NICELAND BLOGUJE: Pohled odjinud

Vysvětlivky: BitchLand, Miša = já

Boodya, Kudrlín, Kudrnáč atd = bubeník

Přemek = basák

Tomáš, Kuliman = kytarista

Marta: Je pátek a každý normální člověk se těší na víkend, který skýtá příslib odpočinku. Já ale opět musím mít něco extra – čtyřdenní výlet do Bruselu ve mně probudil cestovatelské pudy a tak házím za hlavu koncert Lily Allen i spánek a vyrážím do Liberce na koncert NiceLanda, na který jsem mimochodem uháněla do Roxy ve čtvrtek přímo z letiště. Má ještě smysl někoho přesvědčovat, že nejsem fanynka??!

Michal: No, tak Marta asi fanynka je, i když se občas snaží tvářit jinak, nezaujatě a s odstupem, ale to je vzhledem k věkovému průměru našich ostatních fanynek pochopitelné...

Ale oběť to byla velká, po výletu do Bruselu, dárečky byly, no krása.

Marta: Je čtvrt na šest a já se potloukám v blízkosti zkušebny, která z pro mě nevysvětlitelných důvodů sídlí hned vedle policejní stanice. Po chvíli marného čekání přemýšlím, že si s muži zákona půjdu poklábosit na téma moje ztracená občanka na bruselském letišti, pak ale dám klukům ještě šanci a dál zaháním zimu vínem. Za půl hodiny konečně nastupuju do vymrzlého auta. Mistr Motyčka si tou dobou už veze zadek v jiném autě, čehož může jen litovat, neb flašku vína mám ve vlastnictví já (dočasně, jak se později ukázalo).

Michal: Mít zkušebnu vedle státní bezpečnosti má své výhody. Teoreticky by tam neměl nikdo přijet s obrovskou dodávkou a odvézt všechno vybavení. Ale víme, jak policie funguje, takže tyhle teorie necháme plavat pouze v rámcích hypotetických úvah. Na naši obranu, ono zpoždění bylo zaviněno schůzkou s naším budoucím producentem, který byl tak třeskutě vtipný, že jsme dočasně na nového pasažéra posádky pozapomněli... Sorry, Marto... A cestovat bez vína se taky dá... Už v autě jsem začal mít teplotu a hlavně záchvat paniky z toho, že mám být v tomhle stavu dva dny na cestách... Ale o tom potom.

Marta: Po dnou hodinách cesty v roli tichého pasažéra se ocitáme v Liberci, zapeklitém to městě. Kam se hrabe centrum Prahy se svýma jednosměrkama. V Liberci každá cesta vede do nikam a všichni se tváří, že jsou v tomhle městě náhodou. Odmítáme lákavou nabídku pána z autobusové zastávky, který se touží svézt s námi (marně přemýšlím, jestli si mi chtěl sednout na klín, nebo se vecpat do futrálu ke kytaře) a pokračujeme v cestě na koleje Harcov. Proběhne několik marných pokusů se trefit, provázených záplavou vulgarismů od řidiče, kterého jsem tolik sprostých slov najednou neslyšela říkat za celou dobu, co ho znám, a jsme na místě.

Michal: Já jsem se naopak kochal krajinou a snažil se zapudit myšlenky na můj fyzický stav, který pomalu začínal úpěnlivě volat po čajíčcích, posteli a medikamentech, a vlastně se docela bavil nad naším blouděním v městě libereckém. A s každou špatnou odbočkou a s každou minutou strávenou projížděním těch samých ulic, jsem pocítil škodolibou radost vůči všem přítomným v prvním voze. Ano, náš bubeník a řidič má úžasnou vlastnost zmatkovat, když je ve stresu. Takže jestli jsem předpověděl, že za chvilku, díky již zmíněným zmatkům, uvidíme pár dopravních přestupků mistra bubeníka, nemýlil jsem se. První vůz pár vteřin nato vjel téměř do protisměru, aby se vzápětí jal otáčet na křižovatce za plného provozu. Ve druhém voze bylo po této podívané opravdu veselo...

Marta: Provozní klubu nás vítá pomalu s otevřenou náručí a na nošení aparátů ihned povolá své nohsledy. Až posléze zjišťujeme, že jde o členy kapely Žito, toho večera předskakující, jejíž kvality vzápětí doceníme. Zabydlujeme se v útulném klubu, který působí spíš jako obývák než prostor, kde se má ten večer odehrát „pořádnej punk“. Po pár panácích vodky (ano, my ženy jsme najely na broskvovou) se dostává ke slovu již zmíněná skupina Žito. Během několika chvil poslechu (a songu Psi jdou do nebe) se najdeme v písni “Jsem v pasti“. Kytarista Tomáš provede malý upgrade a hit “NiceLand je v pasti, alkohol ho zmastil“, je na světě. Konečně něco přímo na tělo, viď, Míšo? :-P

Michal: Moje kapela včetně Marty asi působením jednosměrek města Liberce zdegenerovala a zkouší na mě nějaký vtipy, hodné vesnické malotřídky... Nedělá mi je problém ignorovat... Po příjezdu jsem slupnul už druhý brufen (Marta: není zač, Míšo!), horečka pomalu ustupuje, ale pořád to není ono. Po včerejší prohýřené noci to asi potřebuje trochu víc, takže ve mně pomalu mizí nějaká ta vodka s Redbullem (záměrně neříkám, kolik jich bylo přesně). Žito dohrálo, už jsme smířeni i s prostorem místního klubu, i se zvukem... Zvukovka rychlá, první fotka s fanynkou, ukrást Martě víno a jdeme na to!

Marta: Pak už pódium zaberou NiceLand, kteří i přes zvukařovy nedostatky předvedou slušný výkon. Možná tomu pomohla i ta flaška vína, která mi byla před začátkem koncertu zabavena. Nicméně fanoušci tančí a pogují, slečny skákají na pódium a zpět a za tanečníka večera je nekompromisně zvolen mladík oblečený v pruhatém triku a la BitchLand style. Po koncertě následuje povinně nepovinné focení s fanynkami, dohady o placení/neplacení a snaha se aspoň trochu vyndat, což se minimálně mně, Přemkovi a Michalovi povedlo.

Michal: Koncert předčil naše (ok, relativně malá) očekávání, pařilo se, tancovalo, improvizovalo, přetahovalo, to vše doplněno o mé přihlouplé, opilé průpovídky. Kolem a kolem, dokonalé. Láhev vína dopita zbytkem kapely, opět další podpisy a fotky, nebývale velké procento pánských posluchačů nadšených našim výkonem (svedl bych to na sortiment místního baru). Pár dalších drinků, dokud kapelní řidiči, kteří jsou pro ten večer nucenými abstinenty, nerozkážou odjezd... Frrr!

Marta: Přesouváme se do Mimoně, rodného to města mistra Kudrlína, který v autě vede několik rozhořčených monologů na různá témata (asi ze cviku). Napětí způsobené stresem před koncertem ale už opadlo, takže se jeho postřehům musíme smát. Po ubytování, nezbytné ochutnávce krkonošských párků, lahvince vína, crazy telefonátu ze Španělska a ukázce z Michalova jukeboxu konečně uléháme ke spánku.

Michal: Mám trochu rozmazanou cestu zpátky...Pamatuju si, že jsem měl povídavou a velmi vážnou náladu, co se týká kapelních záležitostí (stává se mi to častěji a je to tiše tolerováno), v Mimoni příšerná zima, párky, nová písnička v hlavě, která nešla vypnout (proto ten jukebox), u telefonátu jsem nemluvil, člověk na druhém konci byl nejen v jiné zemi, ale úplně v jiném vesmíru, křeč břicha a koma... Porucha není na vašem přijímači... Brou!

Marta: Ufff. Dvanáct hodin spánku je moc i na mě. Budíme se ve značně rozlámaném stavu a postupně se odebíráme do společenské místnosti Hotelu Boodya, kde se za konzumace snídaně/obědu/večeře lámeme nad Boodyovými spekulacemi ohledně Československé SuperStar a tipování, kolik se vypadnuvšímu Puskilerovi vejde do pusy… mikrofonů. Do odjezdu směr Česká Lípa zbývá skoro hodina, a tak se s Přémou s Michalem vydáváme do sousedního asijského bistra, kde zamrzl čas. První z pěti stolů okupuje podivná třígenerační rodinka, z níž většina (krom zhruba tříleté holčičky) vypadá, že požila větší než malé množství, následuje stůl dvou podivínů, kteří riskují zdraví a dávají si kočku na divoko. Za sledování tenisového matche Williamsová versus Jankovičová usrkáváme poctivého turka, kterému chybí už jen broušená sklenička a hliníková lžička, o niž se člověk v dobách dávno minulých zaručeně vždycky spálil.

Michal: Ráno (což je relativní pojem) je mi kupodivu dobře. To nevěstí nic dobrého. Raději jsem nezkoumal příčiny a šel se ihned vzpružit kafem do bubeníkovic kuchyně. Vstal jsem jako druhý z celé naší skvadry (což je taky velmi neobvyklé)... I po kafi je mi dobře, tak si dám i snídani... Stále nic... Propadám bezútěšnému optimismu, že včerejší večer na mně nezanechal následky. Postupně vstávají i ostatní a trousí se do kuchyně. Všichni více či méně nemocní pochrchlávají nad snídaní a společně glosují onen zábavný hudební pořad zmíněný výše. Klasických hlášek padlo dost, ale Boodyův Puskiler s mikrofonama je všechny přebil a nadobro vymazal z našich mozkových zákoutí. Nějak se dnes brzy se stmívá? Ne, jen jsme vstali pozdě, někteří se šli ještě dospat, a my skončili v onom podniku, jež Marta velmi trefně popisuje výše. Volá Boodya, kde jako ku..a jsme... Asi už nespí.

Marta: Před odjezdem si ještě vyslechneme Boodyovo bububu a hromadu dohadů kdy/kde/kdo/s kým/proč bude v sobotu v noci spát, pak už vyjíždíme do České Lípy. Klub Progres opět působí jako něčí obývák, navíc je nekuřácký, takže po Boodyově vtipné one-man show při stavění bicích vyrážíme na večeři do nedaleké pizzerie, jak jinak, než nekuřácké. Kudrlín se v poslední chvíli zřekne nároku na jídlo kvůli krásným očím slečny Nikči, což nám způsobí lehčí šok. Ne že by oči (i jiné partie) slečny Nikči nebyly krásné, jen si toho kluka neumíme představit bez pěti chodů k večeři. Jsme proto soucitní a část nedojedené pizzy mu doneseme.

Michal: Hned na začátku musím opravdu zmínit, že to zděšení nad Kudrlínovým výběrem je opravdu velké a týkalo se všech přítomných... Většina z nás ale na druhou stranu sdílela i jeho nadšení pro Nikču (která se nakonec ukázala jen jako dlouholetá kamarádka...tsss). Pizza dobrá, podnik nekuřácký, místo rudého býka nápoj zvaný Dominátor... Působil stejně a chutnal ještě lépe...

Marta: Další celkem povedený koncert je za námi, tentokrát i s lepším zvukem. Kluci moc nadšení nejsou, ale pár panáků za patnáct korun dokáže vylepšit náladu. A ty tři nový songy prostě nemají chybu! Následuje barová konverzace, kdy málem potratíme BitchLanda, který vypadá, že sám sebe ponechá osudu, v poslední chvíli ale naskočí za námi do auta a unavení se vydáváme zpět do náručí hříšného města pražského. I přes výhružky mužského osazenstva auta, které má v plánu mě vysadit na stopu v Mladé Boleslavi, a já se proto bojím jít na benzínce i na záchod, nakonec vystupuju před mým doupětem ve Vršovicích, z posledních sil doklepávám na compu čerstvé dojmy a děkuju klukům za fajn strávený víkend.

Michal: Kluci moc nadšeni nejsou... Na pódiu se onen lepší zvuk úplně neprojevil, ale to nevadí! Stejně to mělo koule! Až tak velký, že jsem po letech prasknul strunu. No dobře, naposled se mi to stalo v létě, kvůli náhlému popudu ušetřit pár korun na strunách a změnit značku... Teď to tak sice nebylo, sám si to neumím vysvětlit, ale kluci zvládli situaci skvěle, takže zatímco jsem pobíhal na jevišti a měnil strunu, oni si krásně jamovali a na malou chvilku se zdálo, že jim ani nechybím (jaká rouhačská myšlenka!). Po koncertě jsem měl, pravda, tendenci nevracet se hned do Prahy a zůstat s kamarády z The Roads, leč vidina následných komplikací s dopravou do matičky stověžaté a také únava mě přesvědčily nakonec nasednout do auta a frčet domů. Cesta uběhla hrozně rychle, usnul jsem asi po pěti minutách. Doma bezprizorně vyhozen, vysypán z automobilu pln zážitků nezaberu do sedmi do rána. A Marta taky ne a píše tenhle blog. Těžký to život muzikantů, bláznů a grafomanů… :-)