NICELAND BLOGUJE: Z druhého břehu
Mám pocit, že jsem za poslední týden koukal do počítače až přespříliš. Z bělma v mých očích už moc bílé nezbylo, načervenalý závoj protkán větvemi žilek mi v kombinaci se stálou pobledlostí dává vzezření zhýralého upíra. Krční obratle se transformovaly do jednolitého celku a omezují rádius pohybu o několik desítek geometrických stupňů. Cítím se, jakoby můj pokoj zalila lávou právě vybuchlá sopka a zakonzervovala mě ve statické poloze pro další desítky generaci. Nahnutý k laptopu na kolenou a s prsty na klávesnici. Ale všechno má svůj důvod. Byl jsem hozen do žurnalistických vod, snad díky těmhle blogům a ne jen kvůli nedostatku opravdových redaktorů. A teď, když už je po všem, mohu říct, že mě to sakra bavilo.
Abych objasnil o co jde. Jsem rád, že jsem dostal možnost psát. Hlavně psát veřejně a ještě každý týden. Není to žádná legrace, ale nakonec jsem rád pod tlakem a alespoň se udržuje určitá kontinuita. Když se teď podívám na naše staré kapelní blogy na oficiálních stránkách, tak se jich tam moc neobjevovalo. A už vůbec ne pravidelně. Teď mám alespoň pocit, že se něco děje. Je to sice jen pocit, což si uvědomím vždy, když zasednu a snažím se vymyslet stravitelné téma. Zjistím, že se toho nakonec tolik opravdu neděje. A někdy náměty tahám z paty. Tentokrát ne. Dostal jsem úkol, do kterého jsem se vhrnul po hlavě, i když vlastně nevím, co dělám (za což jsem si poté několikrát nadával). Můj první rozhovor. Ale tentokrát z druhé strany stolu, z druhé strany diktafonu. Měl jsem být ten, co za věty dává otazník a naslouchá. Nezvyk.
Měl jsem určité výhody. Kapelu, s jejímž zpěvákem měl inkriminovaný rozhovor proběhnout, znám od svých desíti let, určitý základ informací jsme měl i přesto, že už ji nějaký ten pátek v mém přehrávači nenajdete. Jednou předtím jsme se naštěstí potkali, takže nervozita by teoreticky neměla být v takové míře na místě. Ale jsem starý trémař. Dva dny v kuse jsem procházel staré i nové informace. Den před rozhovorem se mi nepodařilo pro jistotu usnout vůbec. Také z důvodů nadměrné konzumace kofeinových tablet (nedoporučuju), také té noci vznikl minulý blog a přibylo ještě pár faktů a informací, od kterých jsem se chtěl v rozhovoru odpíchnout.
Po probdělé noci jsem si dal dlouhou sprchu a extra silnou kávu. V hlavě mi znělo nové album, kolem kterého se interview mělo točit a které jsem během té noci slyšel bezpočetněkrát. Jenom, abych nebyl nachytán na holičkách. (Věděli jste, že holičky vlastně znamenají zadek? Úplně zbytečný fakt, ale nedalo mi to.) S předstihem jsem vyrazil z domova s jednou stránkou otázek a poznámek a doufal, že můj protivník bude výřečnější než já. Že z třicetiminutového času, vymezeného na celou akci, na sebe posledních deset minut nebudem hloupě koukat. S předstihem jsem naštěstí i dorazil, stihl si koupit cigarety a jako poslední přání odsouzeného na smrt jednu vykouřil.
Proslulá pražská kavárna Louvre nedaleko Národní třídy rozhodně kolem třetí hodiny odpoledne, i přes všední den, netrpí nedostatkem hostů. Nikde nebylo volné místo a mě polil pot při představě, že mi všichni ti lidé budou hlučet do záznamu a bál jsem se, jestli vůbec něco uslyším. Opět jsem si vzpomněl, že bych si měl pořídit brýle na dálku. V záplavě obličejů jsem, ani po pěti minutách (je to docela velký podnik) nenašel jeden z těch, které jsem hledal. Naštěstí si mě našla "šéfka", která celý rozhovor dohodla. Kouknul jsem na mobil. Měl jsem ještě tři minuty k dobru.
U stolu ještě dokončoval svou práci Jarda Špulák, "kolega" z Rock & Pop, který mou přítomnost úplně asi neočekával a své překvapení ve tváři nestihl zakrýt. A loučil se se mnou slovy: "Tak někdy zase nashledanou, pane Najslende". Myslím, že ani v ten moment mu to nedošlo. U mě už rozhovor probíhal v plném proudu. Po prvních dvou otázkách ze mě tréma spadla. Stejně jako při koncertě. Všechno dopadlo skvěle, odcházel jsem s třiceti minutami nahrávky na diktafonu a sám sobě si určil termín, kdy mám přepis dokončit a článek odevzdat. A dokonce jsem ho i dodržel.
Mimochodem přepis. To je věc sama pro sebe. Můj prvotní odhad byl naprosto přesný a ruch přeplněné kavárny opravdu přehlušil mnoho vyřčeného. Cítil jsem se jako zaměstnanec laboratoře pro Kriminálku Miami, když jsem se snažil pomocí ekvalizéru záznam vyluštit. Ve dvě ráno jsem přepis dokončil, přepis zeditovala moje kamarádka a "žurnalistický guru" Marta a teď už je k přečtení na těchto stránkách v hudebním magazínu. Hlavně jsem si uvědomil, že to opravdu není žádná legrace. Od teď budu ke všem novinářům (neplést s recenzenty!) shovívavější. Nebudu se rozčilovat kvůli opakujícím se otázkám ani nedostatku informací. Aspoň ne tolik. Jen můžu doufat, že se všichni, kdo se zápalem vystudovali žurnalistiku, nebudou rozčilovat, že jim tak trochu fušuju do řemesla. Nebojte. Nemám v plánu se tím živit :)
