoholu v krvi. Není se proto čemu divit, že jsme se na letiště v Bruselu vypotáceli v poněkud podroušeném stavu. Malé zklamání nastalo, když nás místo uvítacího orchestru, pionýrů s mávátky a transparentu s nápisem NiceLand čekal jakýsi pán s podivnou cedulí V českém zastoupení, naštěstí ale mozkové závity ještě fungovaly a za chvíli jsme se i se zpěvačkou z Bek Ofis vezli přímo do bruselského Českého domu.

Michal: No, tak odměna ve formě výletu z hranice naší maličké zemičky byla samozřejmě zasloužená. A pro Martu taky (což nechtěla přiznat). To je tak, když někoho neplatíte a on se i tak občas snaží přetrhnout. Prostě časem se začnete cítit trochu provinile a tak, když se naskytne příležitost jako tahle, hned je vám jasné, komu ta extra letenka náleží. Důvody oddělených odletů nebyly neznámé. Zbytek kapely pod vedením našeho basáka Přemka se ujal organizace monstrózního koncertu Deftones v Roxy a tak si asertivně zařídili odlet hned následující den. Měl jsem trochu obavy z brzkého odletu, což - jak vím - některým z nás moc nesvědčí, ale tuhle zodpovědnost jsem raději vypustil rychle z hlavy a nechal to na nich.

Nejsem příznivcem velkých změn, takže po novém sestřihu byla vodka opravdu na místě. Stále ve střehu, kdy se přihodí nějaká katastrofa, příznačná to věc pro jakékoliv cestování s NiceLand, jsme mířili směr letiště. Všechno proběhlo tak hladce a podle plánu, že se mi tomu nechtělo věřit, a mé paranoidní obavy bylo potřeba něčím spláchnout ještě před odletem. Samozřejmě se ve mně začala klubat cestovní horečka a velká očekávání. A tak, s pocitem rockové hvězdy na turné, objednávám neprozřetelně láhev šampusu, kterou jsme nuceni vypít velice rychle (což mi nedělá zas takové problémy), abychom se nakonec stihli dostat do letadla. Marta trochu přehání... Nebo spíš byla načatá z nějaké párty z předchozího večera. V Bruselu už nám bylo veseleji, pravda. Ale několikakilometrová procházka po terminálu až k východu a k našim zavazadlům fungovala výborně. Nasedáme do auta z okna hltáme panoramata Belgické metropole... No, z dálky zatím dobrý.

Marta: Co se týče nějakého přetrhávání, je Míša mimo mísu… Spíš se snažím denně nepřetrhnout… jeho. Ale to sem teď nepatří. V ulici Rue de Caroly už probíhaly přípravy na celou tu slávu, začínalo se stavět pódium a k našemu překvapení se všude kolem ozývala čeština, Po chvíli jsme narazili i na kluky z Bek Ofis, s nimiž jsme se domluvili na malou večerní party a pak už se nás ujal muž činu Honza. Objasnil nám, co nás čeká a nemine a ubytoval nás v apartmá přímo v Českém domě. Po aklimatizaci jsme se rozhodli najít Bek Ofis bandu, takže jsme se posilněni vodkou vydali na docela dlouhou procházku při západu slunce směr centrum. Protože já už jsem před časem v Bruselu byla, chtěla jsem Míšovi ukázat aspoň nějaké krásy hlavního města Evropy, což se mi podařilo jen částečně. Na náměstí Grand Place se sice ještě kochal (i když s mobilem v ruce), u Čůrajícího panáčka už ale začal vypovídat službu a nenalákala jsem ho ani na Čůrající holčičku nebo Čůrajícího pejska. Mezitím nám Bek Ofis za pomoci sms oznámili, že je zmohla únava a party pro tento večer ruší, takže jsme dotčeně zapadli do prvního baru, kde jsme spláchli žal vínem. Rozhodli jsme se nelámat nic přes koleno a užít si osamělý večer ve dvou, k vychlazené vodce, jež nás čekala v hotelovém pokoji, nakoupili džus a udělali jsme si private party s tím, že aspoň půjdeme brzy spát, což se nám překvapivě nepodařilo. Těžko říct, zda za to mohl organismus nabuzený několikakilometrovou procházkou, fakt, že jsme nedokázali na chvíli zmlknout nebo příšerné vedro v našem pokoji, nicméně zamhouřit oči se nám podařilo až kolem osmé ranní a to jen na dvě hodiny, tudíž nás ráno zastihlo v poněkud rozpoloženém stavu. Což samozřejmě nás ostřílené alkoholiky neodradilo, vyskočili jsme „svižně“ z postele a vydali se na další ozdravnou procházku po okolí. V rámci dodržování pitného režimu jsme si koupili pivo a vodku s džusem, obhlédli arabské ghetto a vrátili se k českému domu pozorovat finišující přípravy a vyčkávat příjezdu zbytku kapely.

Michal: Nevím, proč z nás Martička dělá alkoholiky. Já se považuju za nadšeného degustátora. Pravda, na místě všecko fungovalo po stránce organizace skvěle, takže, i když zarytý odpůrce procházek, zvlášť  těch turistických, jsem se pod tíhou situace nechal přemluvit. Brusel je na první pohled taková trochu rychlejší a monumentálnější Praha. Na pohled druhý už to tak slavné není. A když nám Bek Ofis oznámili, že to pro dnešní večer balí (jeli do Bruselu autem, což jsme se dozvěděli druhý den... budiž jim odpuštěno), tak nezbývalo moc sil, než na rychlou zastávku v místním baru a sklenici předraženého bílého od nerudné a nechápající obsluhy. Tenhle bar byl pokus číslo 2, v tom prvním se číšník ani neobtěžoval. No, začalo se mi trochu stýskat po pražských putykách, ale řekl jsem si, že dám tomuhle městu ještě šanci. Nakonec tady nejsem, abych obcházel hospody, že jo. I když to je vždycky fajn bonus. Procházka mě zmohla víc, než Martu, sluníčko nezapadlo ani po desátý hodině, je tedy čas se vydat zpátky. Zúročil jsem své geniální orientační schopnosti a dovedl nás zpátky do hotelu. Pravda, vařil jsem trochu z vody, ale to se mi v ten moment přiznávat nechtělo. Alespoň jsme minuli jednu údajně nebezpečnou čtvrť. Možná bychom měli o zážitek víc, ale nemusím mít všechno. Na pokoji, kde nešlo otevřít ani jedno okno, bylo příšerný dusno a ani vodka s džusem nás opravdu neuspala... Takže dvouhodinový šlofíček nevěstil nic dobrého. Ale co, na takovýhle věci jsme trénovaný.

Marta: Alkoholiky z nás opravdu dělat nemusím, stejně to už o nás všichni vědí, tak jakýpak copak. Míša si asi neuvědomuje, že každý správný degustátor nápoj pouze poválí po jazyku a vyplivne, obrátit do sebe sklenku šampaňského tak, jak je u Míši dobrým zvykem, je pod úroveň znalce.:) Ale zpátky k našemu programu. Kolem druhé hodiny odpolední jsme se dočkali zbytku kapely a spadl nám obrovský kámen ze srdce. Kluci sice po předchozí noci vypadali poněkud použitě, ale byli celí a při smyslech. Dovedli jsme je na pokoj, s kyselým úsměvem si vyslechli řadu jízlivých poznámek a ulevilo se nám, když se pánové rozhodli pro odpoledního šlofíčka. My si krátili odpoledne v našem pokoji odpočinkem, hraním, natahováním strun a vytvářením mistrova makeupu. Venku na podiu už to mezitím rozjeli Tomáš Kočko Orchestra, které posléze vystřídali Bek Ofis. V té chvíli se vzbudil i zbytek našeho osazenstva a nervozita nabírala na obrátkách. Obsadili jsme šatnu, kde Přemek na poslední chvíli za pomoci gafy spravoval basu, Boodya si stěžoval na nedostatek občerstvení, Michal se rozčiloval nad playlistem a Tom jen tak zevlil. Pak už se ale přiblížil čas vystoupení, kluci neuvěřitelnou rychlostí přestavěli stage a nazvučili a šlo se na věc. I když ulice Rue de Caroly nebyla ještě úplně zaplněna, i tak jejich koncert vyvolal nadšení a šum v řadách diváků, kteří si vystoupení pochvalovali. NiceLandi i přes zvukařovu nepřízeň hráli jako o život a problémy se zvukem se pod pódiem nijak neprojevily. Po koncertě už na kluky čekala hrstka fotek/podpisů/alba/konverzace chtivých fanynek, následovalo rychlé focení se spřízněnou fotografkou Dianou a poté jsme se odporoučeli na pokoj trochu se uklidnit. Hlad nás ale záhy vyhnal zase ven, takže jsme přemluvili kuchaře, aby nám vydal večeři, po níž se strhla vášnivá debata na téma právě odvedeného výkonu. Já jsem pomalu, ale jistě začala umírat, ale ta hlavní afterparty nás teprve čekala…

Michal: První kámen ze srdce mi to ráno spadl, když jsem se probudil. Tedy, že se mi podařilo vůbec vstát, hlas byl docela ve formě a kapky do očí odlily zbytek rudého závoje do propadliště dějin. Na snídani nebylo ani pomyšlení, ale v té nervozitě to nebylo tak překvapivé. Vyjdeme ven do dalšího krásného dne (bez slunečních brejlí ani krok) a já trpělivě očekávám první špatné zprávy. Nic takového se ale neděje, pár minut po plánovaném příletu mi volá Přemek a já mu posílám přesnou adresu pro taxikáře, který je má z odlehlého letiště dopravit až k nám. Během dlouhé hodiny čekání před budovou Českého zastupitelství stihnu udělat ještě krátký rozhovor (myslím, že do rozhlasu, nějak jsem nevnímal). Mít na ruce hodinky, tak nervózně pokukuju každou druhou minutu, ale taxík i se zbytkem kapely naštěstí v klidu doráží. Kluci jsou až podezřele rozjaření. A bohužel nejenom výletem, ale hlavně je na některých vidět spánkový deficit a nadměrné oslavování podařeného již zmíněného koncertu Deftones. Nebudu jmenovat, ale jednomu členu kapely nebylo moc rozumět, v obličeji vypadal tak o generaci starší než zbytek osazenstva, ale zase to vynahrazoval neutuchající radostí, že nás vidí. Bál jsem se, že nás začne objímat. Poučeni z předchozích nezdarů kluky promptně odvádíme na oběd. Je jasné, že k obveselení jim krom sekané s kaší stačí i můj nový účes „na blbečka“, takže se raději co nejdříve přesuneme na pokoj, kde povinně všichni do jednoho omdlévají. Začínám být nervózní a jdu si raději natáhnout struny a projít nové texty k písničkám.

Ani se nenadějeme a už dohrávají Bek Ofis, námi probuzení kluci už připravují nástroje. Vypadají mnohem líp, stačí ještě do šatny dopravit hromady občerstvení a povzbuzujících nápojů (pro mě láhev červeného) a nedočkavě se krčíme u pódia, abychom se mohli začít připravovat. Organizace zvládla všechno tak dobře, že snad začínáme zvučit ještě dřív. Vyposlechneme si pár oslavných ód od pořadatelky a zároveň uvaděčky Lindy hned ve dvou jazycích. A jdeme na to. Zvuk zdaleka nebyl takový problém, jak se snaží naznačit Marta. Jsme jen od přírody rejpalové a chtěli bychom nemožné. V tom horku se potím jako prase. Ale koupil jsem si pro tuhle příležitost extra drahý struny a hraje se na ně skvěle. Všichni v kapele si to užívají, soudím aspoň z toho co vidím, když mám možnost se otočit. Hlas ve skvělé formě mi dovoluje dělat vokální cukbrliky, přes pot nevidím a tak zpívám se zavřenýma očima. No co, aspoň to vypadá, že je to procítěný. Při Come On si pár lidí začne zpívat, což je milý překvapení. Aspoň někdo nás tu zná.

Končíme údernou a veselou Make It Last z nového alba a hned vzápětí balíme nástroje. Žádný odchod po rockersku se nekoná, časový harmonogram je prostě neúprosný. Všechny věci automaticky putují na pokoj, abychom měli o starost méně a mohli se věnovat nočním nástrahám Bruselu. Na přetřes přijde plán večera, o kterém jsme už s kapelou debatovali před odletem. Celou dobu jsem doufal, že si to kluci rozmyslí, leč nestalo se tak. Letadlo nám všem letí relativně brzy ráno, tak nepůjdeme vůbec spát! Výborně. Po dvou hodinách spánku z té představy dvakrát nadšený nejsem, ale adrenalin a euforie z dobře zahraného koncertu přebíjí můj pud sebezáchovy.

Marta: No, nevzpomínám si, že by Míša nějak toužil po tom, dát si před odletem relax… Moje zaječí úmysly jít spát jsou okamžitě zmařeny a chtě nechtě jsem odvedena zpět k rozjařené partičce. Kluci z Bek Ofis se fikaně snažili přesunout after party blíž k jejich hotelu, který byl hodinu cesty od nás, nicméně i jejich úmysly jsou posléze zavrhnuty a na mejdan se vyráží do nedalekého baru. Část z nás se po prozkoumání vydýchaného prostoru odpotácí do nedalekého parku, kde se povalujeme v trávě a popíjíme všechno, co teče. Mistra na chvíli přemůže únava a tak se vydáváme na krátkou procházku po arabském ghettu, kde nakoupíme šampaňské za 2.50 euro a vracíme se do baru zkontrolovat zbytek bandu. Obsluha nás ale nemile překvapí, když nám odmítne nalít a začne bar zavírat, což nám ale nezabrání v otevření a konzumaci přineseného šampaňského. Většina osazenstva se pak přesune do baru přes ulici, který už zvenčí vypadá nesympaticky (šampaňské za 280 euro!), takže s vydatnou pomocí Kryštofa Michala ze Support Lesbiens dopíjíme venku náš laciný mok a řešíme, co dál. Zbytku kapely se v baru ne nepodobnému gay klubu evidentně líbí, my však rezignujeme, nakoupíme další zásoby bublinek a po anglicku zmizíme na hotel. Teprve kolem půl čtvrté ráno se na ulici začne ozývat halekání, neklamný to důkaz, že se zbytek party vrací, aby za hodinu a půl mohli opustit ubytování. Ohleduplnost je jim v povzneseném stavu cizí, bez zaklepání nám vtrhnou do pokoje, naskáčou do postele a začnou se dít věci nevídané. Energií překypující Boodya už neví co by, a tak si začne žehlit své andělské kudrny. A to činnost mu však dlouho nevydrží, skončí jen s vyžehlenou patkou. Po návrhu rozjet pořádnej rock´n´roll a zdemolovat pokoj, se aspoň pokusí demonstrativně vyhodit z okna prostěradlo, tím ovšem veškerý rock´n´roll končí a pánové se musí vydat na letiště. My máme k dobru ještě dvě hodinky, které Míša prospí, a já strávím balením. Poté ho nemilosrdně vytáhnu z postele, posbírám věci, které v té rychlosti zapomněl, a vyrážíme směr letiště. A to bychom nebyli my, aby se na závěr nestrhlo trochu té ostudy… Po ohledání letenek zjistíme, že máme ještě spoustu času, takže si v letištním baru klidně popíjíme vínko a teprve když se ozve v letištním šumu z reproduktorů hlášení: „Mistr Motyka and miss Pusova – last calling!“, překotně posbíráme saky paky a upalujeme na gate. Letušky moc pochopení pro „zpožděný taxík“ nemají, zřejmě nás nevytrhnou ani sluneční brýle, tudíž si vyslechneme cosi o tom, že na chlastání v baru máme času dost, ale na včasný nástup do letadla ne… Je nám to fuk, zhroutíme se na sedačky, let strávíme hodnocením celého výletu, který alespoň pro mě skoro neměl chybu, a doufáme, že nás osud zase brzy odvane někam do světa…

Michal: Marta teď na mě trochu ušila boudu, protože vše publikovatelné ze zbytku večera už vyžvanila a mně nezbyly téměř žádné opěrné body pro mé pověstné bonmoty. Z té (předem oficiálně plánované) afterparty opravdu rychle sešlo, nejenže přestali obsluhovat, ale začali i zákazníky doslova vyhazovat ze židlí. Přímo z pod naších českých prdelek nám ukradli křesílka, stůl zmizel a my na malém náměstíčku stáli trochu bezradní. Což po zmíněném výletu do parku bylo už trochu moc. V tenhle moment u mě naprosto a definitivně vítězí Praha, alespoň co se týká přístupu k alkoholikům, kteří mají peníze a chtějí utrácet (rozuměj: zákazníkům). Po přesunu na hotel a pozdější invazi kapely s rock'n'rollovým spiritem („jdeme dělat bordel, tady nás nikdo nezná“... i přesto, že všude byli samí Češi) jsem konečně tedy odpadl na další dvě hodinky spánku. Nic víc se z toho popisovat opravdu nedá. Snad jen to, že kocovina z tohohle výletu o sobě dávala vědět ještě o tři dny později na plzeňském festivalu Cigistock. Ale některý věci stojí za to a návraty do reality jsou vždycky trochu bolestné. Doufám, že brzy budeme mít šanci takhle „utéct“ někam znova.