No Name: Lucernu jsme nacpali k prasknutí
No Name: Múza nepřiběhne na zapískání (1. část rozhovoru)
Začněme u vašeho nového alba - celé ho uzavíráte instrumentálkou, což není úplně obvyklé. Nápad bubeníka Ivana?
Ivan přinesl hudební motiv. Zpočátku jsme zkoušeli nějaký ten textík, ale nápad nechat melodii melodií se ujal a myslím, že je načase, aby si kolegové z kapely užili chvilku bez zpěváka, respektive je čas, aby se ukázali i v čistě instrumentální poloze.
Hodně zajímavým songem je Promile. Přijde mi, že se v něm vracíte k vážnějším tématům ve stylu Dvojčatá...
Že by? Pokud ano, nebyl to záměr, jednoduše píšeme hudbu podle toho, čím procházíme a je pravda, že v našem blízkém okolí je člověk, který zápasí s alkoholem velmi intenzivně. Jsem rád, že se mu to momentálně daří...
V listopadu jste v rámci svého turné vystoupili ve Velké Lucerně - tam je to přeci jen unikátní prostor a atmosféra...
Je to opravdový skalp. Neznám kapelu nebo interpreta, který by netoužil naplnit ten legendární prostor. My jsme ho nacpali k prasknutí.
Jak zafungovaly nové písničky? Favorit kapely a publika podle ohlasu?
Na našem Facebooku probíhala určitý čas anketa o nej píseň z nového alba. Došlo k souboji mezi songy Svetlo a Sľuby. Oba jsme odehráli a byli jsme příjemně překvapení, kolik fanoušků si tyhle novinky pozpěvovalo s námi.
Máte na kontě dalšího Slavíka bez hranic, druhé Elány jste trumfli o bezmála 4 000 hlasů, což je ještě větší rozdíl, než loni. Přiznej se, jak dopadl nejnovější „exemplář" - respektive, co z něj zbylo?
Tentokrát dorazil do Košic celý... Je u svých tří bratříčků na našem klavíru v bytě rodičů. Takže tam si teď společně cvrlikají.
Letos slavíte patnáct let existence, vybavíš si ještě nějaký okamžik z vaší první zkoušky?
Jako by to bylo dneska. Jeli jsme otcovým autem na chatu, měli koupenou basu piva, myslím, že nám chyběly nějaké struny, ale dovolím si tvrdit, že nás tehdy ani nenapadlo, že se nám podaří dostat až na vrchol...
Který moment ti zpětně přijde jako ten zásadní - pro kapelu zlomový?
Uvědomění si fenoménu, že architektem změny je sám člověk. Jednoduše všechno se dá změnit, jen za tím musíš jít. To mě pohání dodnes. Díky tomuhle poznání dělám na nových věcech, odpovídám na rozhovory i po půlnoci, zkrátka snažím se hranici působení posouvat až tam, kam může každý jen sám.
