NICELAND BLOGUJE: Pod vlivem
Možná jsem se neměl tak nadšeně vrhat do závějí, abych pomáhal odhrabat basákovo auto z pod půlmetrové vrstvy sněhu. Auto, které se díky svému letnímu obutí musí v takových sibiřských podmínkách roztlačit do cca 20-ti kilometrové rychlosti a téměř do něj nastupovat za jízdy, protože kdo zastaví, už dál nejede. Ale co, nějakou tu rýmičku si musím odbýt pořádně aspoň jednou za rok, cítil bych se celý nesvůj. Jen škoda, že zrovna dneska díky tomu propásnu Depeche Mode, zítra a pozítří vejlet s Radiostars po jižních destinacích naší republiky, nemluvě o prostojích ve zkouškách s kapelou, v pilování a tvoření nových písní. Ne, nebojte, na novém albu se stále pracuje. A pokud se budem schopni sejít všichni ve zdraví, bude nám (hlavně mně) do zpěvu.
Snad poprvé, za mou krátkou kariéru bloggera, vznikl nadpis článku dříve, než text samotný. Při googlování sebe sama (věřte-nevěřte, oblíbená činnost mnoha lidí) jsem narazil na jeden starší bulvární článek o mé osobě. Nebyl zdaleka tak hanlivý, jak by se na první pohled mohlo zdát. Ve zkratce šlo pouze o to, že jsem při loňském vystoupení na jednom pražském festivalu, v pauze mezi druhou a třetí písní odložil kytaru a odběhl za pódium pro...ehm...načnutou láhev jihomoravského chardonnay. A bylo to...i takhle málo stačí někomu ke štěstí, ale tak co, špatná reklama je taky reklama (a jak jsem zmínil, nakonec vyzněla pozitivně). Stejně bych to spíše tipoval na okurkovou sezónu...
Teď ale nepřijde vyloženě obhajoba alkoholu, jak by někdo mohl čekat. Dřív jsem tvrdil (a za tím si stojím stále), že se po víně lépe zpívá. Jen si vezměte všechny ty české a moravské prostonárodní písně. Všimli jste si někdy, že jich většina, rozsahem i skladbou nepatří mezi ty nejlehčí? A že jich je tolik? Většina z vás má taky určitě po pár skleničkách chuť zpívat, že jo. Takže asi stačilo, když se úroda povedla a po pár bujarých večerech byly národní zpěvníky o nějakou tu klasiku bohatší. Ty se tedy po pár dekádách a díky absenci jmen autorů staly veřejným majetkem a snadnou kořistí různých hudebních spolků a zázrakem kulturního kapitalismu jménem teleshopping. Ale proti gustu...
No dobrá, přiznám to. Jsem trémista. Tak jako ale hodně z vás. Vzpomeňte si na vaše potící se dlaně a sucho v krku, když jste měli před celou třídou recitovat básničku. Nebo třeba na nějaké první rande, máte nutkání stále uhýbat očima, žmoulat něco v rukou a v hlavě marně hledáte témata, která by protějšek mohla zajímat. A ještě déle nenacházíte vhodná slova, jak ono téma nakousnout a popsat. Možná jste za život přečetli stovky knih a vaše teoretická slovní zásoba se téměř blíží literární genialitě, ale v určitých momentech vám tréma zatmí mysl, zmrazí svaly a šlachy a nezmůžete se na víc, než na dlouhé a trapné ticho. Nebo historky o počasí...
Jenže tréma k tomu patří. Tréma je (až na určité patologické výjimky nízkého sebevědomí) důkazem toho, že to myslíte vážně. Samozřejmě si vzpomenu na hromadu protichůdných příkladů. Ale pokud se budeme bavit jenom o hudbě, tak potřebuje trochu víc, než vypilovanou techniku. Potřebuje kus herectví, hodně tréninku, jistotu i improvizaci. A hlavně je hudba zábava a teď ruku na srdce. Dokážete se bavit a, co je horší, bavit ostatní na povel? Já ne. S každým vystoupením se to lepší, jako u všeho, i tady trénink pomáhá. Ale hlavně. Když víte, že lidé, co na vás koukají, si to užívají přímo úměrně tomu, jak si to užíváte vy. A jejich nadšení vás zpětně nabíjí. A tak to má být. Je to podivná chemie, ale když správně namícháte ingredience, výsledek stojí za to.
P.S.: Úplně z jiného soudku, věřím, že všichni sledujete zprávy, takže bez delšího vysvětlování - DMS HAITI na číslo 87777 (35 kč)
