NICELAND BLOGUJE: O manželství
Chceme být na nahrávání připraveni. I když všichni víme, že to ve studiu nakonec bude trochu jinak a improvizovat se musí a bude. Čeká nás ještě 7 koncertů před tím, než se úplně zavřeme v kobkách nahrávacího studia. S kapelou se potkáváme častěji, než s rodinou, svými dívkami nebo kamarády. Manželství na plný úvazek.
A stejně jako v manželství se i my občas porafáme kvůli kravinám. S obavami hledíme do budoucnosti a jsme z toho nervózní. Pozdní příchody na zkoušku dokáží vyvolat hodinovou debatu. Když se něco "sere", nemluvíme o tom, házíme nástroji a odcházíme (ze zkoušky, popřípadě i z kapely).
A zase se, někdy i s pokorou, vracíme. Uklidněni tím, že jsou to všecko jen nepodstatné hlouposti a že musíme pracovat. Na písničkách a hlavně i na tom, abychom se navzájem nepozabíjeli. Naposled se náš kytarista Tomáš zmínil, že už dlouho nedostal přes hubu. Myslím, že to bylo po jeho klasických (a vtipných) poznámkách na stranu jiných kapel, co zkoušejí hned vedle nás. Být jím, tak se tolik nebojím. Za pár dní by u nás mohly lítat facky. Ponorková nemoc je zákeřná. A to nás čeká ještě skoro dva měsíce tohodle šílenství. Chaosu a stresu. Ale na druhou stranu i nadšení a hravosti v nových písničkách. To je náš hnací motor, z toho někdy blázníme, ale na druhou stranu, to nás udržuje při životě. Tedy alespoň mě. Většinou...
Je to trochu, jako byste měli vlastního osobního kuchaře. Největší špička ve svém oboru, s metály a michelinskými hvězdami na sněhobílé čepici. Ale uměl by jen tři jídla. Každé ráno byste museli snídat vejce benedikt, kachnu na divoko s brusinkama obědvat a večeřet salát s cherry rajčátky a bazalkou. Ať už by to bylo sebelepší, za jak dlouho by se vám to asi přejedlo? Brzy... Takže poslední zkoušky, zvlášť po povedeném, ale vyčerpávajím minulém koncertě v Chapeau Rouge v Praze, probíhají asi takhle:
Invence tedy klesá úměrně s počtem zkoušek. Myslím, že se všichni těšíme, až si budem moct vzít dovolenou a nebudem muset nikoho z kapely vidět alespoň dva týdny. Ale vzhledem k našim plánům bude tohle možné až někdy koncem roku. Optimistické vyhlídky, že jo? Ale věříme tomu. A jako každý muzikant chceme něco vytvořit a nenechat si to pro sebe. A pokud někdo říká opak, že mu o lidi nejde, tak kecá. Víme, že to hodně z nich neocení. Ale pár se jich snad najde.
Protože nakonec je to fajn pocit, když někdo napíše, jak mu určitá píseň připomíná rozchod s přítelkyní. Nebo naopak zamilované období. Jak ho zase jiná po ránu nakopne, aby se mohl "prát" se světem a ani nemusí být emo. Právě si do sluchátek pouštím album, které jsem intenzivně poslouchal před více než deseti lety. A pořád si pamatuju, co jsem tehdy cítil. Pořád mám určité songy spojené s jistými lidmi a událostmi. A hlavně jsem si vzpomněl, že muzika je to, co jsem opravdu vždycky chtěl dělat. Nic jiného neumím a umět nechci. Na jednu stranu je to štěstí, že mám v životě vysoké cíle. Tak snad ty pády z výšek nebudou nikdy tak velké, abych toho někdy nechal.
