NICELAND BLOGUJE: No a co?

Trochu se děsím návratu do Prahy a do jejích spárů, trochu se děsím momentu, kdy se postavím ná vahu, strategicky umístěnou hned vedle lednice. No dokážete si představit větší kulinářský masochismus? V noci se tajně vydáte na noční plěnění a rabování a potom, co na vás ten odporný vynález, měřící vaši hmotnost, vycení své rudé digitální zuby, přejde vás chuť a vemete si jabko. No po svátcích to asi jinak ani nepůjde. Ještě, že jsem nedostal skoro žádné oblečení, musel bych ho po novým roce vyměnit, za jinou velikost. Rozumíme si, ne?

V posledních týdnech jsem tu v pár myšlenkách nakousl témata, která by se mi teď sakra mohla hodit. Novoroční předsevzetí??? O tom by se dalo napsat hodně, ale ve zkratce, je to blbost. Za celý rok přede mnou vyvstane tolik nových cílů a úkolů, které bych měl splnit a u většiny z nich se to nepodaří, tak proč si přidělávat další, že jo.

Taky jsem naťukl pohnutky nás, sociálních upírů, jenž nás nutí k nucenému veselí právě poslední den v roce. No co, taky je to hloupost. Že je lepší věci moc neplánovat a netěšit se na nic, na to jsem přišel už dávno. A mám věk  i na to, abych zůstal klidně sedět doma. Jako idiot se dokážu chovat celý rok, tak se do toho, zrovna poslední den v roce, hrnout nemusím. I když teď už třetí den ležím s ledvinama (alkoholický narážky stranou), bolí to, jako by vám někdo chtěl vrazit rozžhavenou jehlu skrz půlku trupu a pak se do něj snažili narvat piercing velikosti hula hop. Au! A psychice taky moc nepomůže, když musíte každých pět minut na záchod a čuráte krev. Mno, aspoň prolívám vnitřnosti pivem. Hodně tekutin a tak, lepší se to a pomáhá to... Možná si nakonec nějakou silvestrovskou oslavu zasloužím... Tak!

Stovkový lehký cigára mizí jedna za druhou, nic jiného tady nebylo k sehnání a já si na tu extra porci nikotinu a dehtu rychle zvykám. Gauč mě pomalu pohlcuje do svých útrob a bojím se, že až budu chtít vstát, tak už me nepustí a přiroste mi k zadku. Ne, že bych měl v plánu noční procházky po krásách středočeského kraje, ale moje lenost mě někdy otravuje. Rozkrok mi zahřívá laptop, což sice může neblahodárně působit na mé budoucí rozmožovací schopnosti, ale aspoň něco, snad trochu smysluplného, z toho vznikne. Stejně si nejsem jistý, jestli bych měl tenhle genetický balíček neuróz, nervů a sklonů k závislostem všeho druhu předávat dál.

Dneska je tedy poslední den roku a já do něj vkročil s mírnou kocovinkou, takže představa dnešního plánovaného veselí mě trochu děsí. Asi budu za hodnýho a raději dohlídnu na ostatní, aby si neublížili. Nakonec to vypadá, že na dnešní oslavě budu nejstarší, tak co se dá dělat. Ale přesto, že za další dva dny se opět o něco blíže posunu k třicítce, nepřipadám si o moc rozumnější. Že se silnice přechází na zelenýho panáčka a že se mám rozhlídnout vlevo a vpravo, to vím od tří let. Že není dobrý míchat šampaňské s čímkoliv jiným vím od sedmnácti (vhodná a težce zasloužená zkušenost pro dnešní večer).

Že přísloví, jako třeba "dvakrát do stejné řeky nevstoupíš" jsou sice hezká věc, ale realitu moc neodrážejí. Robert Fulghum to možná s tou školkou přehnal, ale pravda je, že už se mi nových poznatků moc nedostává. Nevadí, ono to nějak dopadne. Přijde další rok a všechno zase dokola. Aspoň na některý věci je spoleh.

Tak to dneska moc nepřehánějte a neubližte si a pokud vám přijde, že dnešní blog je trošku o ničem, tak máte pravdu. Je... No a co... Nemůže se pořád něco dít, ne?:)