NICELAND BLOGUJE: Zákony přitažlivosti
Vypadá to, že se v těchto příspěvcích začíná klubat nová tradice, první odstavce budou tedy i nadále věnovány lamentování o počasí. Pokud jsem si minule stěžoval, že podzim přišel nečekaně a rychle, nedošlo mi, že touto nehostinnou krajinou, která mléko a strdí už pár let nezažila, jenom projíždí...
Oprsklý obchodní cestující, kterého ani nechcete vpustit do společných prostor vašeho domu, se naštval a se slovy „Bude hůř" ponechal rajón svému kolegovi Mrazíkovi. A tak se Facebook nadšeně plní přinasranými statusy všech těch, kteří se ve svém krásném novém podzimním kabátku museli prodírat vánicí, metající sněhové vločky přímo do obličeje. Takže, když vynechám těch pár šílenců, kteří jsou z tohoto stavu nadšeni, můžu s klidem prohlásit, že tohle je fakt hnus. Úplně vidím našeho prezidenta, jak se poplácává po rameni někde v koutě u krbu se slovy „Já vám to o tom globálním oteplování říkal!"... Díky Vašku!
Ale stávají se horší věci. Nedávno jsem se ujistil, že moje tělesná schránka už není, co bývala. Že už nevydržím nespat dvě noci za sebou a občasné kocoviny jsou opravdu delší a delší, to bych přežil. S tím se dá docela kalkulovat a fungovat... Nakonec není nad to, se dobře vyspat a probudit se, aniž by měl člověk tendenci posnídat platíčko ibalginů. Ale moje tělo si dokáže vymyslet nové a nové fígle. Nedávno jsem měl hroznou radost z toho, když mi s sebou - jak se s sluší podle již zapomenutých mravů - naprosto nečekaná návštěva donesla i dárek. A to krásně propečený steak, s fazolkama, na talíři, kde by ani průměrné kuře netrpělo klaustrofobií. Hlad se nenechal dlouho pobízet a já se hned zakousl, lačně, možná zbytečně nedočkavě, a s vervou, která se následně stala osudnou šestce vpravo nahoře, z níž zbyla jenom půlka. Tak to jsem od tebe, milé tělo, opravdu nečekal. Trošku podpásovka. Pravda, pravidelné zubní prohlídky jsem nedodržoval úplně tak, jak nám to ve škole říkali, ale řídil jsem se pravidlem, že když mě nic nebolí, k doktorovi prostě nepůjdu! Tak! A teď tu takhle sedím a jazyk si na nový úkaz v mé dutině ústní stále ještě nezvykl. Téměř, jako by měl vlastní hlavu, stále a vytrvale naráží a špičkou zkoumá ten podivný útvar, který tu vznikl. Ale stejně tak jako s jinými podrazy a úskoky, se i s tímhle žít dá. Vidět to není a hlavně... NEBOLÍ TO... Takže? K doktorovi nejdu.
Podobně zarputile jsem vzdoroval i při jiných bolístkách a hlavně úrazech. Jo, samozřejmě, jsem jenom chlap, takže se i z každé rýmičky se hroutím, jak s oblibou říkají naše křehké protějšky. Ale na úrazy já měl vždycky talent. Hlavu mám sešitou dvakrát, zlomená noha a vyvrknutý kotník jednou (dobře, tam to chtělo určitou lékařskou pomoc), ale když jsem před pár měsíci padl obličejem na chodník (opět mě tělo zradilo, ale tentokrát za to samo o sobě asi tak úplně nemohlo), poprvé po dlouhé době jsem uvažoval o návštěvě chirurga i zubaře. Můj chrup najednou pozbýval té docela vydařené původní souměrnosti, z brady crčela krev a já si říkal, že je tedy na čase jít domů. A ráno se uvidí. Houby se vidělo, při tom držkopádu jsem ztratil klíče. Hm... Je už dlouho po půlnoci... Zítra máme koncert... Pořád to pekelně bolí... Chci to jít zaspat... Naštěstí se mě samaritánsky ujala kolegyně z práce, v té době moje sousedka. Byla vzhůru a zareagovala dřív, než se mi stihnul vybít mobil... Díky.
Ke klíčům jsem se druhý den dostal asi 2 vteřiny předtím, než mi bylo oznámeno, že auto s kapelou už na mě čeká před vchodem. Skvěle. Zranění pořád dost bolí a nemůžu moc artikulovat. Nemůžu ani pořádně otevřít pusu a skoro dalších 14 dní jsem na tekuté stravě. Hodně kouřím, cigáro se mi do pusy naštěstí vejde. Kupodivu můžu zpívat, ale za to nejspíš vděčím bolest tišícím lékům od Zentivy. Zuby se srovnaly (většina z nich), ale černé pondělí už zůstane navždy zapsáno v našich srdcích, na našich tvářích a u některých i v jejich záznamech... Ale o tom třeba zase někdy jindy.
PS: Samozřejmě, vím, že jsem nemehlo :)
PPS: A ne, k doktorovi jsem nešel :)
