NICELAND BLOGUJE: Pospojováno

S takzvanými sociálními sítěmi není nic jednoznačné. Je to trochu, jako s vynálezem mobilního telefonu. Pamatuju si svůj první - černomodrá cihlička od tehdy ještě švédského solitéra, než jej pohltila všem známá japonská korporace. Černobílý dvouřádkový displej, gumová tlačítka, a vibrační baterka s rozměry zdvojnásobující objem samotného mobilu byla za příplatek. Dostal jsem ho v sedmnácti a prožili jsme spolu krásné tři roky, než ho nahradil jeho mladší bráška, který byl o dobré dvě třetiny menší. V té době jsem si nedokázal život bez mobilního spojení představit. Vlastně si ani nepamatuju, jaký byl před tím. Stejně to mám s facebookem. Život před ním jako by nebyl. Respektive, hlavně životy těch ostatních kolem.

Hned po ránu na mě vybafne zpráva, kdo že to s kým najednou chodí, a nestačím se divit... že na to bulvár nepřišel už dřív. Stejně tak se můžu bavit nad frekvencí vztahů a rozchodů některých jedinců, které jsem třeba v životě nepotkal. Kdyby se tyhle jejich změny daly hodit do nějaké statistiky, člověk by si snadno udělal obrázek. Určitě minimálně internetové seznamky by měly lehčí práci, o potenciálních partnerech dotyčných ani nemluvím. O kousek dál si pro změnu někdo vylévá zlost nad zálety svojí dámy a na pikantnosti celé situaci dodává fakt, že stěžující si je také dáma (ehm). No, aspoň víme, že se mladší generace opravdu nestydí, což je nakonec vlastně dobře. O sklonech k exhibicionismu pomlčím.

Jedna z mých mnoha osobností, ta, která trpí nespavostí a má značné asociální sklony, vrní blahem při procházení určitých skupin na facebooku. Tahle moje část je poměrně vážná a zachmuřelá, a tak se ráda pobaví. Ať už vtipy o muzikantech, kde to direktem na nosní přepážku nejvíce schytávají bubeníci. Nebo většinou původními historkami napěchovaná skupina Odposlechnuto v Praze, která se dávno neorientuje jen na naše hlavní město, o to více má někdy opravdu neuvěřitelných příspěvků. A to všechno prošpikováno statusy o snídaních, obědech a večeřích, někdy doplněné i o fotodokumentaci (což spíš naštve, když má člověk hlad). Zkouškové období přímo vybízí k lamentování nad učivem, propadání panice, házení střelných zbraní do pole. Všechny tyto příspěvky mají jediný účel - nechceme v tom být sami. Pochvalte nám, jak jsme si hezky uvařili, podpořte nás morálně před testem z matiky a gratulujte k tomu, jak jsme „tuhle písemku napsali jako fakt dobře, ty vole“. Žasněte, koho jsme to minulý pátek po pár pivech ulovili a kdo nás hned bombarduje srdíčky tak, aby to všichni viděli. Litujte ho, až ho my, důrazně a přede všemi, odmítneme. Je to cirkus, kde se všichni můžou zapojit dle libosti.

Nebo si taky můžou zachovat chladnou hlavu a číst mezi řádky. Uvědomit si, že i přes všechny své nedokonalosti a zdánlivou ztrátu anonymity (opravdu zdánlivou, stačí si dávat pozor, co kam píšete, jako vždycky) jde o sakra mocný nástroj. Právě jsem dohodnul koncert, trvalo to minutu. Otázka a odpověď. „Můžeš tehdy a tehdy?“...“Můžu, dík“. Jen telefon by byl rychlejší, ale ten dotyčný ho na mě stejně nemá. Co jako první věc na počítači, po ránu zkontrolujete? Klasický mail nebo facebook? Já mám jasno.

Je to žrout času, ale není v ničem horší než televize. Aspoň určitý náznak interakce tu je. Lákavá možnost se *sebevyjádřit* občas u některých jedinců způsobí záchvat grafomanie, ale to už vás nikdo nenutí číst. Místo toho se můžete nechat obohatit hudebním nebo filmovým vkusem ostatních, pokud se uvolí se s vámi o něj podělit. Pár kratičkých názorů na téhle modrobílé stěně vám někdy prozradí víc, než mnohé fundované kritiky a recenze. A že by se sociálními sítěmi trhala reálná pouta mezi lidmi? To záleží na každém, co mu vyhovuje. Samotáři budou sedět doma tak jako tak. Ti ostatní si z nich vezmou, co potřebují, a půjdou hledat interakci v reálném světě. Třeba si díky facebooku budou pamatovat příjmení a narozeniny svých kamarádů. Proč z toho dělat takovou vědu. Hlavně, když spolu mluvíme. 

P.S.: A že po stránce funkčnosti nefunguje vždy vše, jak by mělo? Hm, pamatujete si na lítání po bytě a hledání čáreček signálu na mobilu? Všechno chce čas...

P.P.S.: A jo, přeháním. Pár dnů do měsíce bez téhle návykové šílenosti ještě zvládnu. A přežiju to ve zdraví.