NICELAND BLOGUJE: O múzách
Nevím, co mě děsí víc. To, že jsme se rozhodli zkoušet nové písně každý den? A ano, budete se divit, ale někteří z nás máme svoje životy (kromě mě, samozřejmě). Nebo taky, že většina materiálu není komplet po textové stránce hotová? Provizorní nahrávky zatím odbývám léta cvičenou svahilštinou. Jak pravil Vlasta Burian, je to asi jako si vrazit horkej brambor do dutiny ústní a zkusit mluvit. V mém případě tedy zpívat. Ještě zapracovat na dost utrápeném výrazu a pořádný EMO projev je na světě. On se ten text nějak dopíše. Stejně tomu nikdo nerozumí.
Teď si samozřejmě dělám legraci. V koši, zvlášť s postupem let a s procházením šuplíků, skončilo hodně písňových textů. Vlastně všechno z období 16 až 20 let se motá jen kolem vztahů (což se dá ještě pochopit a překousnout). Ale některé banality nebo naopak básnicky rozmáchlé pokusy rozervaného středoškoláka mi už taky nejdou přes pusu. Ono to asi časem nebude jiné i s písničkama, které už jsou ve světě a hrajeme je. Čím víc knih přečtu a čím větší cynik se ze mě stává, tím méně by se mi například chtělo zpívat, že se těším, až vyjdu ze základky a nebudu mít úkoly:)
Neříkám, že vždy musí jít o zásadní sdělení. Nejlepší texty jsou stejně ty osobní a v těch je někdy upřímnost a celková nezabalenost někdy i devízou. Některá slova pronesena ve správném kontextu a s dobrým načasováním mají svou sílu. A jedna věta refrénu dokáže popsat celý příběh (Placebo - Meds). Nebo naopak kreslíte silnější a silnější obrazy, které podporují jedno téma (Nohavica - Mikymauz). U hudebních textů je ošemetné právě to, že se k nim jako autor neustále vracíte. Deklamujete je na koncertech stále dokola. Tu procítěněji, tu méně, záleží na situaci. Nevzpomenu si na jiný umělecký obor, kde by tenhle problém tvůrce měl. Film, kde hrajete, který točíte, ke kterému jste napsali scénář, nemusíte ve výsledku ani shlédnout. U knih platí to samé. Jak to jednou pustíte do světa, stejně nic nezměníte, ale vracet se k dílu nemusíte. To je teda pěkně nefér.
Dospěl jsem tedy do bodu, kndy jsem zjistil, že už si nemůžu dovolit být úplně osobní. Život sám o sobě není tak bohatý na zážitky. Alespoň ne na ty dost silné, aby ve vás vzbudily touhu se z toho vypsat a to s takovým výsledkem, aby to na konci dávalo aspoň trochu smysl. Vím, že je pro mě ideální pracovat pod tlakem (což teď tedy určitě jsem). Začal jsem ještě více číst a ještě více sledovat filmy. Inspirace je všude. A každý příběh se dá popsat hned z několika úhlů pohledu. Všechno bylo řečeno a všechno se dá říct, když už ne lépe, tak jinak. Postupně mi tímhle přístupem přistály v hlavě - a později na papíře - dokonce i povídky a hlavně texty. Dva z nich třeba o manželství (ehm). Oba inspirovány filmem, z nichž první je romantická sci-fi komedie (fakt) a druhá velmi neromantická černá komedie. Konkrétně jedna scéna, kdy manžel strčí svou manželku ze schodů po dvaceti letech společného života. A paradox na závěr, vzniklo z toho veselé country se šťastným koncem. Možná, že nakonec nejsem takový cynik, jak si někdy myslím.
Každopádně doufám, že, i v tomhle hektickém čase mě múzy neopustí a že nahrávání alba proběhne tak, jak si plánujeme. A já nebudu za pár let cítit, že zpívám blbosti. A hlavně, že to tak nebudete cítit vy.
