NICELAND BLOGUJE: Na divoko
Máme trochu plonkové období, co se týká koncertů, chtěli jsme se soustředit na nahrávání alba (pomalu docházím k závěru, že by nás to zase tolik neovlivnilo). Ale když přijde nabídka na předskakování naší spřízněné kapley The Slots v Žatci a v Kadani, tak neodmítám. Takovéhle hostování má své výhody. Většinou se nemusíte, z hlediska organizace, o moc starat. Zvukovka zabere maximálně 5 minut a to už musím být hodně náročný (nebo zvukař naprosto hluchý) a ještě se svezu v jednom autě, což zvlášť u The Slots, je někdy opravdu zážitek. Jedna hláška střídá druhou v takové kadenci, že bych neměl ani čas si je zapisovat, natož si je pamatovat.
Je pátek, sedmnáctátá hodina večerní a vyrážím směr Smíchov ke zkušebně, po cestě si ještě vyzvedávám kytaru, což se mi málem stává osudným, když velmi tvrdošíjně musím odmítat přemlouvání přítomných k zapojení se do domácí párty, ignoruju hlášky, jako "stejně tam nikdo nepřijde" nebo "oni se bez tebe obejdou", beru futrál s kejtrou a mizím urychleně do tmy.
Slots jsou ještě větší zevlové než my, takže odjezd se protahuje tak o hodinu, za chvilku na ulici parkuje velká dodávka, kam se pohodlně všichni vejdeme. Neskrýváme nadšení z výbavy tohoto vozidla, zvlášť z ploché obrazovky za hlavou řidiče a vestavěného DVD přehrávače. Méně nadšeni jsme z toho, že výběr disků není moc velký a někdy trochu obskurní. Cesta do Žatce má trvat asi hodinu, takže zavrhujeme film a vyhrává záznam koncertu Johnyho Cashe. Po půl hodině už většina posádky nadává, old-school americké country Muže v černém se nesetkává s pochopením (nechápu, neznabozi jsou to!) a tak přichází na řadu disk č. 2 - záznam koncertu Tří sester, který automaticky přeskočíme a jdeme rovnou koukat na bonusy. Je to trošku nesourodá směska záběrů, více či méně vtipných, bubeník padá z koně, pije se pivo na ex. Vlastně přesně to, co bychom od bonusů téhle kapely čekali.
Sjíždíme z dálnice a...bloudíme. Široko daleko ani světýlko, naznačená objížďka se nakonec tváří jako obrovský kruhový objezd, takže když skončíme už potřetí na stejném místě, řidič už nemá daleko k tomu vyhodit GPS z okna a odejít do polí. Naštěstí to nevzdává a nějakým záhadným způsobem se za pár minut ocitáme na místě určení.
První kapela už hraje, v klubu je docela plno, v zákulisí ještě více, takže nástroje zatím necháváme v autě a jdeme zneužít našich 20 piv zdarma na baru. Začínám mít podezření, že polovina přidělených půllitrů na mou hlavu bude možná trochu moc a tak se rád podělím i s klukama. V mém vlastním zájmu. Zjišťujeme, že hrát máme až za 3 hodiny. To nikdy nevěstí nic dobrého, a tak jedno pivo raději ucucávám hodinu. Stejný přístup naštěstí u Slots nefunguje, a tak je za chvilku docela veselo.
Začíná velký boj o cigarety, z šesti lidí během chvilky už nikdo žádné nemá, následuje tedy výprava dvou členů do večerního Žatce, načež se zbytek kapely dozví, že cigarety mají jenom v nonstop herně, která je sice nedaleko, ale když se výprava nevrací, dostáváme trochu strach, že propadli kouzlu hazardu, levné žatecké jedenáctky nebo šarmu místní barmanky. Nic takového se naštěstí nestalo a pět minut před zvukovou zkouškou se všichni, relativně v pořádku, vrací zpět do klubu, kde v rychlosti nazvučí a já jdu na řadu.
Po čtyřiceti minutách trápení už jsem zpět v zákulisí a kriticky si nadávám, protože z naší kapely není nikdo přítomen a tak to musím zastat sám. Zjistil jsem, že nové písně se bez kapely hrajou hůře, než bych čekal, že kytara zní trochu podivně a zasloužila by menší technickou kontrolu a že je fajn si před koncertem ostříhat nehty, protože některý akordy prostě jinak nezmáčknu. Hm, no co, člověk se pořád učí.
Hned na to naskakujou na stage The Slots, odvedou tak odevzdaný výkon, že zpěvák málem omylem sráží druhého kytaristu z pódia a bubeník prokopne blánu. Což mu nebrání odehrát poslední tři písničky a to včetně přídavku, který byl vypískáván a vytleskáván tak dlouho, že už měl půlku bicích složenou. A přesto, nebo možná právě kvůli těmhle polním podmínkám jde o nejsilnější song celého večera. Kapela sleze z pódia a já je nepoznávám, najednou si přijdu hrozně střízlivý a rozumný, což se nakonec ukáže jako pravda, podezřívám je, že na pódiu měli něco silnějšího, než jenom vodu. Zahraje poslední kapela, místní partička s hardrockovými kořeny, sklidí největší úspěch, nad čímž musíme, chtě nechtě, kroutit nevěřícně hlavou. Dohrála hudba, klub se pomalu vyprázdňuje, loučíme se s přítomnými a odcházíme až v momentě, kdy řidič už naštvaně startuje dodávku, že nás tam klidně nechá, když se nám v Žatci tak líbí.
V autě už skoro nemluvíme, někteří usínají, někteří by se rádi kochali krajinou, ale je tam tma, jako v pytli... Nevidím co se děje na dálnici, ale najednou začneme docela prudce přibrzďovat, až to nakonec zadupneme uplně, uslyšíme náraz, já se zastavím hlavou o přední sedačku, což má krční páteř provází velmi nepříjemným křupnutím. Jednomu divokému praseti se ta noc asi stala osudnou, chvilku dumáme, jestli budeme vařit guláš nebo zmizíme po anglicku, ale dobré svědomí nás přemůže a voláme tedy zodpovědné autority. Ti moc situaci nechápou, ale prý někoho posílají. Po čtyřicetiti minutách čekání to vzdáváme, víc jsme už udělat nemohli. Přední část dodávky nevypadá moc dobře, nevíme, jestli nám má být více líto majitele nebo divočáka. Ale na filozofické úvahy už je trochu pozdě a tak rezignovaně nasedáme a jedeme dál. Eric, zpěvák kapely se za celou dobu z limbu neprobere a odmítá nám historku s čuníkem uvěřit.
Ve zkušebně, jako by toho nebylo dost, se zaseknu s bubeníkem a protože jsme skoro sousedi, kecáme až do svítání a vyjíždíme první ranní tramvají směr Břevnov, načež doma upadám do komatu během prvních nanosekund, kdy se mé tělo dotkne postele. Děsím se, co se stane příští týden, opět já sám, opět Slots a koncert v Kadani a v Chomutově. Ale zjištění, že NiceLand nejsou jediní s podobným druhem historek z koncertů, mě na pár dní uklidňuje a dává mi trochu víc naděje na budoucnost našeho spolku.
